Dovolené v Čechách mají vždycky tu nepříjemnou vlastnost, že hrozně utečou. Těch pár dní prostě není dost. Je to přesně důvod, proč tak ráda po každé ukončené práci setrvávám v Čechách klidně i několik měsíců.

Nemám dost příbuzných. Všichni mají svoje mouchy, ale jsou zároveň úžasní a nenahraditelní. Každá minuta s nimi je neopakovatelná a nedocenitelná.

Nemám dost našeho pražského bytu. Je k uzoufání zchátralý a potřebuje novou kuchyň a další rekonstrukce jako sůl. Ale je to domov a jsem tam v bezpečí, jako nikde jinde na světě.

A vůbec Praha. Praha a tolik jejích krás. Tolik možností. Vinohrady. Ludmila. O Vyšehradě nemluvě, ten jsem tentokrát ani nestihla. Zato Riegrák! I přes ty mrtě lidí a přestože ho vlastně až tak ráda nemám, strávila jsem tam velkou část života a je tam hezky, samozřejmě i v závislosti na tom, s kým jste tam vy. Mně tam tedy bylo nádherně.

Než se dostanu k aktualitám, vlastně jsem vám zapomněla říct, že jsme jeli navštívit Ashleigh – naši první anglickou host-mum. Konečně se nám to zase povedlo! Naposledy jsme se u ní zastavili asi před dvěma lety a od té doby jsme měli jen stručnou informaci o tom, že se konečně přestěhovala ze svého „hradu“ a že má všechna zvířata u sebe, krom nejstarší kočky Tabithy. Stálí čtenáři už vědí, že po Ashleigh se nám zase tak ukrutně nestýská, ale její zvěřinec, to je jiná historka. Tehdy před šesti lety jsme to tam všechno adoptovali, fenka Dášenka (jmenuje se Daisy, ale na českou Dášenku slyší taky, stejně jako na „dej pac“) nás zbožňovala a všech pět koček jakbysmet, včetně těch nejnepřátelštějších (hlavně Tabitha). „Ta k nikomu nepůjde.“ „To je hrozná kočka.“ „Tyhle kočky se vůbec nemazlí.“ Jo, jasně. Netrvalo dlouho a všechny do jedné nám spokojeně předly na klíně alespoň jednou za čas, když kolem nebyl žádný narušitel a měly na to klid. A když jsme ztratili tehdy nejstarší Squizzinku, naše osmnáctileté kočičí mimino, sebralo nás to jako nic do té doby.

A tak se od té doby snažíme alespoň jednou ročně Ashleigh zvířata navštívit. Tentokrát jsme tedy jeli do nového prostředí a viděli jen Dášenku, Lily, Pearl a novou kočku, kterou neznáme, ale bylo to jako obvykle úžasné a zároveň srdceryvné. Ta zvířata nás už dlouho neviděla. Už nejsme jejich. Ale pamatují si nás a je vidět, že stále potřebují lásku, kterou jim teď asi nikdo moc nedává. Je to jedna z nejbolestivějších věcí na tomhle životě. Nacházíme nové a nové „děti“, dáme jim ze sebe všechno, co máme – my to jinak neumíme – a víme, že alespoň na tu chvíli to pro ně znamená všechno na světě. Je to maximum, co dokážeme udělat, nejsou to naše zvířata a zbytek jejich života neovlivníme. Ale stejně bolí to pak všechno ukončit a snažit se nepřemýšlet nad tím, jak jim budeme chybět. Nenaděláš nic.

Když jsme před dvěma lety jeli podruhé na Stonehenge Summer Solstice, shodli jsme se s panem M., že znovu už bychom si to asi dali jen pokud budeme poblíž nebo pokud budeme mít po ruce někoho, kdo tam ještě nebyl a jel by s námi – abychom mu to ukázali a prožili to zase trochu jinak, ve větším počtu. A jelikož letos to dlouho nevypadalo ani na jedno z toho, nějak jsem počítala s tím, že se tedy nepojede, ale pan M. nakonec zavelel, že ať nám to volno zkusím přece jenom domluvit, když to půjde, a ono šlo. A pak to začalo vypadat, že s námi pojede kamarád. Tak se to všechno začalo skládat dohromady a zařizovat, a nakonec pár dní dopředu nám kamarád oznámil, že to bohužel nedává, a tak jsme nakonec zase jeli sami. Potřetí 😀 A nějak nám to nakonec ani tak nevadilo.

