mysNěkdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.

Hodně v tom figuruje finanční neklid. Mám našetřeno, ale v librách. Pojebaní Angláni (tohle ode mě normálně neuslyšíte, Anglii miluju :D) mi fakt neudělali radost, kurz libry s korunou se hluboce propadl na hladinu, kde měnit nemá smysl, takže jsem de facto bez peněz, tedy alespoň bez českých peněz, a to je mi nepříjemné. Nesnáším, když si musím půjčovat, byť to tady nikoho neomezuje a nemají s tím problém. Mně je to prostě nepříjemné.

Dál jsou tu staré úkoly, které nejsem s to dotáhnout. Někde nezáleží na mě, někde to z různých důvodů nechávám už dlouho ležet, ale někde uvnitř to člověka prostě hlodá a nakonec i štve. A přišla jsem na to, že některé přece jenom leží už moc, moc dlouho. A nejvíc člověka štvou samozřejmě ty věci, kde jde o čistou prachsprostou prokrastinaci, byť se vždycky najdou důvody, proč to zrovna teď nejde a podobně. Často je to bullshit.

Třeba starý blog. Měla jsem a pořád mám pádné argumenty, proč ho nechat existovat. Jenže když se na to podívám z jiného pohledu, cítím, jako by mě stahoval někam, kde už dávno nechci být, a jako by už byl k ničemu. Už jsem asi přece jenom z jiného těsta. Záloha je zčásti udělaná, můj báječný IT guy tedy jen dostal za úkol (tedy spíš sám práskl, že to jde :D) ji dotáhnout a zazálohovat i komentáře a obrázky, což v ní momentálně není. A pak uvažuju o tom, že obsah podle zaměření přetavím do jiných podob. Básně do malé sbírčičky, třeba ke stažení, neb to je tak maximum, k čemu se ještě zvládnu přimět. Minimalistická zamyšlení přisypu na tu už existující horu textu, z níž měl vzniknout e-book, ale je toho moc a jsem tím zavalená. Kdykoli to otevřu, po pár odstavcích mě to štve. Cítím, jak melu prázdnou slámu a nekomunikuju to, co bych chtěla, aby z toho lidi cítili. A tak mě to otráví a zase to několik měsíců ignoruju. Nevím, co s tím. Je to právě jedna z věcí, kterou nechávám uležet, protože tak, jako spousta někdejších minimalistických blogerů a propagátorů, i já mám pocit, že už je to téma jaksi ohmatané a je potřeba ho trošku přetavit a dát mu nový pohled či souvislosti. A tak čekám, do čeho se mi to mezitím vyvine a co mě napadne.

Tady je třeba změnit šablonu, čehož se trochu bojím, ale bez toho kroku asi nedosáhnu na požadovanou představu vzhledu, kterou teď mám. A taky je problém, že ta představa vlastně není dotažená, nevím přesně, jak to chci. Už dlouho jsem se pro něco doopravdy nenadchla. Možná je to tím, že už bloguju dlouho a viděla jsem už tolik designů, že mě už nic neohromí, a když, tak ne na dlouho. Hledám aktivně i pasivně inspiraci pro logo, jelikož to, které jsem si sama nakreslila a nejprve měla za dokonalé, mě rychle omrzelo a ukázalo se, že to vůbec není ono.

A mám nějak málo inspirace. Administrace se plní rozepsanými články, u nichž mi vždycky v jednu chvíli připadá, že to je přesně to, co potřebuju dát dohromady, a vzápětí mám pocit jako s tím e-bookem, že je to o ničem a zbytečné. Možná jsem opravdu udělala tu chybu, že jsem si zvykla moc číst blogy druhých. To si neumíte představit, co já už jsem za ty roky načetla. Pak má člověk mít chuť něco psát, když ví, že to samé už bylo napsáno milionkrát a líp. Vyhoření, much? Snad ještě ne. Jen krizička.

A čím dál tím víc mám pocit, že aby mě to blogování opravdu bavilo, potřebovala bych mnohem lepší fotografické vybavení. Často si umím představit, jak by to mohlo vypadat, ale nemám prostě možnost tomu ten nádech dát, když k tomu nemám fotky, jaké si představuju. Jenže nejsem s to si pořizovat kvůli svým představám zrcadlovku, učit se s tím, vrážet do toho šílené peníze a všude se s tím tahat. Asi to budu postupně řešit lepším iPhonem, doplňujícími čočkami a větším rozmyslem při focení. Ty fotky potřebují hloubku, dramatičnost, mnohem větší rozsah. Zase prokletí srovnávání se s druhými, třeba taková El mě často totálně ničí svými dokonalými záběry hor, lesů a jezer. Když mám pak do článku k dispozici tak akorát debilní výcvak sklenice se smoothiečkem a ani ten není moc kvalitní, tak zase, koho to má bavit 😀

No, jedu si zase na pár dní odpočinout na chalupu. Tentokrát bude snad i trocha internetu na práci, ale jinak ho nehodlám využívat. Chce to pauzu. Možná by nebyla od věci i nějaká delší, ale to u mě beztak nehrozí, známe se. Neblogovat neumím.

P.S.: Fňuk. Befunky a Picmonkey se oba zbláznili a začali šíleně osekávat free verzi. Dneska už mi vzali i jeden z mých nejoblíbenějších filtrů na Befunky, já vůbec nevim, co bez toho budu dělat O.o Znáte někdo ještě nějaké další fajn online rychloúpravny fotek do blogu? Já tak nesnáším, když mi někdo bere věci, na které jsem byla zvyklá, a nutí mě za ně najednou platit nebo mi místo nich cpe jiné, mnohem hnusnější či obtížněji použitelné (nebo prostě rovnou nepoužitelné). Asi se budu muset naučit fotky upravovat ještě v mobilu, než je stáhnu do pc. Grr.