Život by měl být takový, jaký ho mít chcete. Zhubla jsem od Vánoc zatím asi pět kilo, pod taktovkou pana Mysteriózního jsem výrazně změnila jídelníček a notně ho zveganizovala, minulý víkend jsem si v Brightonu koupila svoje první Conversky a včera mi dorazil můj úplně první vlastní záložní disk a má úplně první kulma na vlasy.

Najednou mi připadá, že to jde, že fakt vím, co dělám a proč, a opravdu žiju. Proč je to teď tak snadné? Jsou to jen peníze? To asi ne, ty jsem měla už dřív. Tak co je to?

O té kulmě jsem uvažovala už snad od čtrnácti, kdy mi nějaká paní u stánku jednou takovou navlnila pramínek vlasů v jednom obchoďáku. Po zbytek dne mě ten prstýnek vlasů fascinoval a už léta si představuju, že bych měla možnost si snadno a rychle kdykoli navlnit vlasy, což mi podle mě sluší. Tak proč jsem to neudělala už dávno?

Conversky mě jako každého správného hipstera lákají taky už léta – podobné plátěnky jsem dřív nosívala furt – a samozřejmě, co je nosil Tennant coby Doktor, nešly už mi z hlavy vůbec 😀 (nikdy asi nedospěju). A vlastní disk? Počítač používám už taky asi od patnácti a vždycky jsem se musela spoléhat na mámu, bráchu, prostě co bylo doma, nikdy jsem totiž mimo domov na dlouho nebyla, až před rokem a půl najednou vznikla ta potřeba mít nějaký vlastní – a stejně jsem to tak dlouho odkládala, že bych měla minimálně jednou týdně pořádat sabat zahrnující nějaký děkovný rituál UChu, že mi při těch neustálých kiksech laptopu nezmizely všechny soubory. Což o to, před rokem jsem si nějakou zálohu udělala. Ale to bylo před rokem, že, to neni moc jako helpful 😀

Už jsem přečetla tolik inspirativních e-booků a článků o tom, jak najít své pravé vnitřní „volání“, svůj cíl a sen, že bych měla tisíckrát vědět, jak naložit se životem. „Problém“ u mě ale je, že jsem multipotenciál – jsem člověk s mnoha malými talentíky (které v mém případě většinou nestojí za moc) a zdánlivě nesourodými zájmy, mám mnoho cílů a každou chvíli mě zase popadne něco jiného.

Proto je pro mě strašně důležité si ty sny pravidelně připomínat, revidovat a obnovovat. Ony se totiž mění, ne úplně ze dne na den, ale určitě z roku za rok. Pokaždé přijdu na něco nového, otevřou se mi nové obzory, objevím nová odvětví a nové věci. Třeba jste blázen do goth věcí a zároveň vás baví vintage oblečení, no a najednou zjistíte, že existuje něco jako steampunk. Svět se prostě vyvíjí, je plný překvapení a sám vytváří můstky mezi věcmi – nebo ty můstky možná už dávno existují, jen jste o nich doposud nevěděli. Chce to jen zkoumat svět, učit se, poslouchat, co se kde šustne, a dřív nebo později se to k vám taky donese – pokud tedy nebudete rychlejší a nevymyslíte to sami.

Mám konečně čas věnovat se věcem, co mě baví, a tak projíždím svou megasložku e-booků. Původně jsem plánovala o každém napsat pár vět, jak je budu odčítat, a udělat z toho takové e-bookové pokračování mé čtenářské challenge ze starého blogu, ale mám pocit, že by mě to nebavilo. Je jich moc a ne všechny za to stojí, takže se radši nebudu nutit a možná jen vytípnu seznámek toho nejlepšího, co mi dalo nejvíc (nebo co si myslím, že může dát nejvíc vám).

Co mě teď ale fakt zaujalo, je Dream YOUR Dream od Jessicy Claire Barker, autorky blogu College Rebellion. Ten e-book si můžete (alespoň do konce roku 2014) zdarma stáhnout, a pokud třeba studujete a máte tak trochu pocit, že vlastně nevíte, proč, a k čemu to bude, nebo jste na školu ani nešli, protože vás to prostě až tak moc nelákalo (nebo jste mladší ročníky a zvažujete, zda na vysokou jít nebo ne), a teď se musíte potýkat s dotazy známých a příbuzných, co teda jako chcete dělat se svým životem, vřele vám doporučuju tak učinit.

