V noci ze soboty na neděli jsem dostala zajímavou lekci.

Při editaci designu jsem zabloudila do vod, kam by žádný wordpressář raději bloudit neměl – do funkcí šablony. Dobře – pokud se vyznáte v HTML, je to věc jiná, ale pokud se v tom nevyznáte a chcete něco vyzkoušet tak, jak to děláte třeba s úpravou barviček a fontů, radím vám dobře – nedělejte to.

Celý web mi totálně spadl a s ním i administrace, takže se nebylo možné dostat dovnitř a chybu napravit. K tomu si přidejte fakt, že byly asi dvě hodiny ráno, můj blog není zálohovaný, a máte vymalováno.

Když je krize, tak je krize, a tak jsem se ji rozhodla řešit po svém – pozměnit zase trochu design. Momentálně s tím ale fakt bojuju. Není to to, co bych chtěla – už proto, že mě zase jednou popadla touha zrušit sloupek, což ale není jen tak. Už v tom zase cítím nějak moc chaosu a nijak tomu nepomáhá fakt, že nevím, jak to provést, aby se v nadpisech článků zobrazoval mnou vybraný font. Díky tomu je tu teď těch fontů na moje oko až příliš, což je mi tak akorát k vzteku, ale aspoň to záhlaví!

Potřebovala jsem větší změnu a došla jsem k závěru, že když si člověk potřebuje připomenout vůbec ten smysl všeho tohohle, tak záhlaví je dobrá cesta. Záhlaví má přiměřeně uhodit do očí a dát světu vědět, o čem že to bude, a já jsem ráda, že mi to teď zase jednou trochu vnitřně sedí.

Při té příležitosti mě napadlo spojit to oznámení – a tak trochu i vylití – s takovým menším (zase lžu) bilancem ohledně blogu vůbec.

Pan M. před nějakou dobou objevil slevový portál, jímž od té doby téměř neustále lustruje a hledá kdejakou výhodnost. Narazil přitom i na voucher na zlevněné profesionální focení v jednom pražském studiu, které zahrnovalo vizážistku a stylistku, nejmíň tři různé styly a samozřejmě profesionálního fotografa, který tomu všemu bude šéfovat. Nějak jsme pocítili potřebu nechat si udělat fakt pěkné fotky, jak každý zvlášť, tak i pár dohromady, a tak jsme ten voucher koupili a v domluvenou dobu se dvěma sportovními taškami plnými vlastního oblečení a doplňků (podle domluvy) dorazili na místo určení.

Abych to uvedla – mám hrůzu z toho, když mě někdo fotí. Neumím se uvolnit. Mám asi tři stupidní výrazy, a pokud se neuvolním nebo mi někdo neporadí, nezvládám k nim dodat naprosto žádnou tělěsnou pozici. Mám prostě Chandlerův syndrom, tzn. že pokud mě fotí někdo cizí, nastává obrovský blok a já neumím vypadat normálně, natožpak přirozeně. Takže jsem logicky z celé akce měla ještě o to větší obavy, ale důvěřovala jsem tomu, že profi fotograf si s tím poradí, vizážistka ze mě udělá kočku a výsledek bude epesní.

Letošní způsob zimy shledávám nešťastným. Mám pocit, jako by v Praze bylo dokonale mrtvo, a jsem chycená v dilematu „Chci být doma“ vs. „Nechci být doma“. Jako by tu nikdo nebyl, nebo jsou všichni zaneprázdnění, nebo to nejsou ti správní lidé, které chci vidět, a proto se ani nesnažím nikoho kontaktovat. Možná se bojím vlévat energii do přátelství, když vím, že za chvíli se od všech těch lidí zase nechám odříznout. Možná se snažím chránit obě strany od dalšího loučení. Možná to tak dělám už dlouhou dobu, protože někde ve skrytu duše vím, že je tu reálná možnost, že v budoucnu budu žít už jen v zahraničí.

Mám pocit, že stagnuju, a zároveň mi nad hlavou visí „hrozba“ brzkého odjezdu, s jejíž vzrůstající blízkostí si dovedu najít víc a víc důvodů, proč bych tady chtěla zůstat.

Je to samozřejmě hlavně o pohodlnosti.

