Pan čáp ztratil čepičku a pan M. hlas. Což by ještě nebyl takový problém, kdyby neměl zrovna dneska odehrát svůj první koncert v Anglii.

A tak jsme se kvůli tomu na poslední chvíli dost nastresovali. Večer jsem do něj nalila konev cibulového odvaru se zázvorem, medem a citrónem, zakousl dva tousty se sádlem, cibulí a česnekem, spořádal několik hallsek, vypil něco sirupu proti kašli a stříkl do sebe stopangin. Zároveň jsme museli dát vědět Clare, majitelce podniku, kde má hraní probíhat, jak to vypadá, a jestli by náhodou nebyla schopna na poslední chvíli sehnat někoho jiného, protože pan M. nejspíš nebude moct hrát. Naštěstí se to nakonec podařilo nám samotným, z pesimismu a zoufalosti nás vytrhl Daniel, s nímž jsme vloni jamovali na Seven Sisters. Když jsem mu po telefonu polopaticky vysvětlovala situaci, nic moc nepotřeboval vědět, ochotně souhlasil, že to alespoň na hodinku vezme za pana Mysteriózního. No to nám spadl šutrák ze srdce.

Já moc na dárky nejsem, ale začínám se asi dostávat do momentu, kdy mě život lehce nudí tím, jak si nikdy nedopřeju nio pořádnýho. Ne že bych vysloveně začínala toužit po adrenalinových zážitcích, ale dovedu si představit pár věcí a zážitků, nichž bych měla opravdovou radost.

1. Smějte se mi, ale Ramona Flowers má kurňa styl. Co jsem se před pár týdny konečně podívala na Scotta Pilgrima, nemůžu dostat z hlavy uvědomění, jak se mi stýská po bláznivých barvách na vlasy, jak jsem vždycky chtěla tmavé podbarvení nebo prostě nějakou vícebarevnost a jak je růžová sexy. Už od dob Witche, kde růžová byla barvou energie hlavní hrdinky, a později Harryho Pottera jsem si představovala sebe samu jako čarodějku v harrypotterovském světě s růžovými vlasy, a to už je pěkných pár let, netřeba dodávat, že coby neustálého přebarvovače vlasů mě tehdy představa metamorfmagie naprosto nadchla. Těch peněz, co bych ušetřila, a toho času.

Omluvte změnu písma a dalších drobností, došla na mě taková menší krize a snažím se ji zahnat vyvětráním na blogu. Okolo všeho toho bilingvnění se strhla lavina nápadů a reakcí a mě trochu zdeptalo, že většinu svých větších nápadů nejsem schopna bez pomoci zrealizovat a že na to nemám čas. Bylo by hrozně fajn mít na téhle doméně dva blogy, z nichž jeden by byl kompletně v češtině a druhý v angličtině (včetně všech popisků) a přepínalo by se mezi nimi pomocí nenápadné vlaječky kdesi v koutě, ale nevím, jak to udělat. A taky by bylo docela příjemné moct si jen tak změnit celé „téma“ a nastavit jiný vzhled, ale poté, co jsem se s tím stávajícím s prominutím srala mnohé a mnohé hodiny, opravdu nemám chuť dělat to všechno znova, ačkoli bych si uměla představit, že by to tu mohlo vypadat i jinak. Nechci na tom trávit tolik času a nepotřebuju to teď mít až tak dokonalé, hlavně chci, aby to bylo jednoduché, uklizené a nepřeplácané obrázečky a ikonečkami, jejichž poněkud početnou přítomnost jsem si najednou uvědomila a už to nešlo nevidět.

A tak jsem trochu zkrátila sloupek a trochu se vrátila v čase k jednoduššímu záhlaví, protože to ozdobné písmo na mě najednou bylo trochu moc.

Blog je takové zrcadlo autorovy duše, jeho života. Mám v něm teď trochu chaos, příliš mnoho otázek a myšlenek a potřebuju si v tom udělat pořádek, tak začínám blogem. To dává perfektní smysl, ne?

