Z Emina snáře: Jak na mě poslali nájemného vraha
Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.
Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.
Najednou do domu vtrhl nějaký jakože policajt (ovšem v civilním oblečení), který nás nějak hnal dovnitř jako že kvůli naší bezpečnosti a že jen zkontroluje okolí a zabezpečí nás. V tu chvíli jsem nějak prozřela a bylo mi jasné, že jde po nás a jakmile budou v domě všichni (najednou tam bylo docela hodně lidí, hluku a chaosu), půjde za námi. A taky že běžel. Jen tak tak jsme stihli vběhnout do bytu a přirazit dveře, o nichž jsem v tu chvíli věděla, že jsou pancéřové, a doufala jsem, že ho to zastaví. Skrz kukátko jsem pak měla možnost sledovat, jak se snaží probourat dovnitř, dveře vyrazit, mířil na ně taky poměrně velkou a silnou zbraní, a když se nemohl dostat na nás, vtrhnul naproti k sousedům, ale nevím o tom, že by tam někoho našel. Pak už zase mířil na naše dveře, šťáral okolo zámku a my se ve třech krčili pořád za těma dveřma, protože nebyl důvod chodit někam jinam, když tady bylo bezpečno, a snažili jsme se dovolat na policii.
Jenže to už jsem zase věděla, že jeho nadřízení, kteří ho na mě poslali (nepochybovala jsem, že jde po mně, ostatně je to můj byt, má návštěva by byly jen přidružené oběti masakru/únosu – nebylo mi jasné, s čím po mně přesně jde), nějak vyrušili signál, zkrátka nikdo se nemohl nikam dovolat a ještě jsme měli mobily na pokraji vybytí.
Jak jsem ho sledovala tím kukátkem a on namířil zbraň přímo na mě, jako by mě viděl, probudila jsem se, ale brzo jsem se do toho snu vrátila, což se mi občas stává, když je hodně silný a soustředím se na něj.
Mozek se probudil jen natolik, že si začal klást otázku, proč jsme pořád za těmi dveřmi a neutíkáme dál. Zaobírala jsem se pak myšlenkou, že bychom mohli utéct přes balkon, přes dvůr a některý z průjezdů ven, snad by tam byla nějaká cesta a snad nemá padouch posily, které by tam na nás mohly čekat. Taky jsem přemýšlela, co když právě odeběhl, aby to obešel, a přijde na nás od toho balkonu. Tam by nás nic nezachránilo – stihli bychom vyběhnout z bytu a ještě zamknout? Jinak by mu přece stačilo otevřít dveře. Všechny ty eventuality a nápady se mi přitom před očima odehrávaly naráz, a zároveň se nedělo nic, protože to bylo všechno jen přemýšlení.
V tu chvíli se ten sen vůbec začal bortit na kusy a odehrávat značně zpřeházeně. Děly se scény, které časově odpovídaly na přeskáčku období před útokem i po něm a často jsem cítila, že se to všechno odehrává jako bych psala příběh.
Byli jsme venku, kus od domu, a byla jsem sama, kolem mě vřava, jakoby parkoviště, na něm spousta aut a v nich i mimo spousta zmetků pohlavárů, kteří zjevně tomu všemu veleli a stáli za tím. Byly tam dámy, byli tam starší muži, všichni dobře oblečeni, pomalu jako na nějakou událost, a všichni tajuplní a s nosy nahoru. Myslím, že jsem chvíli byla neviditelná a snažila se skrz ně projít a taky vyslechnout nějaké detaily, abych pochopila, co se to vlastně děje a proč šli po mně. Najednou tam někde stál ten můj útočník, ale narozdíl od své předchozí verze, kdy jsem viděla vlastně jen černý obrys a byl extrémně energický ve snaze dopáčit se mi do bytu, teď jen tak postával, vypadal unaveně a skoro neškodně (ale přesto jsem věděla, že to je on), měl tvář a já se dívala přímo do ní, když mi najednou vybuchl dům a postupně se bortil do plamenů. Začala jsem křičet, čímž jsem věděla, že se odhalím, ale bylo mi to jedno. V tom domě totiž byli mí rodiče.