Je pohodlné zůstat doma a snažit se zapadnout do stejných kolejí, v nichž jedou všichni ostatní. Je pohodlné (fyzicky) bydlet v tomhle bytě, kde je teplo, kde mám vlastní nábytek, kde mám prostředí, které je opravdu moje a nikdo, naprosto nikdo, mi do toho nekecá. Nemusím se na nikoho ohlížet, když si chci přestěhovat nábytek, jsou tu moje věci, jen za tenkou zdí rodina, o stanici metrem vedle mám babičku. Je pohodlné vědět, že jsem jí blízko a že kdyby se cokoli stalo, jako před pár týdny, za pár minut jsem u ní. Je pohodlné být ve středu rodinného dění a o všem hned vědět.

Konec roku se přese mě přehnal jako buřina, ani jsem se nestihla rozkoukat. Najednou byly Vánoce a Štědrý den neprobíhal úplně podle mých představ – bolela mě hlava a bylo mi všelijak. Nebavilo mě zdobení stromku. Událost, kterou si každý rok nejvíc užívám, můj tajný rituál plný dojímání se, pouštění příjemné hudby, věšení pěkných třpytivých kuliček na voňavý stromek – tentokrát to šlo všechno kolem mě, na hudbu jsem neměla chuť, zdobení mi přišlo bezduché a o ničem, k ozdobám jsem si nedokázala najít vztah a na stromek jsem jen tupě čučela, neschopna přenést se přes to, že mi není dobře, plná vzteku. Večer to nebylo o moc lepší. S prášky v sobě jsem se snažila si to maximálně užít, ale nebylo to ono, a druhý den ráno už jsem věděla, že je to chřipka.

Nejhorší na tom byly dvě věci – kromě toho, že mi bylo zle: zkazilo mi to Štědrý den, tedy den, na který jsem se z celého roku nejvíc těšila. A taky to ohrozilo plány do příštích dní, kdy jsme s panem M. a partou měli jet na hory. Samozřejmě, že my dva jsme nakonec nejeli nikam. Chřipku za dva dny nevyležíš a já nebyla s to si dojít pomalu na záchod, natožpak abych někam jezdila. Pan M. se mě tedy jal ošetřovat a zůstal u mě po celé zbylé svátky, aby se ujistil, že mám všechno, co potřebuju. To mě samozřejmě připravilo o to, co bych chtěla v tu chvíli (tedy jakmile mi opadne horečka) nejvíc – viset na internetu 😀

Což mi zase změnilo plány. Žádné blogové bilancování nebo povánoční dárkový soupis, žádné psané těšení se na Silvestra, a tak se to všechno holt muselo odložit na neurčito, což vždycky „potěší“. Nevím, jak vy, ale já vážně nemám ráda dopisování článků v době, kdy už to téma není aktuální. Jako psát recenzi na koncert měsíc poté, v době, kdy už je ten pocit a první dojem stokrát přebitý jinými akcemi a už to prostě není ono. Proto to taky obvykle nakonec neudělám a takový rest se prostě promlčí.

Přesto mám pocit, že letos si ten obvykle nenáviděný novoroční bilanc udělat musím. 2014 totiž nebyl rok ani trochu podobný všem těm předchozím, byl to rok docela jiného života a nových výzev a byl to v podstatě rok šťastný a naprosto báječný. V podstatě to celkem splnilo předzvěsti psané podle čínského zvěrokruhu – rok 2014, tedy rok koně, měl přinést divokou jízdu nových příležitostí a zážitků, a přesně to jsem od něj dostala 🙂

Už dlouhou dobu mám pocit, že to chce dát dohromady novou výzvu. Něco do nového roku, něco, na co se můžu těšit a připravovat. Když to vyjde, obrovskou výzvou pro mě bude opět odcestování do další země za zase trochu jinou prací, jinou krajinou a novými lidmi. Bude to další rok bydlení s panem Mysteriózním a objevování sebe sama i nás dvou. Počítám s tím, že se opět – a ještě víc než tento rok – zaměříme na kvalitní stravování a i nějaké to cvičení. Věřím tomu, že se mi podaří konečně trochu ponořit do jógy, možná zase proběhnou nějaké břišní výzvy a snad se mi povede opět zhubnout (bydlení bez pana M. bohužel přineslo své pneumatiky :D), tentokrát třeba až na 55 kilo (ovšem cíle si v tomto směru nedávám, obrovským cílem je mi už sama ta cesta).