Zdá se mi, že jestli předchozí roky v Anglii utíkaly, ten letošní snad ani nezaznamenám. Tedy snažím se, ale najít si pravidelně čas na blog je letos téměř nad moje síly, a když už si ho najdu, tak to ze sebe tlačím jak poslední zbytky zubní pasty z tuby. Napadá mě ovšem, jestli v tom taky nemůže mít prsty fakt, že mnohem víc funguju na Instagramu a pak už prostě nemám inspiraci. Rozhodně to není tím, že by se nic nedělo.

Dva týdny péče o dětičky jsou za námi, dá se říct, že úspěšně. Chvílemi se to vleklo, chvílemi to utíkalo, chvílemi jsem už fakt nemohla, ale nebylo zbytí a tak jsem stejně musela jet dál a vystačit si s nadějí, že však bude brzy hotovo, a taky pak najednou bylo. Zdá se, že zkouškou ohněm jsem tedy prošla, a teď je jen otázka, nebude-li to znamenat, že toho naši šéfové začnou častěji využívat. Ale snad ne. A i kdyby. Však to nějak zase zvládnem.

Nikdy mě nebavilo být nositelem špatných zpráv, ale není zbytí. Přišli jsme totiž o kačenky. Prostě nejsou.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem poslední článek psala skoro před měsícem. Zdá se, že si to s tím nedostatkem času vážně nevymýšlím O.o

Dva týdny v nepřítomnosti rodiny utekly jako nic. Nebyla to zrovna dovolená, dostali jsme několik větších jobů, z nichž ten hlavní – vycídit a vymalovat stodolu/garáž – nám dal pořádně zabrat, babrali jsme se s tím vesměs celé dva týdny a myslím, že malování teď nějakou dobu nechceme vidět. Ale děly se i fajn věci, které by byla škoda nezaznamenat.

O víkendu se nám například podařilo naplánovat a uskutečnit první letošní buřtoklání. Co na tom, že byla klendra a poprchávalo, takové detaily nás nemůžou zastavit! Pan M. slavil narozeniny, a tak to celé proběhlo v duchu narozeninové oslavy a dokonce tu pár lidí přespalo.

Kachny rostou jako z vody. Díky nim mám pořád co dělat a na co myslet a pořád jsem vlastně tak trochu ve stresu z toho, jak to s nimi bude dál, jak se budou chovat, kam vůbec s nimi a podobně.

Největší stres jsem tedy chytla hned zkraje, když jsem si po pár dnech péče o kachny šla dát večerní vanu a najednou koukám, že mi v ní plavou nějaké breberky. Vzhledem k tomu, že ve škole se v posledních týdnech údajně vyskytly vši, a já nikdy nic ve vlasech neměla, zachvátila mě samozřejmě panika, když jsem ty poměrně velké divnosti ve tvaru C zvedla a ujistila se, že to není žádný bordýlek ze šampuku nebo z ponožek, ale fakt jakési larvy. Sice jsem uvnitř tak nějak věděla, že vši to asi nebudou, ale kupodivu mě to neuklidňovalo. Vydrhla jsem se asi třikrát šamponem, napsala šéfové, že si potřebuju půjčit její šampon proti vším a breberkám, následně jsem se vydala udělat ze sebe blázna v pyžamu s ručníkem na hlavě před šéfem, jelikož ona neodpovídala a já nechtěla čekat, zmocnila jsem se šamponu, vydrhla se znovu, vyčesala si půlku vlasů z hlavy a v panice čekala, až se vrátí domů pan M., který jel cosi zařizovat, abych ho pak mohla přinutit probrat mi hlavu znovu takovým tím vším hřebínkem, z čehož měl ukrutnou radost 😉

Párkrát tu tedy padlo cosi o tom, že si chce rodinka pořídit „pet“, ale tohle jsme vážně nečekali.

Ono to tak úplně z nebe nespadlo – mívali kachny asi tak o jeden domestic couple zpátky, dokud jim je liška nezadávila – ale když mi to šéfová vyprávěla, to jsem ještě netušila, že si tajně sní o druhém pokusu, a hlavně že ten sen bude schopná do dvou týdnů uskutečnit.

Nastalo další období bláznivého utíkání času. Nevěřila bych, že už je to tak dlouho od minulého článku, měli jsme ale zkrátka pořád co dělat, nebo bylo příšerné počasí a já strávila tu trochu volného víkendu v mizerné náladě a migréně.

O minulém víkendu jsme si ověřili, že jsme opravdu přišli do trochu jiného světa, než na jaký jsme byli zvyklí. Pan šéf nám totiž koupil členské karty do Historic Royal Family – členství nám umožňuje bezplatně a neomezeně po dobu jednoho roku navštěvovat několik královských paláců, včetně Toweru, Kew Palace nebo Hampton Court Palace, kde jsme doteď nikdy nebyli a hned v sobotu jsme si dali premiéru.