Jaro klepe na dveře. Asi neví, že máme zvonek.

Na jaře je nejzajímavější, že po tom všem zoufalém očekávání a toužení po něm přichází obvykle zcela nečekaně. Tím letošním si ještě pořád nejsem jistá, což je asi v pořádku, protože astronomicky má začít až za měsíc, ale nemůžu si pomoct, už tady prostě tak nějak je.

Jednoho rána jsem otevřela okno a vonělo to jarem. Člověk najednou nedostal po tlamě ledovým vzduchem, ale docela vlažným závanem vůně a očekávání, který v něm vyvolával touhu okamžitě se běžet převléknout do tílka a lehkých kalhot a vyběhnout na zahradu házet si se psem. No, stačilo samozřejmě vystrčit čumák v bundě a čepici a pochopili jste, že to zase tak žhavý nebude…

Ale stejně už to pomalu přichází. Na domě se tento týden objevilo lešení. Stav barabizny po zimě a náporech větru a vytrvalého deště není dobrý. V Big Roomu to zdi odnesly asi nejvíc, okolo velkého okna se drolí zdivo, jímž po několik týdnů crčely proudy vody a těch pár kelímků a osušek to nemohlo zachránit, ale i jinde po domě se potýkáme s odpadlými kusy omítky, dírami okolo oken (která vypadají, že co chvíli vypadnou), zdmi, které se odkloňují, po nichž se plazí plíseň nebo dokonce mech, a k tomu všemu dostal v zimě řádně zabrat světlý koberec, po němž se samozřejmě nejen chodilo v botách, ale řádily na něm i kočky (čím to, že kočky vždycky radši zvrací a kálí na koberec než na parkety?) způsobem, že to nejde vyčistit žádnou normální cestou. Ashleigh si na to bude muset pozvat profesionální čističe a pak prý budeme kočky muset držet venku. Jsem vážně zvědavá, jak to chce udělat, obzvlášť u Squizzie, která je domácí puťka zvyklá spát 23 hodin denně nalepená na rozpálená kamna.

Ale už to vypadá, že se počasí začalo umoudřovat. Zatím mi nepřijde, že by bylo výrazně tepleji (v domě mi pořád mrznou ruce při psaní a co chvíli si je musím jít ohřát pod tekoucí horkou vodu), ale překvapuje mě to světlo. Ráno se budíme a je vidět. Odpoledne chodíme do práce a je taky vidět. Hodně teď svítí sluníčko, sice slabě, ale přece, a pokud zrovna nefoukne ledovým větrem, je to skoro na mikinu. A to modré nebe. A taky kytky rostou, ale s nimi je to taková bláznivina, protože rašily už na podzim a já si dost dobře nedovedu vysvětlit proč. Vždycky jsem myslela, že zeleň přes zimu hibernuje pod zemí a teprve s teplem začne prorážet půdu, ale tady v Anglii je to holt asi jinak. Přesto se těm trsům přes tu krátkou, ale vydatnou anglickou zimu nic nestalo a tak týden dva zpátky začaly poctivě nasazovat květy a tvrdit, že jaro už je tady. No, já bych jim to ráda věřila, ale dokud nebudu moct vyrazit do města bez bundy, čepice a rukavic, nepřesvědčí mě, ať si na nás bíle a žlutě pomrkávají sebevíc (a taky fialově).

Mám už ovšem pocit, že se i já začínám trochu probouzet. Je to spíš takový unavený přechod ze zimního spánku do jarní únavy, koncem týdne jsem měla strašně málo síly a pocit, že se nemůžu ani zvednout ze židle, zesílil, ale duševně se začínám probouzet a cítit, jak mě to táhne ven. Procházkování je teď samozřejmě snazší a i když občas ještě sprchne, mám naději, že Slunce za chvilku vysuší rozbahněnou koňo-stezku a že si tam zase budu moct vyjít. A taky meditovat venku. A možná i trochu běhat, až si na to koupím pořádné boty.

A začínám se víc rozhlížet po zahradě a všímat si, jak zpustle vypadá. A těším se, až se do toho Cy začne pouštět a já snad budu moct pomáhat. Zahradničení mě baví. Teď na to zrovna nemám moc vhodného oblečení, ale dejte mi montérky a už se hrabu v hlíně a sázím kytičky. Ovšem jako správný lenoch bych to nikdy s vlastní zahradou nepřeháněla, protože mě to nebaví zase tolik, aby se mi chtělo ty složité struktury pořád udržovat, plít a čistit od spadaného listí. V jednoduchosti je krása a až budu mít jednou vlastní zahrádku, budu se tím řídit. Pár stromů, nějaký keřík, jeden dva snadno udržovatelné záhony tulipánů či macešek a možná ani to. Možná se zmůžu spíš na jahody, ty se dají aspoň zbaštit.