Pro Klub Snílků. 

Vždycky jsem měla ráda oheň a Slunce. Plameny táboráku nebo svíčky. Připadalo mi, že je mezi mnou a jimi nějaké magické spojení, že mě nabíjí jako nic jiného, snad jen s výjimkou horké vody, která je mým oblíbeným spojením dvou živlů a zase v sobě nese oheň.

Odjakživa mě taky bavily fireshow a k těm cool alternativním lidem, točícím v divokém rytmu planoucími poikami jsem pojímala nezměrný respekt. Přála jsem si to umět, být toho součástí, a ztrácela jsem se v rytmu bubnů. Bubny a oheň = instantní meditativní stav. (Proto jsem si taky o pár let později, když jsem usoudila, že firepoikař ze mě asi nebude, koupila aspoň to djembe…)

Ze všech marvellovských, ale vůbec nadpřirozeně obdařených postav mě vždycky nejvíc brali firebendeři, ovladatalé ohně, a když jsem se poprvé seznámila s Jean, její všemocnost a neohroženost mě totálně okouzlila. Jak fantastické by bylo být tak mocný, tak nesmrtelný, tak silný, a nemuset se už nikdy vůbec ničeho bát…

Ne že bych se zrovna vzbudila a pocítila v sobě chuť jít si zaběhnout maraton, ale mám pocit, že už kolem sebe zase cítim poletovat energii inspirační. Ještě nejsem úplně v plném proudu, na to bude zapotřebí ještě víc volného času a víc tepla a světla, ale už mi hlavou lítají nápady, co zase provést příště.

Francine z Miss Minimalist mi na můj e-mail odepsala, že se těší, až ten můj profílek bude moct publikovat, ale fronta je poměrně dlouhá, takže si budu muset počkat do 21. dubna, což mi fakt nevadí 😉 Důležité je, že to tam za pár týdnů fakt bude viset, a já jsem hrozně zvědavá, co k tomu lidi budou říkat.

Umocnilo to ovšem mojí potřebu udělat něco s tou jazykovou bariérou. Francine mi řekla, že mi tam dá odkaz jak sem na blog, tak na Twitter, a já začínám chápat, že tím, jak se tu soustředím na jedno jediné obecenstvo, si možná dost škodím. A tak jsem na její radu začala pracovat alespoň na pár postech v angličtině, aby si tu návštěvníci, co přijdou přes odkaz u ní, mohli přečíst alespoň to něco málo, než to vykřížkujou s klepáním si na čelo, co je to za blbej vtip. Ohledně dotazu na překládání všeho, asi to nebudu dělat. Neměla bych na to čas, neměla bych na to chuť, beztak by to neznělo stejně, a to je asi prostě proto, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověk. Myslím, že po přepnutí do AJ jsem tak trochu jiná osoba, což ještě přidává ke všem těm dosavadním schízám typu virtuální já, a jako virtuální já, přepnutá do AJ? No to už je úplně jiná pohádka. Samozřejmě máme spoustu věcí společných, třeba světonázory a vkus, ale taky se v mnoha ohledech lišíme – mé virtuální já třeba nechodí na záchod a neřeší, jakým lakem si ozdobit nehty. A když je to moje anglické virtuální já trochu jiná osoba, tak se taky trochu jinak vyjadřuje, píše o trochu jiných věcech, a tudíž vlastně logicky píše pro tak trochu jiné publikum.

Jako Em Phoenix se v anglických diskuzích nejvíc zajímám o minimalismus v životě, hodně o něm čtu a hodně o něm píšu, což se o mé české verzi zase tak moc říct nedá. A tak mi snad prominete, když to překládání vynechám a každou svou virtuální verzi nechám věnovat se tomu svému. V něčem se budou kopírovat, v něčem doplňovat, každopádně doufám, že to bude krok správným směrem a ne k odehnání všech, kdo mě doposud četli jen v češtině a bohatě jim to stačilo. Asi by pro mě byl taky trochu šok, kdyby můj oblíbený bloger najednou začal část článků psát třeba ve finštině. Mám ale prostě pocit, že to těm lidem, co na ten můj český odkaz kliknou, dlužím, a čeština by měla stejně pořád převládat.