Což je zvláštní taky, protože předtím tam nebyli, v bytě jsme se schovávali s návštěvou sami, jenže jak jsem teď stála venku a byla neviditelná, napadlo mě, že by mi zloduši mohli vyhodit dům do vzduchu, aby mi ublížili – a čím by mi ublížili? No přece tím, že by tam byla moje rodina. Cool nápad, řekl si mozek, a tak se stalo.
Snažila jsem se pak co možná nejvíc pohlavárů zmasakrovat firebally (to je prostě vždycky má oblíbená snová schopnost), jenže všichni odjížděli v autech a jako na potvoru jsem v každém autě viděla asi dvacet obličejů, co mi nic neříkaly, když jsem se snažila zasáhnout někoho důležitého a hlavně toho, kdo na mě útočil – věděla jsem, že to on je vrah mých rodičů.
Zajímavé bylo i to, že jsem si v tu dobu začala všímat, že je velice pohledný. V tom snu se dělo x dalších věcí, byl by z toho jako obvykle dost zajímavý příběh (a mimochodem už v tom snu se mi zdálo, že ho někomu vyprávím), ale já si pamatuju už jen to, jak se právě můj mozek začal snažit přijít s vysvětlením, jakým způsobem bychom mohli nakonec spolu něco mít, když mi zabil rodiče a útočil i na mé kamarády a mě. Nasnadě byla možnost, že to samozřejmě neudělal dobrovolně, padouši drželi v zajetí jeho dceru, a nejspíš i ženu – mozek přidával, protože zvažoval, v jak velkých kleštích by musel útočník být, aby to bylo odpustitelné. Taky jsem tak nějak věděla, že ať to bylo jakkoli, tyto pojistky nepřežily. Oba jsme někoho ztratili.
Na konci snu jsem byla na nějaké túře kamsi, snad na útěku, snad prostě jen na pochodu za bůhvíčím, a našla jsem se pohledem třetí osoby, jak usínám v nějaké jeskyni s dalšími asi osmi lidmi ve spacácích, když mě tam najde právě můj útočník. Mám radost, poskočí mi srdce (už v té chvíli jsme měli dobrý vztah a jako by se nic z toho předchozího nestalo), chceme si povídat, ale nějaká slečna začne být nepříjemná a arogantně na mě vyjíždět, že chtějí spát a ať jdeme žvanit jinam. Pustím se do ní tedy na oplátku asertivně, klidně a rozhodně s tím, že mě to sice mrzí, ale budiž, chce-li to hrát takhle – podotknu, že to já jsem našla tu jeskyni a byla tu první, takže my sice můžeme na chvilku odejít pryč, ale že se zase vrátíme a budeme si chtít povídat (to moc smysl nedávalo) a že jestli jí to vadí, tak ať táhne pryč ona. Byla jsem notně popuzená, že mi brání v povídání si se svým vrahem a v jeho poznávání.
Pak se tam zase montovaly nějaké scény, kde se chystám na jakýsi ples, vybírám šaty a doufám, že ho tam uvidím a že konečně dojde na nějakou romanci. Jsem relativně v bezpečí, jsem ve společnosti něčím důležitá, myslím, že i bohatá, podle domu, v jakém se nacházím, a množství krásných šatů ve skříni, a všichni vědí, že mi zabili rodiče a že jsem tím zaplatila, ale že to ještě neskončilo, spíš je jen taková pauza v příběhu. Jsem natěšená, jak bude večer probíhat, bohužel na to nedošlo, znovu jsem se vzbudila.
Nevím, proč mě ten sen tak bavil – k té záležitosti s rodiči jsem vlastně necítila žádné skutečné silné emoční pouto, i ten můj výkřik byl jen taková hra podle scénáře, protože jsem cítila, že tak by ten příběh měl reagovat, ale jinak jsem tomu nevěřila, snad právě proto, že jsem věděla, že jsem to tak vymyslela já sama a že to navíc ani není doopravdy.
