Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Na chatě už bylo zase pracovně. V sobotu se táta rozhodl posekat půlku zahrady, takže my s mámou a babičkou jsme měly co dělat po zbytek dne. Mokrá tráva se hrabe vůbec nejlíp. V neděli se pak pro změnu trhala jablka – která podle mě v tom sklepě stejně akorát do jara shnijí a zase se toho kvanta vyhodí. Ale třeba letos ne, třeba můj upravený stravovací přístup pomůže a sní se toho víc. A taky to hodlám ozkoušet na odšťavňovači, co jsem ho našla v kredenci. Jsem zvědavá, jestli je to takový krám, jak vypadá, nebo jestli to snad i bude fungovat.

Boj o udržení zdravého jídelníčku je v plném proudu. Jen co jsem přijela domů, už se to na mě valilo ze všech stran – rohlíky, chleba, salámy, šunka a prázdná lednice, kde není z čeho vařit. Ke špagetám leda rajský protlak, což už se poté, co jsem si zvykla na pořádná rajčata z konzervy, nedá žrát, zelenina nikde žádná a hned k večeři smažený sýr s domácí tatarkou, na kterou se člověk tak těší, ale jak mě z ní rozbolelo břicho! Nevím, asi ta cibule, ale člověku to zkazí zážitek.

Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.

Čím dál tím víc mám pocit, jako by už za týden měly být Vánoce nebo co. Asi jsem si myšlenku, že budu až do Vánoc doma, nějak v hlavě převrátila, a mám dojem, že až dojedu domů, budou Vánoce. A nebo je to tím, že se tam tak těším? Vlastně ani nevím, jestli je to pravda a mám v tom čím dál tím větší zmatek.

Totiž samozřejmě, že se těším. Ohromně. Už se tam dávno vidím. Ale zároveň z toho mám svým způsobem hrůzu. V noci jsem se vzbudila s panikou – připomněla jsem si, jak mě panika takhle budívala doma, a najednou jsem měla pocit, že to tam ty tři měsíce nedám. Že nezvládám nevědět, co bude dál, jak se má budoucnost bude odvíjet příští rok a jestli vůbec bude zahrnovat pana Mysteriózního. Mluvení o Skotsku mi teď vůbec nepřipadá reálné, na jednu stranu tedy je (alespoň dokud žiju svým anglickým životem, reálné je úplně všechno a já vím, že to vůbec nebude těžké, dokud budeme spolu. Něco se naplánuje a prostě se to udělá), na druhou si ale připadám dost podobně jako když jsem před pár lety začala mluvit o návratu do Anglie. Jako by to bylo jenom takové mé vroucné přání, takové sebeujišťování, že to určitě jednou udělám, protože mě to svým způsobem láká, jako by to ale rozhodně nebyl plán, jako by naprosto nebylo jisté, že v lednu znovu vycestuju. Ono totiž samozřejmě není.

Život by měl být takový, jaký ho mít chcete. Zhubla jsem od Vánoc zatím asi pět kilo, pod taktovkou pana Mysteriózního jsem výrazně změnila jídelníček a notně ho zveganizovala, minulý víkend jsem si v Brightonu koupila svoje první Conversky a včera mi dorazil můj úplně první vlastní záložní disk a má úplně první kulma na vlasy.

Najednou mi připadá, že to jde, že fakt vím, co dělám a proč, a opravdu žiju. Proč je to teď tak snadné? Jsou to jen peníze? To asi ne, ty jsem měla už dřív. Tak co je to?

O té kulmě jsem uvažovala už snad od čtrnácti, kdy mi nějaká paní u stánku jednou takovou navlnila pramínek vlasů v jednom obchoďáku. Po zbytek dne mě ten prstýnek vlasů fascinoval a už léta si představuju, že bych měla možnost si snadno a rychle kdykoli navlnit vlasy, což mi podle mě sluší. Tak proč jsem to neudělala už dávno?