Btw, jarní počasí v Anglii je zatím sice krajně nestálé a spíš občasné, ale když už je, tak je to fajn. V neděli jsme třeba měli návštěvu, příjemně jsme si poseděli na zahradě a pak byla taková menší fotící session. Příjemné víkendové rozptýlení 🙂 I Tabitě a Squizzie se to líbilo.

Ťapka na stromě.

Veverka na mikině pana M.

Víc fotek na deviantartu.

Tolerance. Nekonfliktnost. Pozitivita. Nadhled. Někdy si člověk bolestně uvědomí, jak moc jsou to důležitý vlastnosti.

Někdy mám pochyby, jestli se chovám správně. Nebo jestli se zachoval správně někdo jinej. Jsem už holt taková, stokrát si můžu vnucovat, že není důležité, aby mě měli všichni lidi na světě za všech okolností rádi, stejně člověk občas dostane prapodivnou negativní zpětnou vazbu od lidí, od nichž by to ani v nejmenším nečekal, a překvapí ho to.

V první řadě je důležitý si uvědomit, že to, že na vás někdo řve, vůbec nemusí znamenat, že jste vy udělali něco špatně. Jo, pokud jste svému otci ukradli auto, jeli s ním opilí a bez řidičáku a totálně ho zrušili při bouračce, při níž jste ještě někoho málem přizabili, asi se dá z otcova řevu usoudit, že tenhle kousek se vám zrovna nepovedl, ale proč máme potřebu se sebebičovat pokaždý, když s náma někdo výrazně nesouhlasí, když se mu na nás něco nelíbí nebo nám něco vyčte? Vždyť to, že s námi někdo souhlasí nebo nesouhlasí, neznamená, že jsme dobrá nebo špatná osoba, jen s námi prostě někdo zrovna souhlasí nebo ne. Proč jsou takový výčitky obzvlášť od blízkých kamarádů jako kopancem do žeber a proč si to člověk tak bere?

Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.

Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!

PROSTĚ  S T R E S

Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:

Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…

Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?

Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.

Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…„

Jak se mám jako uklidnit?!

A jednou zase normálně krátký článek.

Virtuální práce nikdy nekončí. Pořád mám co dělat. Právě jsem si udělala pořádek v záložkách a zaplavil mě klid, takový pocit, že mám hotovo. A pak jsem si uvědomila, že mám před sebou pořád ještě několik velkých úkolů, na něž soustavně zapomínám, protože nikdy nemám dost času se do nich pustit.

• přečíst všechny e-booky v záložkách i stažené a napsat na ně pokud možno aspoň krátké recenzičky (protože me štve, že co jsem přešla na e-booky, dlabu na čtenářskou challenge)
• pracovat na svém vlastním psaní (mé neminimalistické dílko o minimalismu má momentálně něco přes 32 tisíc slov a jsem odhodlaná dostat to dolů k dvaceti, aby to bylo čitelné a dávalo to smysl)
• dát dohromady rovněž e-booček o mé cestě k meditaci (dávno rozepsáno, ale asi se na to při příštím „začátku“ podívám odjinud)
• vydat básnickou sbírečku, prostě proto, abych si mohla odškrtnout, že jsem něco takového opravdu publikovala
• prodat nebo rozdat veškeré oblečení a krámy, co mám doma v pytlích a krabicích k prodání nebo rozdání (těším se, až se toho všeho zbavím)
• přeinstalovat můj notebook (k čemuž si asi budu muset pořídit externí „vkládátko na cédéčka“, neboť ten můj chudáček žádné nemá)
• projít ho s mámou, jíž notebook patří, abych zjistila, co se může a nemůže smazat (je to tu PLNÉ bordelu a mě to rozčiluje!)
• projít celý svůj Twitter feed a promazat. Nedávno jsem dospěla k hranici dva tisíce tweetů a napadlo mě, že se tam skrývají místy opravdové klenoty, odkazy na skvělé články a různé moudrosti, které si ovšem už nikdy nikdo nepřečte. Chci to srazit do začátku tak na tisícovku a co bude stát za to, to budu radši prezentovat tady v nějakém článku. Tak se tomu dostane lepší služby.
• podívat se konečně na to, jak tadyten blázinec udělat čitelnější na mobilech a podobných zařízeních (oprava, poprosit Ježíška…)

