Blogově životní tak trochu bilanc

Když je krize, tak je krize, a tak jsem se ji rozhodla řešit po svém – pozměnit zase trochu design. Momentálně s tím ale fakt bojuju. Není to to, co bych chtěla – už proto, že mě zase jednou popadla touha zrušit sloupek, což ale není jen tak. Už v tom zase cítím nějak moc chaosu a nijak tomu nepomáhá fakt, že nevím, jak to provést, aby se v nadpisech článků zobrazoval mnou vybraný font. Díky tomu je tu teď těch fontů na moje oko až příliš, což je mi tak akorát k vzteku, ale aspoň to záhlaví!

Potřebovala jsem větší změnu a došla jsem k závěru, že když si člověk potřebuje připomenout vůbec ten smysl všeho tohohle, tak záhlaví je dobrá cesta. Záhlaví má přiměřeně uhodit do očí a dát světu vědět, o čem že to bude, a já jsem ráda, že mi to teď zase jednou trochu vnitřně sedí.

Při té příležitosti mě napadlo spojit to oznámení – a tak trochu i vylití – s takovým menším (zase lžu) bilancem ohledně blogu vůbec.

Letos to bude deset let, co bloguju. Ať nepředbíhám, loni v září to bylo devět, což rozhodně taky stojí za zmínku. Fénixem jsem z toho šest let a na tomhle blogu (mém třetím, ale poprvé na vlastní doméně) funguju přesně dva roky, hlavně díky mému osobnímu IT poradci Ježíšovi, který mi to tu po všem tom mém jábychrádování jednoho dne prostě založil, pomohl nastavit ku obrazu mému a dodnes mi pomáhá, kdykoli si tu s něčím nevím rady (pokud jemu samotnému zrovna hlava nelítá bůhvíkde). Za to mu patří tak velký DÍK!!!, že by se to sem ani nevešlo, tak to aspoň napíšu tučně a Caps Lockem s vykřičníky.

Za tu dobu jsem se toho naučila strašně moc, prošla si všelijakými životními fázemi, mizernými zaměstnáními, osobními krizemi, rozchody a zamilováními, různými chvilkovými koníčky a velkými životními objevy, až jsem se dostala tam, kde teď jsem, tedy k bodu, kdy si připadám vyloženě po cimrmanovsku: vím vše, totiž, že nevím nic.

V určitém směru je blogování pořád o tom samém. Co nejlíp, co nejčtivěji a co nejvíc od srdce popsat, co se mi zrovna děje nebo honí hlavou, pořád trochu básním (i když už ne tak jako dřív), a pořád jsem stejný perfekcionista ohledně toho, jak to tu má vypadat a působit. Ale zároveň mám i teď po letech pořád ty stejné krize a pocity nespokojenosti – ne pořád, ale tu a tam.

Ono je to asi normální. Nejspíš to souvisí s tím, že člověk i v životě očekává nebo prožívá obrovské změny, a tak je jasné, že to chce a potřebuje dát najevo i tím blogem. Já sama nejsem tím stejným člověkem, tak jak by ten můj blog mohl zůstat stejným blogem?

V letošním roce se znovu budu potýkat s otázkami.

  • co se starými rubrikami, které už mě nebaví nebo přestaly být aktuální?
  • co vlastně s předchozím blogem? Dost mě už nebaví, že fénixovská hnízdečka existují vlastně dvě, ale zrušit to staré a přijít o tamější návštěvnost? Dodnes se mi tam sporadicky objevují komentáře, nebyla by to škoda?
  • jak to tu víc zosobnit? Někdy mám pocit, že mě ten blog vzhledem dostatečně nevyjadřuje. Asi to bude souviset s tím písmem, které mi pije krev, ale jak z toho ven…
  • jak být celkově lepším blogerem? Ty rosáhlé litanie už mě nebaví, měly by být spíš zjevem výjimečným a ne pravidelností. Měla bych psát víc k věci, nabízet řešení k problémům, vyvíjet se a postupovat kupředu. Pozitivní čtení – vždyť i mě to baví číst, tak bych to měla i psát. Koho zajímají pořád ty stejné kecy o tom, jak jste zase přibrali přes Vánoce? Každý chce slyšet nové tipy, jak co nejrychleji zhubnout!