Conversky mě jako každého správného hipstera lákají taky už léta – podobné plátěnky jsem dřív nosívala furt – a samozřejmě, co je nosil Tennant coby Doktor, nešly už mi z hlavy vůbec 😀 (nikdy asi nedospěju). A vlastní disk? Počítač používám už taky asi od patnácti a vždycky jsem se musela spoléhat na mámu, bráchu, prostě co bylo doma, nikdy jsem totiž mimo domov na dlouho nebyla, až před rokem a půl najednou vznikla ta potřeba mít nějaký vlastní – a stejně jsem to tak dlouho odkládala, že bych měla minimálně jednou týdně pořádat sabat zahrnující nějaký děkovný rituál UChu, že mi při těch neustálých kiksech laptopu nezmizely všechny soubory. Což o to, před rokem jsem si nějakou zálohu udělala. Ale to bylo před rokem, že, to neni moc jako helpful 😀

Už jsem přečetla tolik inspirativních e-booků a článků o tom, jak najít své pravé vnitřní „volání“, svůj cíl a sen, že bych měla tisíckrát vědět, jak naložit se životem. „Problém“ u mě ale je, že jsem multipotenciál – jsem člověk s mnoha malými talentíky (které v mém případě většinou nestojí za moc) a zdánlivě nesourodými zájmy, mám mnoho cílů a každou chvíli mě zase popadne něco jiného.

Proto je pro mě strašně důležité si ty sny pravidelně připomínat, revidovat a obnovovat. Ony se totiž mění, ne úplně ze dne na den, ale určitě z roku za rok. Pokaždé přijdu na něco nového, otevřou se mi nové obzory, objevím nová odvětví a nové věci. Třeba jste blázen do goth věcí a zároveň vás baví vintage oblečení, no a najednou zjistíte, že existuje něco jako steampunk. Svět se prostě vyvíjí, je plný překvapení a sám vytváří můstky mezi věcmi – nebo ty můstky možná už dávno existují, jen jste o nich doposud nevěděli. Chce to jen zkoumat svět, učit se, poslouchat, co se kde šustne, a dřív nebo později se to k vám taky donese – pokud tedy nebudete rychlejší a nevymyslíte to sami.

Mám konečně čas věnovat se věcem, co mě baví, a tak projíždím svou megasložku e-booků. Původně jsem plánovala o každém napsat pár vět, jak je budu odčítat, a udělat z toho takové e-bookové pokračování mé čtenářské challenge ze starého blogu, ale mám pocit, že by mě to nebavilo. Je jich moc a ne všechny za to stojí, takže se radši nebudu nutit a možná jen vytípnu seznámek toho nejlepšího, co mi dalo nejvíc (nebo co si myslím, že může dát nejvíc vám).

Co mě teď ale fakt zaujalo, je Dream YOUR Dream od Jessicy Claire Barker, autorky blogu College Rebellion. Ten e-book si můžete (alespoň do konce roku 2014) zdarma stáhnout, a pokud třeba studujete a máte tak trochu pocit, že vlastně nevíte, proč, a k čemu to bude, nebo jste na školu ani nešli, protože vás to prostě až tak moc nelákalo (nebo jste mladší ročníky a zvažujete, zda na vysokou jít nebo ne), a teď se musíte potýkat s dotazy známých a příbuzných, co teda jako chcete dělat se svým životem, vřele vám doporučuju tak učinit.

Já se k CR dostala před pár lety a musela jsem se usmát. V té době jsem totiž konečně začínala zjišťovat, že se svým přístupem „nechci na vysokou, protože co z toho?“ nejsem na světě sama, že takových lidí je spousta a že to neznamená, že jsme k ničemu nebo že nebudeme schopni se uživit. Existuje tolik cest, kudy se vydat, a člověk by měl v první řadě zjistit, co tedy skutečně chce dělat. Co ho na světě nejvíc tankuje, co ho nejvíc štve a chtěl by to změnit, co ho pohání kupředu a u čeho nejdýl vydrží – a proč.