Já se k CR dostala před pár lety a musela jsem se usmát. V té době jsem totiž konečně začínala zjišťovat, že se svým přístupem „nechci na vysokou, protože co z toho?“ nejsem na světě sama, že takových lidí je spousta a že to neznamená, že jsme k ničemu nebo že nebudeme schopni se uživit. Existuje tolik cest, kudy se vydat, a člověk by měl v první řadě zjistit, co tedy skutečně chce dělat. Co ho na světě nejvíc tankuje, co ho nejvíc štve a chtěl by to změnit, co ho pohání kupředu a u čeho nejdýl vydrží – a proč.

Jít na vysokou není chyba, stejně jako nejít na ni, jen musíte znát své důvody a musíte si být jisti, že jsou správné a že jsou skutečně vaše. Já neměla důvod jít na vysokou, jediným důvodem by bylo, že to po mně chtěli rodiče/společnost/byla to de facto jediná možnost. Buď to nebo jít pracovat. A jelikož to mi smysl nedávalo, zvolila jsem mnohem nejistější variantu a šla pracovat. Šla jsem se protloukat světem na vlastní pěst, nebylo to ale z nějakého hrdinství, jen prostě z nedostatku dobrých důvodů, proč jít studovat, proč následovat předem nalajnovanou cestu. Nehlásala jsem tehdy, že to nikdy nezkusím, ale věděla jsem, že než by k tomu případně došlo, musím prozkoumat všechny ostatní možnosti a přijít na to, jestli to náhodou nejde i jinak – protože jsem prostě „blázen“, věřím svým instinktům a ty mi naprosto jasně říkaly, že je blbost to, co tvrdí všichni okolo – tedy že to jinak nejde.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Bylo mi řečeno, že mi fakt jdou takové ty hejty na život, ale moje deníčkové články á la „byl jsem, viděl jsem“ za moc nestojí. Tak si na jednu stranu říkám, že je to dost na nic, protože jsem se fakt docela snažila vybočit z věčného stěžování si na něco a začít psát konečně taky trochu pozitivně, ale na druhou stranu co od sebe vůbec čekám? Můj úplně první blog, úplně první článek z roku 2005, začínal větou:“Lidi, já jsem tááák zhnusená!“ 😀 Kibic mám holt asi v krvi a bez něj to nepůjde.

Ale je dost super nemít si moc na co stěžovat. Mít život plný kouzelných momentů a maličkostí, kvůli nimž nad většinou problémů a konfliktů mávnu rukou, protože si říkám, to by mi musela huba upadnout, abych si při svém štěstí ještě stěžovala. Jasně, vždycky se najde něco, co člověka lehce dojebává, a čím dýl setrvávám na jednom místě a v jedné práci, tím je to intenzivnější a tím častěji se to projevuje v článcích jako zas ta stará známá otrávenost životem, ale v zásadě je důležité si uvědomovat to léty prověřené zjištění: dělají mi dobře nové začátky.

Hrozně mě baví posílat do kopru všechno, co už přesluhuje a co se mi už nehodí do života. Ať už krámy, oblečení, u jehož nákupu jsem myslela nevím na co, tlačící boty, debilní lidi (nebo prostě jen facebookové spamery, které máte jinak rádi, ale na netu se to prostě fakt nedá, kdo má ty jejich pindy furt číst…), stupidní únavné práce, emocionální upíry, prostě cokoli, co vás s postupujícím časem žere čím dál tím víc a čeho byste nejradši co nejdřív nechali – ale z mnoha důvodů, prokrastinací počínaje a reálnými, celkem logickými argumenty konče, to často neuděláte, nebo to uděláte v době, kdy už to na vás, vaší duševní pohodě i vašem zdraví zanechalo následky.

Cokoli, co už mě prostě nebaví a na co – jak si většinou uvědomím – už nějak často nadávám, si okamžitě píšu na pomyslný seznam „K debordelizování“ a nemůžu se dočkat, až to konečně pošlu k šípku a zbavím se toho. Vypadnu do jiné země, stanu se na chvilku šťastně nezaměstnanou, budu zase singlem bez závazků, co si může dělat kdy chce co chce, prostě znáte to. Svoboda nových začátků, neomezených možností, anything can happen. Jsme noví lidé, nakoupíme nové šaty a začneme dělat věci, co jsme už léta nedělali, protože jsme si mysleli, že se to k nám nehodí. Vypadneme ze stereotypu a začínáme si zase vzpomínat, že dřív jsme vlastně byli jiní a pak se z nás staly něčí figurky, příliš jsme se přizpůsobili a ztratili pocit, že jsme to my, kdo velí a plánuje.

Baví mě měnit témata a znovu zažívat tu čerstvost. Baví mě myšlenka, že za pár měsíců tohle možná nebude blog o au-paiření, že budu psát o životě ve Skotsku a o práci v nějaké restauraci, kde mě to samozřejmě za čas taky začne štvát, protože to jsem prostě já, ale bude to zase úplně jiné a bude tam zase úplně jiná krajina, jiné fotky (Thakeham se mi už zajídá, jako cestovní fotograf jsem nemožná a pořád se opakuju), jiní lidé a jiné zážitky.

