Neděle 29. března. Dobrá nálada stále drží.

Nebo se spíš vrátila. V pátek po ní totiž nebylo moc vidu ani slechu.

To si tak totiž šéfová dopoledne vyrazila na procházku s dětmi po pozemku a našli divokého králíka, který nevypadal v pořádku. Při bližší inspekci se ukázalo, že má nejspíš myxomatózu, což nám potvrdil i telefonát do záchranné stanice, kde bohužel tak jako tak nebyli s to přijímat žádná zvířata, i kdyby jim nakrásně mohli pomoct, což v případě téhle nemoci bohužel nejde.

Jediná dobrosdrečná možnost by v tu chvíli byla zavézt nebohého králíka na veterinu, aby ho tam uspali, nicméně z vyšších míst bylo rozhodnuto, že „uvidíme, jak se vybarví“, k čemuž si radši nechám stranou poznámky. Každopádně mi z toho po zbytek dne nebylo dobře, protože když víte, co ta nemoc s králíky dělá, a že na tom byl stejně nejmíň už den dopředu, kdy si ho pan M. všiml na poli, je vám jasné, že to zvíře prostě trpí.

Když se blížil večer, bylo jasné, že veterina se konat nebude, namísto toho že se o to postará šéf. Jenže nějaký králík tady není priorita, a tak se k němu dostali až pozdě večer, přičemž já odešla z domu po šesté a milému králíkovi se nějak nelíbilo čekat v krabici dalších x hodin poté, co už tam x hodin prospal, a vzedmula se v něm nějaká síla se z té krabice dostat. A tak jsme byli přivoláni téměř z postele, abychom ho pomohli najít a ulovit, neb krabici převrátil a vzal do králičích. Pod gauč.

Popravdě nevím, jaký byl posléze jeho osud, přišla-li slibovaná kulka nebo byl ponechán svému osudu. Nebylo mi z toho dobře na duši tak jako tak a jak jsem se celý den ve vší té chmurnosti situace relativně držela (pomáhalo vytrvalé zahradničení), večer jsem probrečela. Někdy mě ten život na venkově přece jenom dostane do kolen ne ze správných důvodů.


Během soboty se mi ale nějak podařilo se z mínusu vrátit zase kousek nad bod mrazu. Počal drobný úklid, byť na nic většího jsem nějak neměla energii, byla fajn snídaně, pak procházka po pozemku pro materiál na vaření. Pan M. se pustil do kopřivového špenátu, který jsme ještě nikdy neměli, a dopadlo to na výbornou.

Kopřivy a medvědí česnek! Vynikající.

Po obědě jsme se vydali na větší procházku, do nedalekého lesa. Popravdě se mi tam moc nelíbí, ale tentokrát jsme se vydali zkoumat neprobádané oblasti a vyplatilo se – odměnou nám byl nález nádherného jehličnatého lesa, kde jsem se na chvilku ocitla „doma“ v Brdech (máme tam chalupu a ty nejkrásnější lesy), a přesně to jsem potřebovala.

Na stezce.
No úplný Brdy <3

A stejnou měrou jsem taky potřebovala vidět kamarády, což se taky podařilo, i v rámci social distancingu. Večer jsme si totiž dali jednu velkou Houseparty, a vesměs jsme museli usoudit, že je to velmi příjemný způsob scházení se – osobně se domnívám, že by nám to mohlo chvilku vydržet i poté, co se situace zlepší (kdoví, kdy to bude). Nemusíte uklízet. Nemusíte se vyfikávat. Nemusíte chystat občerstvení. Když vás to nebaví, prostě odejdete o metr vedle a jste mimo. Nikdo nemusí abstinovat kvůli řízení. A po skončení párty jste okamžitě doma. No prostě dokonalý ideál! 😀

Díky tomu všemu jsem se v neděli vzbudila s obrovskou chutí něco dělat. Měla jsem v sobě neklid, snad ještě z toho pátečního stresu, a i když jsem se snažila si říkat, že je čas vypnout a odpočívat, prostě mi to vůbec nešlo.

Tak jsem místo toho uklízela.

  • vycídila jsem kuchyň, která po ránu vypadala jako po skutečné párty
  • naložila tunu nádobí do myčky
  • uklidila tunu čistého nádobí
  • umyla další tunu ručně – nevím, kde se tu furt berou tuny nádobí, když ho ve skutečnosti zase tolik nemáme, to je fakt záhada O.o
  • vyluxovala celý spodek, dvakrát – ostatně poslední dobou stejně luxuju skoro denně, světlá dlážděná podlaha nic nepromine, furt všude vidím drobky. Nebo je to mnou.
  • obstarala kytky. Mám tři a kupodivu zrovna teď se jim všem poměrně daří, což je pro mě vítaná změna, zvlášť co se vánoční hvězdy týče, ta vypadala po Vánocích bledě. Bohužel nás vánoční stromeček jsem umořila, ale ještě jsem se neodhodlala ho pohřbít, tak stojí venku za dveřmi a čeká, jestli ho teda půjdu zasadit někam ven a dát mu šanci, nebo se na to úplně vykašlu.
  • převlékla postel s pomocí pana M.
  • vyprala
  • přežehlila si celé čtyři kousky oblečení – já moc nežehlím, víte. Ono to většinou není třeba.
  • sklidla suché prádlo ze včerejška. Hrozně moc prádla. Zase moment, kdy má člověk pocit, že není zase asi takový minimalista. Nebo mi to tak zase jenom přišlo, protože toho byly nezvykle dvě várky naráz.
  • vyluxovala ložnici a koupelnu (na pokoj pana M. dlabu, někde tu čáru musím udělat, jinak bych se z toho už fakt zbláznila 😀 Tam uklízím jen před návštěvami; teď v karanténě to tedy bude prostě až mi pan M. řekne :P)
  • přerovnala junk drawer. To je taková činnost, kterou člověk prostě vždycky jednou za čas musí udělat. Přemýšlím, jestli existuje někdo, kdo junk drawer vůbec nemá – takový ten šuplík, kam patří všechny věci, co nemají jiné místo, a které často na něco potřebujete – kancelářské věci, známky, nůžky, lepenky, svíčky, baterky…
  • vytřídila krabice z jedné skříňky. Jsem sysel na pěkné krabice a krabičky. Ale někdy musí vyhrát rozum (to se bude hodit – ale fakt! Já spoustu věcí do něčeho přetvořím) nad… rozumem (zase tolik se jich hodit nebude).

Nakonec jsem přiměla pana M., aby něco upekl – chystala jsem se k tomu totiž celý týden, ale popravdě po tomhle všem jsem měla pokrk toho, kolik jsem toho už dneska udělala. A přece jenom z té neděle potřebuju aspoň něco mít, alespoň teď k večeru, i když mám pořád v sobě nějakou nervozitu, třesou se mi prsty a ne a ne tu nenadálou roztěkanost vypnout. Teď to zkouším psaním. Ale furt mi zraky utíkají k dění venku. Furt mi nejvíc září oči, když se na terase objeví divoké kachny a jdou si pro vločky. Nebo bílá kočka a jde si pro granule. Nebo bažant a hledá bažantici. Chci to všechno pomazlit.

„Miláčku, ten druhej stromek zleva se na mě dívá. A vůbec je nějakej divnej.“
„Díky, táto mámo.“

Milovník zvířat nemá žít bez zvířat, to je prostě proti přírodě. Ale počkejte. Jednou! Jednou budu pravá kočičí máma. A to bude teprve tóčo.