Bude-li to místně a oganizačně možné, chci se v příštím roce zaměřit na získání certifikátu z angličtiny, a pokud nějakou část roku opět strávím doma, bude třeba ji využít na spáchání řidičáku, jelikož potřeba ho mít mi už dost klepe na dveře.

Chtěla bych opět jet s panem M. na dovolenou, tentokrát třeba do Thajska nebo jiné exotické země. Přála bych si potkat se s lidmi, kteří mají s nějakou takovou zemí zkušenosti a k nimž bychom se mohli přidat, abychom si odpustili jak další bídnou zkušenost s cestovkou, tak topení se v moři zařizování, zjišťování a nevědomostí.

To jsou ale všechno drobné plánečky, které považuju za něco, co se dá dělat „při cestě“, při plnění nějakého většího úkolu, který mě má opět udělat o něco šťastnějším člověkem, opět mě otestuje a dá mi možnost nahlédnout do vlastního nitra, zkoumat a pokud možno posouvat vlastní hranice.

A tím úkolem mi bude The Buy Nothing New (and Love What You Already Have) Challenge.

Usrkávám horký grog ze svého oblíbeného hrnku z Poundlandu, poslouchám zenové rádio na shoutcastu, uklízím, vzpomínám a přemýšlím.

Vzpomínám na to dobré, co mi dala práce v prvním pekařství – na tu přátelskou pohodu, kterou jsme si vytvořily nejen s jednou kolegyní (kdepak je té super holce konec!), ale i se skvělou hajzlbábou z vestibulu metra. Na to, jaká byla na té prodejně v zimě kosa, kterou při celodenní víkendové šichtě, kdy se po krámě prohnal možná tak mravenec, ale zákazník určitě ne, nedovedlo rozbít nic než právě ten grog. Sama bych si netroufla – vždyť jsem byla v práci! Ale když mi ho nabídla Vlaďka od záchodů a řádně to zdůvodnila po svém vlastním peprně se vyjadřovacím stylu něčím v tom smyslu, že na to máme při té pakárně sakra nárok, tak jsem si teda dala říct, a byla to fantazie 😀 Narozdíl od svetru, groček dokázal prohřát i zkřehlé ruce a zhmožděné srdce, takže bylo člověku hned veseleji a dostala se do něj trochu vánoční nálada, i když musel smrdět v práci o svátcích. Od té doby si vždycky, když si ten grog dávám, na tuhle maličkost vzpomenu, jak to bylo pěkné, jak mi po zbytek toho dne práce odsýpala a jak mi to pomohlo překonat pracovní depku. V takových zaměstnáních by vůbec ta troška alkoholu měla být povinnou zaměstnancovou výbavou.

Přemýšlím, jak je fajn mít ještě tolik času do Vánoc a být zrelaxován, inspirován a duševně nabit. Necelých pět dní, co u mě pan M. teď strávil, proběhlo jako pohádka. Zezačátku mi to až tak nepřišlo, ale pak se to nějak všechno proměnilo a já si uvědomila, že je mi vážně krásně. Zase jsem si připomněla, jak směšně jednoduché je prokousávat se skrz „velké“ úkoly ve dvou; nebo ani ne ve dvou, stačí, když je ten druhý u toho a může vás kontrolovat. Minulý týden jsem se chválila za takové drobky a teď mám hotovo nebo rozděláno tolik věcí, a nemám potřebu si je zapisovat pro vzbuzení pocitu dobře odvedené práce. Ten pocit mám prostě i bez toho.

Jsem nemožná, ale ten design prostě lepší neudělám 😛 Chtěla jsem to mít vánoční a měla jsem i nápad, ale po cca deseti minutách snahy o nalezení způsobu, jak ho zrealizovat, jsem usoudila, že už na to holt nemám trpělivost a že na to kašlu. Nechápu, jak může mít někdo problém nastavit si design podle libosti na blog.cz, vždyť je tam jen jedno pitomý okýnko na kód! Tady jich je asi deset a vůbec nevíš!

