Letošek byl hodně zvláštní rok. Kromě těch počátečních tří měsíců strávených na Aljašce jsme vlastně měli celý rok dovolenou a byli doma, takže nějak úplně nechápu, kam ten čas utekl a co jsem celou dobu dělala 😀 (No, ale stačí se podívat do blogového archivu… rozhodně jsem jen neseděla na zadku).

Celou tu dobu jsem přitom netušila a ani neřešila, co bude dál. Nechtělo se mi tím zabývat. Pan M. měl jet „někdy na podzim“ na rok do Ameriky a já jsem si ten zatím nestanovený termín nechala jako takový mezník, odkud teprve začnu řešit, co bude dál a kam se vrtnu já sama.

Nevěděla jsem, co přesně chci dělat. Měla jsem samozřejmě obrovský strach z toho, že budu na rok sama za sebe, ale zároveň to mělo neopomenutelná pozitiva, třeba jako nová forma zkoušky našeho vztahu, že si od sebe odpočineme, že se každý osamostatníme a získáme tvrdou cestou spoustu důležitých zkušeností, a pro mě to znamenalo, že rok 2017 bude vlastně takovou divokou kartou. Anything is possible! Myslím, že – ačkoli jsem všechny výraznější pocity víceméně odkládala a prozatím dusila – ačkoli jsem se toho bála, taky jsem se na to hodně těšila.

Včera jsem si tak pracovala na něčem pro Klub Snílků, když mě to něco přivedlo po docela dlouhé době na Pottermore. Pro ty, kdo nevědí, Pottermore je stránka pro všechny milovníky světa Harryho Pottera, kam J. K. Rowling a spol. vkládají neuvěřitelné množství doplňujících informací, příběhů, fantastických ilustrací, historie, a taky třeba kvízů, kde můžete v krátké chvíli zjistit, do které koleje patříte, jakou máte hůlku a nebo taky třeba celkem nově, jakého máte patrona.

A právě s tím patronem jsem tam včera měla takový zážitek, že už mi to nedalo a řekla jsem si, že se s vámi podělím právě o svoje výsledky a co je na nich tak zajímavého. Budu víc než ráda, pokud se tu najdou nějací další potteromaniaci (věřím, že ano :)), kteří buď také mají profil na Pottermore, nebo si ho v náhlé vlně inspirace založí a následně třeba napíšou podobný sebepsychologický článek nebo alespoň komentář. Zajímalo by mě totiž už to, jestli to takhle bláznivě realisticky vychází i vám.

Málem bych zapomněla, jak moc je mi v Anglii dobře.

Když přišlo na shánění letenek a zařizování cesty do Anglie tak krátce po Bali, skoro se mi nechtělo. Ještě mi nebylo dobře, pořád jsem byla v procesu zotavování se a ještě mě čekali doktoři – vlastně pořád nevím, co mi to bylo. Takže jsem se navíc k tomu všemu bála, že se mi to vrátí – a samozřejmě jako na potvoru jsem v den odjezdu opravdu vstala s bolavou hlavou, takže panika mohla vesele kvést.

A cesta pak za moc nestála. Ceny letenek takhle na Halloween byly nechutně vysoké, takže jsme nakonec zvolili variantu jet do Anglie autobusem (lístky byly navíc v takové akci, že nešlo říct ne) a letět až zpátky. Sice by z hlediska nakupování bylo lepší mít to obráceně, abychom mohli domů táhnout víc zavazadel :D, ale zaprvé to prostě nešlo a zadruhé zpátky je člověk stejně radši, když je ta cesta krátká a už může být doma, takže jsem si nestěžovala. Taky bylo skvělé, že bylo v autobuse docela dost místa a já mohla celou cestu ležet na vlastní dvojsedačce. Ne že by to nebylo i tak náročné, hrozně mě ke konci bolela kolena a neusnula jsem kupodivu ani na minutu, ale rozhodně to bylo lepší než sedět, to já prostě nesnáším.