Fakt se tam dost těším! (adamsalwanowicz @ deviantart.com

A jsem hrozně zvědavá, jestli se z toho začnou nořit nějaké větší závěry o lidech a o světě a jestli se náhodou nepřipletu k něčemu, co mi dá zase úplně jiný směr. Třeba potkat lidi, co žijí v minidomcích nebo se dát dohromady s nějakou partou, co se věnuje józe nebo poikám? Hergot, jak já bych se ráda učila firepoi! Chci se to učit a psát články o tom, jak mi to nejde a jak mě to sere. Mít možnost nadávat na takový cypoviny, to je taky šťastnej život, toho je třeba si vážit.

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.

Pan čáp ztratil čepičku a pan M. hlas. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby neměl zrovna dneska odehrát svůj první koncert v Anglii.

A tak jsme se kvůli tomu na poslední chvíli dost nastresovali. Večer jsem do něj nalila konev cibulového odvaru se zázvorem, medem a citrónem, zakousl dva tousty se sádlem, cibulí a česnekem, spořádal několik hallsek, vypil něco sirupu proti kašli a stříkl do sebe stopangin. Zároveň jsme museli dát vědět Clare, majitelce podniku, kde má hraní probíhat, jak to vypadá, a jestli by náhodou nebyla schopna na poslední chvíli sehnat někoho jiného, protože pan M. nejspíš nebude moct hrát. Naštěstí se to nakonec podařilo nám samotným, z pesimismu a zoufalosti nás vytrhl Daniel, s nímž jsme vloni jamovali na Seven Sisters. Když jsem mu po telefonu polopaticky vysvětlovala situaci, nic moc nepotřeboval vědět, ochotně souhlasil, že to alespoň na hodinku vezme za pana Mysteriózního. No to nám spadl šutrák ze srdce.

Já moc na dárky nejsem, ale začínám se asi dostávat do momentu, kdy mě život lehce nudí tím, jak si nikdy nedopřeju nio pořádnýho. Ne že bych vysloveně začínala toužit po adrenalinových zážitcích, ale dovedu si představit pár věcí a zážitků, nichž bych měla opravdovou radost.

1. Smějte se mi, ale Ramona Flowers má kurňa styl. Co jsem se před pár týdny konečně podívala na Scotta Pilgrima, nemůžu dostat z hlavy uvědomění, jak se mi stýská po bláznivých barvách na vlasy, jak jsem vždycky chtěla tmavé podbarvení nebo prostě nějakou vícebarevnost a jak je růžová sexy. Už od dob Witche, kde růžová byla barvou energie hlavní hrdinky, a později Harryho Pottera jsem si představovala sebe samu jako čarodějku v harrypotterovském světě s růžovými vlasy, a to už je pěkných pár let, netřeba dodávat, že coby neustálého přebarvovače vlasů mě tehdy představa metamorfmagie naprosto nadchla. Těch peněz, co bych ušetřila, a toho času.

Omluvte změnu písma a dalších drobností, došla na mě taková menší krize a snažím se ji zahnat vyvětráním na blogu. Okolo všeho toho bilingvnění se strhla lavina nápadů a reakcí a mě trochu zdeptalo, že většinu svých větších nápadů nejsem schopna bez pomoci zrealizovat a že na to nemám čas. Bylo by hrozně fajn mít na téhle doméně dva blogy, z nichž jeden by byl kompletně v češtině a druhý v angličtině (včetně všech popisků) a přepínalo by se mezi nimi pomocí nenápadné vlaječky kdesi v koutě, ale nevím, jak to udělat. A taky by bylo docela příjemné moct si jen tak změnit celé „téma“ a nastavit jiný vzhled, ale poté, co jsem se s tím stávajícím s prominutím srala mnohé a mnohé hodiny, opravdu nemám chuť dělat to všechno znova, ačkoli bych si uměla představit, že by to tu mohlo vypadat i jinak. Nechci na tom trávit tolik času a nepotřebuju to teď mít až tak dokonalé, hlavně chci, aby to bylo jednoduché, uklizené a nepřeplácané obrázečky a ikonečkami, jejichž poněkud početnou přítomnost jsem si najednou uvědomila a už to nešlo nevidět.

A tak jsem trochu zkrátila sloupek a trochu se vrátila v čase k jednoduššímu záhlaví, protože to ozdobné písmo na mě najednou bylo trochu moc.

Blog je takové zrcadlo autorovy duše, jeho života. Mám v něm teď trochu chaos, příliš mnoho otázek a myšlenek a potřebuju si v tom udělat pořádek, tak začínám blogem. To dává perfektní smysl, ne?