Ale jinak má WP milion pozitiv a rozhodně si nestěžuju 😉 Třeba dneska mě napadlo:

1) že jsem vlastně dost neobvyklá blogerka v dnešních poměrech. Nejen že reaguju téměř na každý komentář (pokud jde reagovat, tak reaguju vždycky), já navíc ještě opravuju komentáře návštěvníkům, co se uklepli, až taková jsem dobračka 😀 Pokud tedy nejsou rychlejší než já a neopraví se dalším komentářem, ale někdy i tak, aby to měli hezčí. Nevím, prostě mě to baví, vycházet jim takhle vstříc, hlavně proto, že vím, co je to za vopruz něco odeslat a pak zjistit, že fuuu, já tam mám chybu! 

2) tahle možnost lézt někomu do komentářů by se dala perfektně využít ve chvíli, kdy by se mě snažil někdo vytrollit nebo mi prostě psal debilní komentáře. Prostě bych ten jeho koment přepsala na něco jako „Bože, ty jsi tak úžasná, já ty tvoje články žeru“ a nechala tam viset jeho přezdívku. Ten nápad mě tak nadchl, že mě skoro zamrzelo, že mi sem takoví exoti moc nechodí. (Úplně vidím, jak se teď strhne vlna trollingu.)

Anyway, byla jsem navezena do další vlny debordelizování. Máma KONEČNĚ!!! (to by si zasloužilo mnohem víc vykřičníků, ale nemám ráda přílišnou agresivitu v psaní :D) pokládá nový koberec ve svém budoucím pokoji, a tak všechen tamější nábytek na pár dní zakotvil u mě – což mě nebaví. Jelikož se z něj ale muselo skoro všechno vyndat, vyplulo na povrch hafo dalších věcí k probrání – což mě baví. A taky několik krabic, které byly doposud v tom provizorně zřízeném pokoji odložené, se přihlásilo o slovo. Ono totiž když konečně dojde na lámání chleba a ten pokoj se konečně dělá pěkný, najednou už nemůžete ignorovat fakt, že s tím musíte něco udělat, protože prostě víte, že odteď už to tam stát nemůže.

…please have some snow and mistletoe and presents by the tree… ♬

Přišli dva chlápci doručit nový koberec do mámina pokoje. A ten jeden vypadal přesně jako válečný Doktor. Sice mladší, ale jinak totálně on. Made my day 😀

„Říkáte první patro? Ukažte mi schody.“

Jestli jsem včera měla ze sebe radost, že jsem oběhala všechny důležité pochůzky, dnes ji mám při pohledu z okna dvojnásobnou. Ne, že by mi vadil sníh, to právě naopak, ale mínus jeden stupeň? Za nic si nemůžu vzpomenout, kdy jsem naposledy zažila takovou zimu. Připadá mi to úplně přízračné, jako by se mi to jenom zdálo.

Dovolená byla… kouzelná. Svým způsobem. Bylo ohromné vypadnout na týden ze zažitého světa a vyzkoušet něco nového – a hlavně se trochu ohřát. Dlouhé lety mi nedělají moc dobře a až poletím někam dál, mám se na co těšit (pokud jde o Zéland, asi radši počkám, až vynaleznou teleport), ale jednou za uherák se to přežít dá, jen je třeba urputně myslet na to, co vás čeká na druhém konci, a těšit se na to.

Fuerteventura byla slušná volba, i touhle dobou. Být tam o pár týdnů dřív, byla by o kapku slušnější, ale nebylo to zlé. Při sluníčku bylo teplo dost na koupání i na lehké chytání bronzu, jen se člověk musel smířit s tím, že po většinu času holt bude fučet – milovníci vodních sportů si na Fuerte rozhodně přijdou na své. Jen ve druhé polovině týdne jsme chytli přívalové deště, jaké podle zdejších zaměstnanců ten ostrov vůbec není zvyklý, což bylo vidět už z těch všudypřítomných kýblů na vodu kapající ze stropů 😛 Ale co, shit happens. Aspoň jsme zažili něco, o čem si obvykle návštěvníci Kanárů můžou nechat jenom zdát 😀

Hotel jsme podle mě zvolili taky dobře. Melia Gorriones je dost daleko ode všeho, aby si tam člověk opravdu dovedl odpočinout. Je to malá oáza uprostřed ničeho, ostrůvek palem a kaktusů, bazénů a celkem luxusních pokojů uprostřed pustiny á la Mars, přitom dost blízko oceánu. S odlivem to chtělo trochu ťapat, s přílivem stačilo sejít schody od hotelu a už jsme si mohli máčet nohy v mělké vodě a jemném písku.