Asi mě bavila ta zvědavost, o co vlastně jde, chtěla jsem to zjistit a vědět, jestli s tím můžu něco dělat, zajímalo mě, proč na mě poslali útočníka a jestli mě chtěl zabít nebo někam dotáhnout, aby pak mohla temná strana třeba využít mé schopnosti. Byla jsem snad nějaký lídr odboje, kterého měli exemplárně popravit? Byla jsem něčemu na stopě?
A v té druhé části snu mě tam jistě bavil a zajímal i můj potenciální popravčí, kterého nedovedu přesně popsat, ale mám pocit, že se jmenoval nějak jako Steve nebo Jim a působil vizáží asi jako Nathan Drake – drsný ošlehaný krasavec, který může být s tímhle vzhledem stejně tak lump, zloděj a vrahoun jako kladná postava, kterou budete muset milovat. Jen měl myslím delší a světlejší vlasy.
Je zvláštní, jak se občas z noční můry (přece jen, když mi střílel na dveře, hodně jsem se bála) stane docela normální, až příjemný sen, a jak se mohou donekonečna opakovat pořád ty stejné motivy a vždycky najít nějakou novou variaci, aby si mě emočně připoutaly. Když si vzpomenu na svoje staré noční můry, někdy přemýšlím, jestli nebylo lepší se pořádně vyděsit, vzbudit a pak už žádný významný sen nemít.
Kdyby si toho člověk aspoň pamatoval dost na to, aby to dalo dohromady příběh. Njn.
Některé sny, i když nejsou vyloženě krásné, mě dokážou zaujmout natolik, že mě pak mrzí, že jsem se z nich probudila. Ale neumím je pak nikomu povyprávět, protože v hlavě to vidím, ale nejde to dost dobře popsat. Jednu dobu jsem mívala příšernou noční můru. Opět, když to vyprávím, nemá to ten nádech té hrůzy, jako když se to děje. Po našem bytě mě honila nějaká příšera, něco fakt děsivého, co mě chtělo asi na něčí povel i zavraždit. Máme malý byteček, takže nechápu, jak jsme se tam mohli nahánět. A jednu chvíli se probudím v mé posteli, nic zvláštního. A říkám si, že je prostě konec, že půjdu na záchod nebo se napít. Vyjdu z pokoje, napohodu a najednou to monstrum po mně vystartuje a začíná další úprk. A pak další probuzení, zase rádoby klid a pauza na záchod. A pak zase monstrum. A je to jako inception kdy se budím ze sna do sna. Opakovalo se to asi třikrát. Já se pak bála jít spát a po probuzení do školy jsem se štípala a kopala do komody vedle postele.
A pak se mi opakovaně jednou ročně vrací sen, že moje nejlepší kamarádka má vzteklinu a chce nás všechny sežrat u babičky doma. Protože obv, to lidi se vzteklinou dělají, že? 😀
Z tvého popisu si myslím, že jsi byla spíše v tom odboji. A zamilovat se do svého pronásledovatele, to zní jako normální filmová zápletka. 😀 Takže jsi rozený snový režisér.
Falešná probuzení jsou taky mou „specialitou“. Nesnáším to, je to neskutečně vyčerpávající. To mi kolikrát přijde, že ten sen trval týdny, měsíce, prostě je to nekonečný. Nejen že pak nevíš, jestli už seš fakt vzhůru. Ale hlavně ten boj s tou ještě uspanou částí mě fakt vždycky vyšťaví.
Termín „snový režisér“ se mi líbí, ale to je právě to, že to nejde často převyprávět, ty kulisy, atmosféra, pocity z postav… to nepředáš. Zvlášť tam, kde si mozek přidal špetku extra abstraktnosti a už ani tobě to po probuzení nedává smysl.