Jít na vysokou není chyba, stejně jako nejít na ni, jen musíte znát své důvody a musíte si být jisti, že jsou správné a že jsou skutečně vaše. Já neměla důvod jít na vysokou, jediným důvodem by bylo, že to po mně chtěli rodiče/společnost/byla to de facto jediná možnost. Buď to nebo jít pracovat. A jelikož to mi smysl nedávalo, zvolila jsem mnohem nejistější variantu a šla pracovat. Šla jsem se protloukat světem na vlastní pěst, nebylo to ale z nějakého hrdinství, jen prostě z nedostatku dobrých důvodů, proč jít studovat, proč následovat předem nalajnovanou cestu. Nehlásala jsem tehdy, že to nikdy nezkusím, ale věděla jsem, že než by k tomu případně došlo, musím prozkoumat všechny ostatní možnosti a přijít na to, jestli to náhodou nejde i jinak – protože jsem prostě „blázen“, věřím svým instinktům a ty mi naprosto jasně říkaly, že je blbost to, co tvrdí všichni okolo – tedy že to jinak nejde.

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Bylo mi řečeno, že mi fakt jdou takové ty hejty na život, ale moje deníčkové články á la „byl jsem, viděl jsem“ za moc nestojí. Tak si na jednu stranu říkám, že je to dost na nic, protože jsem se fakt docela snažila vybočit z věčného stěžování si na něco a začít psát konečně taky trochu pozitivně, ale na druhou stranu co od sebe vůbec čekám? Můj úplně první blog, úplně první článek z roku 2005, začínal větou:“Lidi, já jsem tááák zhnusená!“ 😀 Kibic mám holt asi v krvi a bez něj to nepůjde.

Ale je dost super nemít si moc na co stěžovat. Mít život plný kouzelných momentů a maličkostí, kvůli nimž nad většinou problémů a konfliktů mávnu rukou, protože si říkám, to by mi musela huba upadnout, abych si při svém štěstí ještě stěžovala. Jasně, vždycky se najde něco, co člověka lehce dojebává, a čím dýl setrvávám na jednom místě a v jedné práci, tím je to intenzivnější a tím častěji se to projevuje v článcích jako zas ta stará známá otrávenost životem, ale v zásadě je důležité si uvědomovat to léty prověřené zjištění: dělají mi dobře nové začátky.

Hrozně mě baví posílat do kopru všechno, co už přesluhuje a co se mi už nehodí do života. Ať už krámy, oblečení, u jehož nákupu jsem myslela nevím na co, tlačící boty, debilní lidi (nebo prostě jen facebookové spamery, které máte jinak rádi, ale na netu se to prostě fakt nedá, kdo má ty jejich pindy furt číst…), stupidní únavné práce, emocionální upíry, prostě cokoli, co vás s postupujícím časem žere čím dál tím víc a čeho byste nejradši co nejdřív nechali – ale z mnoha důvodů, prokrastinací počínaje a reálnými, celkem logickými argumenty konče, to často neuděláte, nebo to uděláte v době, kdy už to na vás, vaší duševní pohodě i vašem zdraví zanechalo následky.

Cokoli, co už mě prostě nebaví a na co – jak si většinou uvědomím – už nějak často nadávám, si okamžitě píšu na pomyslný seznam „K debordelizování“ a nemůžu se dočkat, až to konečně pošlu k šípku a zbavím se toho. Vypadnu do jiné země, stanu se na chvilku šťastně nezaměstnanou, budu zase singlem bez závazků, co si může dělat kdy chce co chce, prostě znáte to. Svoboda nových začátků, neomezených možností, anything can happen. Jsme noví lidé, nakoupíme nové šaty a začneme dělat věci, co jsme už léta nedělali, protože jsme si mysleli, že se to k nám nehodí. Vypadneme ze stereotypu a začínáme si zase vzpomínat, že dřív jsme vlastně byli jiní a pak se z nás staly něčí figurky, příliš jsme se přizpůsobili a ztratili pocit, že jsme to my, kdo velí a plánuje.

