Lednička

Opět v Anglii. Dovolená byla vcelku krátká, ale příjemná, i přes ta ohavná vedra a únavné návaly lehkých depek. Čas strávený s rodinou je k nezaplacení, přátelé rovněž, trochu podrbat, dost se zasmát, trochu si po dlouhé době přihnout a pokouřit kvalitní vodní dýmku, a nejlepší jsou samozřejmě ty moje ženský, všechny ty báječný baby, co je mám tu čest nazývat kamarádkami a s nimiž je taková prdel (a ještě k tomu jsou všechny pěkný, jelikož mám přece vkus, neasi ;)).

Doma v ČR je ale podivně hlučno a prázdno. Přes veškerý ten lomoz zvenku člověk neslyší, co se mu děje uvnitř, a ztrácí kontakt s tím, co chce a kdo je.

Doma v Anglii je to o hodně lepší, ale taky to má svoje čím dál tím vypasenější mouchy, tak třeba tu ledničku, co nám Ashleigh nasádlovala do pokoje, a která tu teď skoro nepřetržitě velmi hlasitě bručí. V noci mi z toho hrabalo, teď to přehlušuju klapáním do klávesnice (a taky mi náladu spravila nádherná buřinka – těch je tu fakt pomálu), ale vím, že brzy zase bude noc a že to nedám.

Do koupelny ji dát nemůžem a žádnou jinou místnůstku už nemáme. Takže to budu muset zkoušet vydržet, pár nocí asi prospím s polštářem na hlavě a budu se snažit si na to zvyknout. Až to nepůjde, bude třeba s Ashleigh opět hodit slůvko a vysvětlit jí, že odmítám obětovat svůj klidný spánek a svoje nervy za to, aby ona měla víc místa v ledničkách dole a prázdnou kuchyň.

Ale aspoň co jsme ji přesunuli ke zdi a zjistili, že ta šikovně vypadající zbrusu nová černá troubička s dvoukolákem nahoře, co jsme ji potkali v kuchyni, bude pro nás, jsou ty nervy o něco lepší a začínám mít lehký pocit, že to snad i půjde. A že bychom mohli zase jednou mít klid na vaření i jezení. Ale je toho ještě třeba strašně moc vyřešit, předně si sem tím pádem budeme muset přenést opravdu všechno a zatím nemám tak docela pocit, že by to tu bylo kam dát. Koberec budeme muset mít komplet pokrytý něčím, co ho uchrání od fleků, prskanců, atd., totéž stěna za dvoukolákem, protože jinak půjde do háje během prvního týdne. Pan M. je skvělý kuchař, ale je to messy cook – zasviní u toho, co jde. Když budeme mít všechno nahoře, už nikdy si pak nebudeme moct dole dát svačinku nebo jen tak se napít džusu, leda bychom si pro to šli nahoru. A tak, pokud budeme oba permanentně nasáčkovaní tady, v té jedné titěrné místnosti, tak se tu brzo sežerem.

Člověk prostě potřebuje prostor, aby byl šťastný. Už klavír, kytary a vůbec hudební studio v ložnici jsem úplně nedávala, představa, že tu teď bude navíc i kuchyň, jídelna a obývák, ve mně vzbuzuje chuť okamžitě se sbalit a prchnout. Samozřejmě, že by to mohlo být stokrát horší, a pokud máte slušně zařízený pokoj vším, co je třeba, pak si nemáte moc na co stěžovat. Ale mně se nezdá, že by bylo možné sem dát vše, co je třeba – například by mě zajímalo, jak budeme mít všechny kastroly, pánve a talíře v našem malém koupelnovém umyvadélku, kam to budu po tom mytí odkládat a jak to mám dělat ve studené vodě. Nebo si to mám nosit o patro níž a pak zase zpátky?

Udržuju se při smyslech pomyšlením na svůj ideální domeček. Už zase několikrát změnil podobu a teď momentálně se nachází v lesích, je v něm plno světla a prostoru – přestože je malý – ležím v něm na velké posteli s měkkým povlečením, co velikostně perfektně pasuje, kromě postele, nočních stolků a skříňek s oblečením tu nic jiného není, voní to tu levandulí, v čele místnosti velké francouzské dveře na terasu s bylinkovou zahrádkou, v koutě na koberci několik velkých bílých oblázků, v nichž jsou vyřezané otvory na čajové svíčky, a domem se line příjemná hudba a vůně lehké večeře. A taky kávy, tu mám postavenou na stolku v pracovním koutě, kde jsem před tou večeří chtěla napsat pár kapitol do knihy nebo tak něco. To je jedno, stejně jsem se na to nakonec vybodla a prostě si jen lehla na tu čerstvě ustlanou voňavou postel. Času dost, kam spěchat. Doma je doma a odtamtud mě už nikdo nedostane.