A taky jsem zvědavá, jestli mě letos ze svých spárů pustí AK a rozhořčování se nad ním. Celkem v to doufám, protože ono k tomu už není moc co nového říct. Napadlo mě sepsat ještě jednou Kladivo na téma „Kdo měl v tom klubu zůstat a kdo tam nemá co dělat“, ale prosimvás, proč bych to měla dělat?? Co z toho vlastně? Bavilo by mě, kdyby se toho zhostil někdo jiný, kdo na to ještě má energii, a já bych mohla v komentářích přitakat a případně doplnit. Ale kdo má pořád ještě mít energii na to, aby to psal celé, a hlavně teda proč…?

Minimalismus, to slovo mě taky přestalo bavit. Jsem mezi fázemi, hledám si pro to nové čočky, nový přístup, chcete-li. Jiný náhled. Už jsem toho přečetla i napsala tolik, že to prostě dál nejde. To je jedno, že jsem ten e-book nepublikovala. Je napsaný, a to stokrát, jelikož jsem ho mnohokrát přepisovala a ty fráze a věty se mi ochodily.

Ne že by mě přestala bavit myšlenka jednoduššího života, to ani náhodou. Ale minimalismus byl první krabičkou nástrojů, řekněme pro začátečníky. Tvrdošíjně se v tomto požaduju za pokročilého uživatele, a tudíž mi to už nestačí.

A tak nevím, čemu se budu letos věnovat a jaké články budu hltat, jestli vůbec nějaké. Mám pocit, že by bylo hodně dobrou výzvou dát si takový střízlivý článkový půst. Nejspíš jsem se nechala příliš strhnout čtením toho, co napsali mí blogoví vzoři, a ztratila jsem svůj vlastní hlas. Letos bych měla mnohem víc psát než číst. Bude to o mém osmělování se ve vodách veganství? O hubnutí s panem M. a se zdravou stravou? Články o různých potravinových a doplňkových vychytávkách, na které jsme spolu přišli a které jsme vyzkoušeli? Psát o Quornu mě bavilo. Budou následovat kapky dračí krve a taky něco o maně? Chytne mě třeba vaření?

V tuhle chvíli mě znervózňuje, že vlastně vůbec nevím, co bude. Jsem otevřená a čekám, ale už aby to přišlo, říkám si. Už aby bylo rozhodnuto a ten nový směr byl nabrán. Čekání nesnáším.

Trochu jsem doufala, že mi třeba Google Analytics poradí a navede mě na nějaký nápad, čemu se pravidelně věnovat, abych získávala víc čtenářů zvenčí (čili těch, co nepřišli přes AK a vůbec blog.cz), ale nic moc mi to zatím neřeklo.

Nejoblíbenějším článkem tu vloni byl bezkonkurenčně článek 6 způsobů, jak se uklidnit v krizi (který se vlastně původně jmenoval …jak se uklidnit, když máte pocit, že jste něco nehorázně zvrtali, což bylo sice víc od srdce, ale obtížnější na vyhledávání), z čehož by nebylo marné si něco vzít. Lidí, co si neumí poradit se životními krizemi a stresem, je pořád plný internet, a věnovat se víc psaní o meditaci a šťastném žití a možná trochu míň vylévání se by mohla být správná cesta. Nehledě na to, že se stejně nejvíc těším na další cestovatelské zážitky, chce to i další témata, aby to nebylo tak nudné.

Co ten život nejen letos, ale i dál přinese, to jsem vážně zvědavá. Dohromady jsem v Anglii strávila dva roky života, a to už je o čem mluvit. Jen mě trochu štve, že to bylo tak rozkouskované, a teď už se mi do toho cestovatelského období zase vtěsná pět měsíců pobytu doma. O tak přeskakovacím životu se špatně mluví, protože vzpomenout si nebo vysvětlit, co kdy bylo a jak si to dát do perspektivy, je pro mě vždycky trochu kámen úrazu. V podstatě mě baví, když nějakou životní kapitolu žiju v kuse a po jejím skončení ji mohu uzavřít a udělat za ní tečku, ať už byla dobrá, špatná nebo oboje. S cestováním to ale asi holt takhle nepůjde.

Musím se na to naučit dívat jinak, nevnímat to jako rozvleklé neplánované cosi. Musí to být prostě plán. Ten samý život, jen jiný přístup. A pak to bude super.

Všem vám chci strašně moc poděkovat za přízeň a doufám, že nám to na obou stranách vydrží 🙂 Zatím jsem to s Phoenix Rise dotáhla na 37 stálých čtenářů na Bloglovinu. Jestli to letos vyšvihnem přes padesátku, no, to by byla krása 🙂

P.S: Konečně jsem to tu optimalizovala pro mobily a podobná zařízení! U mě na mobilu dobrý, tak mi prosím dejte vědět, kdo máte čtečky a další věci, jestli je to tam taky dobrý. Dík 🙂