A taky bych si ráda zkusila pár věcí:

• zkusit někomu pomoct s faktickým minimalistickým debordelizováním domácnosti
• pomáhat lidem s tipy na blogodesign (co skončil Designérský Pranýř v Autorském Klubu, nemám se kde vyřádit a taky mi už nechodí maily s prosbami o pomoc. Nečekala jsem je, bylo to ovšem velice příjemné překvapení a vyloženě mě to bavilo)

A asi si koupím Conversky. Nízké, vínové s modrým a šedým vnitřkem. Je to hrozně, příšerně drahá bota, ale aspoň jednou v životě bych skutečné Conversky chtěla mít, je to takový můj hipsta sen, stejně jako jsem před lety měla sen koupit si Martensky a taky jsem si ho v Anglii splnila. Je to vlastně taková moje hezká anglická tradice, že si tu vždycky nakoupím věci, o nichž jsem celý život jen snila a slintala u obrázků z Googlu. Jako ty cibulky, co mi dal pan M. k narozeninám. Jako moje černá čepice, kterou furt všichni jen haní a utahují si z ní, ale já ji miluju a je báječná. A navíc, ty moje vyhlídnuté mají dost nezvyklou barevnou kombinaci, až tak nezvyklou, že je nemůžu ani dogooglit, abych vám je ukázala. A mezi námi, to už něco znamená.

Asi je to to jaro. A ten čas, co teď člověk měl a na který by si dovedl velice dobře zvyknout. Vážně bych potřebovala delší víkendy nebo prostě kratší pracovní dobu, abych se mohla naplno věnovat všemu, čemu se věnovat chci. Každopádně ale cítím jarně čerstvou chuť do vyčištění všeho, co se dá. Jarní úklid v šatníku, v celém mém repertoáru majetkovém, v notesu, na sociálních sítích, v to do listu. A celková očista těla i duše. Jo, tak nějak by to mělo asi bejt.

…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.

Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.

Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.

Chayaa Reef by nxxos

Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.

Tak záložka na kliknutí a publikování nefunguje a já mám pocit, že přestávám fungovat i já. Poslední dobou jsem čím dál tím víc jako hromdopolice. Věci mi padají z rukou, šťouchám do nich, rozbíjím je, špatně čistím, zamáčím, zašpiním, připálím nebo rovnou seškvařím jako tu ohavnou Ashleighinu halenku, údajně saténovou, ale zjevně v tom byla nějaká umělina.

Včera už to dosáhlo takové úrovně, že jsem se musela začít zoufale smát, se slzami v očích, vlastní neobratnosti a neschopnosti. Připadala jsem si jako v grotesce a naprosto jsem nechápala, co to mám proboha s rukama.

Jenže ona to není až taková sranda, protože to trvá už docela dost dní a já si s tím nevím rady. Ruce mě neposlouchají, nemám vůbec koordinaci. Často se mi vyložně třepou. Hlava si uvědomuje, že se blíží katastrofa – dobře znám riziko, uvědomuju si ho, jak se žehlička blíží k povrchu něčeho, co bych rozhodně měla pro jistotu žehlit přes utěrku, ale já tu ruku prostě nezastavím, žehličku na to připlácnu a pak se vnitřně bičuju za tu idiocii a neschopnost. Zase jsem něco roztavila a je to už potolikáté, že to Ashleigh ani nemůžu říct, jak se stydím.