Baví mě měnit témata a znovu zažívat tu čerstvost. Baví mě myšlenka, že za pár měsíců tohle možná nebude blog o au-paiření, že budu psát o životě ve Skotsku a o práci v nějaké restauraci, kde mě to samozřejmě za čas taky začne štvát, protože to jsem prostě já, ale bude to zase úplně jiné a bude tam zase úplně jiná krajina, jiné fotky (Thakeham se mi už zajídá, jako cestovní fotograf jsem nemožná a pořád se opakuju), jiní lidé a jiné zážitky.

Fakt se tam dost těším! (adamsalwanowicz @ deviantart.com

A jsem hrozně zvědavá, jestli se z toho začnou nořit nějaké větší závěry o lidech a o světě a jestli se náhodou nepřipletu k něčemu, co mi dá zase úplně jiný směr. Třeba potkat lidi, co žijí v minidomcích nebo se dát dohromady s nějakou partou, co se věnuje józe nebo poikám? Hergot, jak já bych se ráda učila firepoi! Chci se to učit a psát články o tom, jak mi to nejde a jak mě to sere. Mít možnost nadávat na takový cypoviny, to je taky šťastnej život, toho je třeba si vážit.

Milé děti,

nemůžu uvěřit, že už je to víc jak dva týdny, co jsem se tu vyzpovídávala deníkově. Za těch sedmnáct dní se toho stalo neskutečně moc, a kdyby se mi chtělo o každé té akci a myšlence napsat samostatný článek, mám co dělat do října. Naštěstí se mi nechce.

S Victorií to dopadlo tak, že jsme tam v pátek šli a vyřešili to dokonale britsky. Chladně jsme se na sebe usmívali, suše se zdravili, bez skutečného zájmu se ptali, jak se má, a odpovídali na její stejný dotaz vůči nám, mysleli jsme si svoje a věděli jsme, že už to máme beztak za pár. Dopředu jsme si totiž promysleli všechny možné situace a došli jsme k závěru, že nemá tak docela smysl se v tuhle chvíli hádat a posílat ji do řiti, jelikož za nějaké dva měsíce máme beztak jet domů, a jelikož by to finančně byla ztráta poměrně citelná, ať už bychom vypustili celý pátek, nebo jen ty dvě hodinky, kdy uklízíme její dům.

Bohužel hned další týden nato přišla další perla – vůbec nebyla doma a neobtěžovala se zanechat ani peníze, ani vzkaz nebo poslat sms, takže jsme jí opět museli psát, co se děje, a odjet bez peněz. Po pár hodinách nám odepsala, že se omlouvá, ale nestihla ty peníze zařídit, než odjela na dovolenou, že toho nějak bylo moc nebo co. Upřímně řečeno teď mám plno jiných věcí, jimiž se zabývat, takže nemůžu slíbit, že si příště dám tu práci jí konečně něco říct (tedy jako že do očí, po zprávách jsme jí toho už řekli docela dost), a hlavně je tu pořád to rozhodnutí viz výše, ale ztratila jsem k ní veškeré sympatie a jak jsme ji na začátku měli rádi, teď nám ohromně leze krkem a snad by se dalo i říct, že jí jako osobou dost pohrdáme. Takové zacházení je prostě nepřípustné, je to od ní podlé, hnusné a sprosté, a kdyby nám nešlo o pozitivní reference… jen mě rozčiluje, že to je skoro vždycky něco. Poslat někoho, kdo se vám takhle vysmívá, do prdele, je očistný proces, a já bych mnohem radši udělala to, než zatínat zuby, uklidňovat se, obhajovat si dospělejší chování a pak se z toho vyventilovat kupováním pěkných bílých šatiček. Ale nenaděláš nic, holt se nám to posílání do prdele nehodí do krámu.