Pro Klub Snílků. 

Vždycky jsem měla ráda oheň a Slunce. Plameny táboráku nebo svíčky. Připadalo mi, že je mezi mnou a jimi nějaké magické spojení, že mě nabíjí jako nic jiného, snad jen s výjimkou horké vody, která je mým oblíbeným spojením dvou živlů a zase v sobě nese oheň.

Odjakživa mě taky bavily fireshow a k těm cool alternativním lidem, točícím v divokém rytmu planoucími poikami jsem pojímala nezměrný respekt. Přála jsem si to umět, být toho součástí, a ztrácela jsem se v rytmu bubnů. Bubny a oheň = instantní meditativní stav. (Proto jsem si taky o pár let později, když jsem usoudila, že firepoikař ze mě asi nebude, koupila aspoň to djembe…)

Ze všech marvellovských, ale vůbec nadpřirozeně obdařených postav mě vždycky nejvíc brali firebendeři, ovladatalé ohně, a když jsem se poprvé seznámila s Jean, její všemocnost a neohroženost mě totálně okouzlila. Jak fantastické by bylo být tak mocný, tak nesmrtelný, tak silný, a nemuset se už nikdy vůbec ničeho bát…

Ne že bych se zrovna vzbudila a pocítila v sobě chuť jít si zaběhnout maraton, ale mám pocit, že už kolem sebe zase cítim poletovat energii inspirační. Ještě nejsem úplně v plném proudu, na to bude zapotřebí ještě víc volného času a víc tepla a světla, ale už mi hlavou lítají nápady, co zase provést příště.

Francine z Miss Minimalist mi na můj e-mail odepsala, že se těší, až ten můj profílek bude moct publikovat, ale fronta je poměrně dlouhá, takže si budu muset počkat do 21. dubna, což mi fakt nevadí 😉 Důležité je, že to tam za pár týdnů fakt bude viset, a já jsem hrozně zvědavá, co k tomu lidi budou říkat.

Umocnilo to ovšem mojí potřebu udělat něco s tou jazykovou bariérou. Francine mi řekla, že mi tam dá odkaz jak sem na blog, tak na Twitter, a já začínám chápat, že tím, jak se tu soustředím na jedno jediné obecenstvo, si možná dost škodím. A tak jsem na její radu začala pracovat alespoň na pár postech v angličtině, aby si tu návštěvníci, co přijdou přes odkaz u ní, mohli přečíst alespoň to něco málo, než to vykřížkujou s klepáním si na čelo, co je to za blbej vtip. Ohledně dotazu na překládání všeho, asi to nebudu dělat. Neměla bych na to čas, neměla bych na to chuť, beztak by to neznělo stejně, a to je asi prostě proto, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Myslím, že po přepnutí do AJ jsem tak trochu jiná osoba, což ještě přidává ke všem těm dosavadním schízám typu virtuální já, a jako virtuální já, přepnutá do AJ? No to už je úplně jiná pohádka. Samozřejmě máme spoustu věcí společných, třeba světonázory a vkus, ale taky se v mnoha ohledech lišíme – mé virtuální já třeba nechodí na záchod a neřeší, jakým lakem si ozdobit nehty. A když je to moje anglické virtuální já trochu jiná osoba, tak se taky trochu jinak vyjadřuje, píše o trochu jiných věcech, a tudíž vlastně logicky píše pro tak trochu jiné publikum.

Jako Em Phoenix se v anglických diskuzích nejvíc zajímám o minimalismus v životě, hodně o něm čtu a hodně o něm píšu, což se o mé české verzi zase tak moc říct nedá. A tak mi snad prominete, když to překládání vynechám a každou svou virtuální verzi nechám věnovat se tomu svému. V něčem se budou kopírovat, v něčem doplňovat, každopádně doufám, že to bude krok správným směrem a ne k odehnání všech, kdo mě doposud četli jen v češtině a bohatě jim to stačilo. Asi by pro mě byl taky trochu šok, kdyby můj oblíbený bloger najednou začal část článků psát třeba ve finštině. Mám ale prostě pocit, že to těm lidem, co na ten můj český odkaz kliknou, dlužím, a čeština by měla stejně pořád převládat.

Btw, jarní počasí v Anglii je zatím sice krajně nestálé a spíš občasné, ale když už je, tak je to fajn. V neděli jsme třeba měli návštěvu, příjemně jsme si poseděli na zahradě a pak byla taková menší fotící session. Příjemné víkendové rozptýlení 🙂 I Tabitě a Squizzie se to líbilo.

Ťapka na stromě.

Veverka na mikině pana M.

Víc fotek na deviantartu.