Do odjezdu na Bali nezbývá ani týden a zatím mám ze spousty věcí strach a vnímám to hrozně negativně, což mě štve. V posledních týdnech jako by se proti mě všechno bouřilo, věci nefungují, lidi neodpovídají včas, expirační data procházejí, technika selhává… jako by nám to prostě někdo nepřál, a vždycky, když se už už chystám, že vyřeším nějakou položku ze seznamu, něco mi do toho vleze.

Je to i tím, že nejsme s panem M. pohromadě – normálně tak velké věci řešíme společně a odsýpá to, jenže když jsme oddělení a ke všemu má každý svých vlastních sto padesát věcí na řešení…

Takže se už zase nemůžu dočkat, až budu tam, a budu mít za sebou alespoň první noc, abych věděla, že cesta proběhla v pořádku a že to dobře dopadne. Potřebuju nasát nějakou pozitvní náladu, dostat odpovědi na svých x otázek, a pak si to budu moct konečně užívat. Samozřejmě se budu snažit už po cestě – i tam jsou věci, na které se těším, ale jsou tu právě ty nezodpovězené otázky, které jsou ke všemu dost podstatné, co člověka znervózňuje a to těšení mu kazí. Nesnáším nevědět, co jak bude, a zatím je to nemilé i s bungalovem. Mého e-mailu si Anie všimla pozdě, tak to vypadá, že u ní nakonec budeme jen na dvě noci.

Naštěstí se mi alespoň podařilo ještě na poslední chvíli se objednat na očkování. Není sice povinné a někdo ho možná ani nemá, ale zase, všechny ty články mě tak vynervovaly, že chci mít alespoň tu jednu věc podchycenou. Hned mám o něco lepší náladu.

Tak jsem se do toho konečně pustila. S novým notebookem (ano, konečně ho napůl používám – napůl, protože v něm zatím nemám žádné soubory) přišla konečně pořádná chuť tu s tím pohnout a na starou verzi jsem se už nemohla dívat.

Žel bohu jsem nepřišla na to, jak v ní udělat takovou blbost jako dát menu nahoru, ale popravdě jsem měla chuť vůbec na takový nějaký makeover, takže jsem kontaktovala svou podporu a po řádné záloze všeho jsem se konečně hecla najít vhodnou šablonu – takovou, kde by bylo zapotřebí jen minimum úprav.

Letošní léto pro mě bylo docela dost akční, byť mu určitě chybělo víc setkání s přáteli, potkávání nových lidí a podobně. Nové lidi jsem vlastně potkala asi jen jednou, na Junktownu, a zjišťuju, že to je nějak málo.

Celkově to mohlo probíhat líp, kdybych se byla schopná ubránit jistému spleenu, který na mě padl z více důvodů – depka z toho, že jsem ztloustla (kolegyně boubelky mi dají jistě za pravdu, že zvlášť parné léto je noční můra), finanční nepohoda (díky Brexitu jsou pro mě teď vlastně všechny moje úspory v librách, z nichž jsem plánovala do příští štace žít, nedostupné, protože s tak blbým kurzem by prachy měnil jenom blázen) a ještě nejistota z toho, co bude. Jenže tak silná holt nejsem, a k tomu bylo vážně málo rozptýlení, aby na nic z toho člověk nemyslel a prostě si užíval. K tomu právě potřebuju nové lidi nebo nové zážitky, nová místa. Něco bylo, ale nebylo toho asi dost.

Zvláštní, jak vždycky, když se mi naskytne možnost jet na týden na chatu, mám pocit, že musím být v Praze, jinak mi něco uteče. Nebo si říkám, co tam budu dělat? Není to ztráta času? Nejspíš tam budu ode všeho odříznutá…

Pravda je ale taková, že odříznutá jsem spíš v Praze. Od přírody. Od sebe. Od babičky, samozřejmě. Ale hlavně od klidu a zaměření. A frekvence vídání se s kamarády je celé léto tak zoufale nízká, že strach, že by mi něco uteklo a zrovna by mi třeba někdo napsal, jestli nechci někam jít, je vyloženě absurdní.