Co do pracovních novinek, Pearl má čtyři černočerná koťátka a Ashleigh nám už zase dluží za celý měsíc. A dostali jsme pokutu za přetažené parkování. 50 liber, při zaplacení do dvou týdnů polovina. Z nějakého nepochopitelného důvodu Ashleigh zrovna v ten den osvítilo a prohlásila, že se s námi o to podělí. S Nigelem přišli s nabídkou, že to za nás zaplatí celé, když pan M. poté Nigelovi párkrát umyje auto. Byla to jen jedna z víc narážek, z nichž jsme pochopili, že se asi N. a A. začínají považovat za pár, co se financí a nás týče. Doteď jsme fungovali tím způsobem, že jsme pracovali pro ni, a pokud nás potřeboval na něco on, bylo to navíc a za jeho peníze. Osobně si myslím, že sloučit to dohromady by dávalo větší smysl, obzvlášť teď v posledním týdnu, kdy jsme oba s panem M. měli zoufale málo práce a na starém Thakehamu bylo lautr hovno co dělat. Akorát mě na tom štve to, že nám to nikdo nedal oficiálně. Zase nic nevíme.

Nevíme ani, jak dlouho tu ještě budeme. Za pár týdnů nám končí pojištění a my nejsme schopni Ashleigh odchytit a zeptat se jí, na jak dlouho to s námi ještě vidí. Počítáme s půlrokem, ale vlastně nevíme nic. A že jsme měli jet v dubnu na pár dní domů, o tom taky nikdo neví, a já teď občas mívám záchvaty paniky a černého svědomí z toho, že jsem to doma avizovala a teď z toho nic nebude. Najednou mi dochází, jak málo toho vím o tom, co se doma děje. Jednou za pár týdnů si s mámou zaskypujeme a já se dozvím, že zase nic nového, jejichž životy se z vnějšího pohledu prakticky neposunuly a všechny staré problémy jsou v tom bytě zavěšené pořád. Z tohohle hlediska se nehnulo smítko prachu a já vím, že až se do toho vrátím, do týdne mi z toho zase začne hrabat. Protože budu vědět, co všechno jsem za ten rok a půl udělala a zažila já, čím vším jsem se musela prokousat a co všechno se v mém životě změnilo (pár věcí se určitě najde, ale zatím bilanc dělat nebudu, na ten budu potřebovat ten šok a porovnání po návratu). A toho šoku se vlastně hrozně děsím. Vidět, jak má rodina zestárla o celý rok a půl. Slyšet o těch pár věcech, které jsem prošvihla, a cítit v tom tu trpkou, smutnou výtku. A sledovat, jak mí nejbližší přátelé za celou tu dobu buď popošli o pořádný kus dál (takže bude těžké ty změny zpětně sledovat), nebo se nehnuli z místa (což mě bude děsit a budu toužit od takových lidí být co nejdál).

Je to vždycky nálož, vrátit se. Ale teď to bude po opravdu dlouhé době. Ničí mě, jak moc se na to všechno těším, vrátit se domů, do našeho bytečku, do svého pokoje, ke své rodině a ke svým přátelům, k Praze a jejím možnostem. A jak je mi z toho všeho nevolno a jak mě to odpuzuje. Ty stejné problémy. Ty stejné hádky o ničem. Ti stejní hádaví lidé, jichž se nejde dost dobře zbavit, jelikož jsou součástí většího celku. Ty stejné, jen ještě mnohem vyšší ceny, a ty stejné problémy. Ten stejný systém, který mě bezpochyby do dvou týdnů začne zase honit a bude se mě snažit polapit do svých zamotaných agresivních sítí, a znovu mě začít odírat z kůže a psychicky i fyzicky systematicky ničit.

Přemýšlím, jak z toho ven pro blízkou budoucnost (tak rok, dva). Jakou práci bych si mohla kde na světě najít, aby mi dávala smysl? Kde na světě se opravdu cítímd dobře se vším všudy? Jak často je vhodné jezdit domů, tak, aby člověk nebyl úplně odříznutý a účastnil se nadále životů svých blízkých, ale taky aby ho to příliš nevyčerpávalo? Protože upřímně, ty Vánoce mi daly zabrat a z toho důvodu jsem se tam taky teď v dubnu nijak nehrnu. Nemám na ty slzy a knedlíky v krku nervy.

Rok je skoro pryč, další jaro klepe na dveře a pořád ty stejné otázky. Přemýšlím, jestli jsem to pořád ta stejná já. Ale to asi vážně zjistím až teprve když se vrátím.