Bez ladu a skladu (a v zimě)

Je tu zima. Hnusná zima! A už mě vážně přestává bavit. Sním o sauně, kde je člověku na každou buňku těla krásně teplo, o bezvětří někde v Itálii, kde si pěkně ležím na sluníčku u bazénu a kůže chytá bronz pěkně zatepla, nerušeného studeným větrem. Sním o bydlení někde ve svém malém bytečku, kde je pořád příjemně teplo, alespoň tak, aby mi nemrzly ruce a abych si je nemusela chodit každých pět minut ohřívat pod kohoutek s horkou vodou. A samozřejmě o záchodě, kde se člověk nerozklepe už při stahování gatí a kde mu pozadí nešokuje ledové prkýnko. Sním o bydlení, kde se potřebě nemusíš bránit z nechuti se v té klendře odhalovat. Člověk si takových věcí vždycky dovede nejvíc vážit, když je na nějakou dobu nemá.

Včera jsme byli podruhé u souseda, říkejme mu třeba Julian, protože se tak jmenuje. Tentokrát jsme to vzali pěkně v klídku, sice jsme pořád pracovali, ale už jsme u toho tak nezávodili, a šlo to. Dělali jsme to dvě hodiny a dobrou půlku z toho jsem měla úplně mokré boty (já vim, debil si vezme tenisky do mokrý trávy…) a taky rukavice (látkové a ještě k tomu totálně roztrhané, aneb ať žije pořádné pracovní vybavení) a pořád jsem musela myslet na to, jak jsou mi ty peníze vcelku ukradené, jen jak bych si přála moct už jít domů, naložit se do horké vany a pak si vlézt do suchých teplých ponožek. Jen suché boty, nic víc bych nepotřebovala.

Napadlo mě, že fakt, že si za ty dvě hodiny zahradničení vydělám v přepočtu 640 korun, mě vůbec netankuje. Je mi to jedno. Kdekdo jiný by z toho umřel blahem, ty peníze jsou obzvlášť na české poměry něco nevídaného, a já stejně pořád myslím na to, jak mi to za to nijak zvlášť nestojí, a jak bych radši byla doma v teple.

A taky mi hlava nebere, když si uvědomím, že za pouhých padesát hodin cleaningů v měsíci si mohu bez problému vydělat kolem 15 000,-. Tyhle peníze jsem neměla ani v Panerii za hodin 250 + žádný život kolem toho. Jen najíst se a spát a dennodenně toužit po tom, aby mě cestou do práce sejmulo někdy na chodníku auto, abych tam už nikdy nemusela. Ano, tak zlé to bylo, a ještě mnohem horší. Tahám si tu mokré listí z levandule, hlavou se mi honí tyhle vzpomínky a myšlenky a všechno mi to připadá neskutečně bizarní.

Za poslední týden jsem na nás vcelku pyšná. Máme nový job, na přechodnou dobu jsme převzali jeden Hančin cleaning a nemůžeme pobrat, jaká je to pohodová práce. Naprostý zevling, luxusně placený, pouhá hodina, co uteče jako nic a jedeš domů, máš volné odpoledne. Prostě nádhera. Člověku to postaví do jiného světla věci, co dělal doposud, a začne přemýšlet, jestli fakt neměl ukrutnou smůlu na lidi. Na druhou stranu jsem si svých příšerných zkušeností vždycky vážila, ukazují mi svět takový, jak ho spousta lidí vůbec nezažije. Netuší. Nezažili.

Taky se nám konečně podařilo říct Jo, že už to u ní bohužel dvakrát v týdnu nezvládáme. Původně jsme to sice chtěli udělat ještě trochu jinak, ale nakonec to podle mě dopadlo na výbornou. Tenhle týden je ještě takový trochu chaotický, ale od příštího najíždíme na mnohem příjemnější časové rozvržení, takže snad bude zase trochu víc času a energie na jiné věci než je práce.

Ale chtělo by to taky to počasí. V téhle zimě se mi prostě nechce nic, ani to pořádně nejde. Nemůžu se zahřát. Ať se obleču jak se obleču, pořád mám ledové ruce, hlavně proto, že jimi pořád vydatně klepu do klávesnice. Jak mám v takových teplotách psát? A přitom, když přijela Ashleigh z dovolené na jeden den k nám a zapnula topení, bylo to jako ocitnout se v jiném světě. Čím dál tím víc mě rozčiluje způsob, jakým je tu s námi zacházeno. Trpím v naději, že to bude mít smysl a že mě to udělá lepším člověkem. A taky příště zase budeme chytřejší. Už teď si v hlavě, i když s notným předstihem, sumíruju předběžnou vizi našeho příštího inzerátu, budeme-li chtít znovu vyjet jako au-pairs. Představuji si naše požadavky a dlouhý výčet věcí, které jsme bez problému schopni dělat a nabídnout. Jako au-pairs i housekeepeři jsme podle mě k nezaplacení a až to budu dělat znovu, chci mít bezpodmínečně vlastní vytápěné bydlení a neexistuje, aby mi někdo diktoval, že nemám používat rychlovarnou konvici, protože to spotřebovává moc energie!

Nevím, jak jednou to svoje žití tady zhodnotíme. Buď si budeme lebedit, že jsme si tu žili jako králové, nebo se sami sobě strašně vysmějeme, jak jsme se nechali oškubat.

kuratko.jpg

Královsky jsme si rozhodně žili v sobotu. To jsme konečně po spoustě měsíců pozvali na oběd Hanku a Libora a pan M. se vytasil s vynikajícím kuřetem á la kachna na medu, zelíčkem a knedlíky. Ještě teď se mi sbíhají sliny a dala bych si další dávku. Na některé věci si člověk dovede nebezpečně zvyknout, ale ten nedostatek české kuchyně mi hlavně připomíná, jak moc mi chybí nedělní obědy u babičky. A teplo u nás doma. A koupelna 24 hodin denně v provozu s teplou vodou. A  zas to teplé prkýnko u záchoda…

Co bylo na tom uplynulém týdnu taky dobré, byla koťátka. Ashleigh s nimi zachází dost pofidérním způsobem, tak jsem se jim to snažila vynahradit, když jsme je měli na týden v péči. Krmení dvakrát a víckrát denně, pravidelné mazlení, pravidelné čištění záchodů, věnování se. Skoro už dostali jména 🙂 Ale hlavně jsou to raubíři a horolezci. Jsou úplně jiní než jak znám koťata z domova, jsou nesmírně společenští a mají rádi klíny a nohavice. Jakmile k nim strčíte nohu, běží vám v ústrety, kvičí a šplhají. Jakmile si sednete na zem a necháte je nalézt vám do klína, hlasitě bublají (taková kotěcí verze předení) a jsou spokojená.

Vědět, že budu schopná se o to postarat, taky bych si jednoho toho méďu od Ashleigh vzala, ale já vím, že nebudu. Pořád přemýšlím, jestli se mi ten můj sen mít vlastní kočku splní a jaké bude se o ni komplet starat.

dere.jpg

Uff, tak jsem si to v hlavě sumírovala do květnatých vět a teď to ze mě leze jak z chlupatý deky a ještě k tomu úplně napřeskáčku… člověk má holt psát hned a ne až za tejden. Těším se na příští týden a na víc času. Zas na tom musím začít víc makat, mám už předpřipravných několik článků v aj a chci, aby to tu nějak vypadalo. A taky by bylo fajn, kdyby ty články dávaly smysl a měly nějakou myšlenku, ne? Z deníčkových zápisků mám vždycky trochu divné pocity a ještě člověk na tisíc věcí zapomene.