.

Máma si nechala zařídit lepší mobilní internet, a i když funguje fórově a je dost omezený, ukazuje se, že to nejspíš bohatě stačí k tomu důležitému, což je v tuhle chvíli online brigáda, trocha mailové komunikace a jedno video ke cvičení denně (o tom níž). Koukat na seriály online nemůžu a je to jedině dobře. Ta možnost mi doma nejvíc brání v tom, abych dělala něco produktivního.

Výjimečně, jako zrovna teď, se to dá použít i na blog, ale jako první věc jsem ho neuvedla, protože platí, co jsem řekla minule. Ctím svou okurkovou sezónu a ignoruju impulsy k psaní, když nemám pocit, že bych měla co říct. Je to ošemetné, člověk pak začne zpochybňovat tak nějak všechno, co ho napadne, ale ono to není vůbec na škodu. Bloguju už 11 let. Myslím, že mám nárok být trochu vypsaná.

Zjistila jsem, že s tou mou přesyceností informacemi a virtuálním světem je to vážnější, než jsem myslela.

Pořád jsem přemýšlela, proč mi dělá takový problém přejmenovat a předělat blog, a taky proč s panem M. tak moc prokrastinujeme ohledně řešení naší dovolené na Bali. Vždyť začínat něco znovu a jinak mě vždycky bavilo a je tolik možností, z čeho si vybrat, a Bali? To je přece naprostý sen a je svým způsobem šílené a úžasné, že se k něčemu takovému reálně chystáme. Tři týdny na Bali? C’mon! Moje někdejší já by se zbláznilo nadšeností. Tak proč z toho to nynější má spíš depku?

Vůbec jsem si přitom nedala dohromady, že ty dvě krize by spolu mohly souviset.

Vzhledem k tomu, že jsme včera večer rozkoukali Stranger Things (a už od první scény jsem se opakovaně ptala sebe sama i pana M., proč se na to vlastně dívám – jako bych snad potřebovala víc důvodů, proč se bát tmy, temných koutů, výpadků elektřiny, bazénů a podobně), dalo se čekat, že to bude mít nějaké snové následky. A taky že mělo.

Naštěstí nic blezevecky děsivého, nicméně čelila jsem jakési tajné organizaci, která měla za cíl nejspíš ovládat svět a lidi a dost možná šlo o invazi mimozemšťanů, nejsem si jistá. Ani nevím, proč vlastně šli po mně, ale začalo to zkrátka tím, že jsem měla návštěvu – a bůhvíproč jsme seděli ve třech u stolku dole na chodbě v našem domě, což je nesmysl, tam žádný stolek není. Možná jsme hráli nějaké hry nebo si jen povídali, a venku bylo takové post-apokalyptické prostředí, špína, bordel, chaos, a nebe mělo divnou tmavou barvu.

Někdy je těžké přijít na to, co člověka přesně žere. Někdy to chce čas a někdy taky souhru nepředvídatelných a neovlivnitelných okolností, teprve pak to člověka praští přes nos.

Posledních pár dnů mám pocit, že jsem se zasekla v bahně a nějak se v něm plácám. Postupně jsem objevila hned několik zdrojů téhle úzkosti a ne se všemi můžu hned něco udělat, ale je dobré si je uvědomit a třeba i někam napsat.

Předně je ověřený fakt, že mi na nervy nesvědčí být úplně bez práce a plánu. Kdybych věděla, že pojedu třeba po Vánocích tam či onam, tak budu do té doby vychutnávat svůj nezaměstnaný život plnými doušky. Jenže to nevím. A to, co vím, tedy že mi pan M. má na rok odjet, mi vůbec nepřidává, právě naopak. Nevím, co si zatím počnu a jak to mám zvládnout sama. Celé je to divné.