Moje vlaková divnost

fullsizerender_3Já nemůžu cestovat sama. Já to posolim i na cestě z Prahy do pitomý vsi, kde jsem byla už xkrát 😀

Vydala jsem se samozřejmě po dlouhé době poctít návštěvou pana M., na oplátku.

Nejen že jsem si nepamatovala proces cesty a nákupu jízdenek – první jízdenka s Regiojetem, koupená po netu po přihlášení se zákaznickou kartičkou (na mou obranu, tohle jsem předtím nikdy nedělala), druhá koupená papírově rovnou na nádru (radši už v Praze – přestupové okno může být zkrácené zpožděním a nemuselo by se to stihnout). Nádavkem k tomu se mi podařilo o zastávku přejet, ale ještě tak pitomě.

Ne že bych si nevšimla, že už jsme tam, to já věděla velice dobře. Hlídala jsem si čas a viděla jsem nápis a všecko. Dokonce jsem stála u dveří a otevřela je. Jenže se mi zdálo, že jsme od budovy ještě hrozně daleko (nejspíš jsem si neuvědomila, že jsem v posledním vagonu) a nebyl tam nikde žádný peron, kam stoupnout, takže jsem měla pocit, že tady vylézat nesmím. Ono je to takové malinkaté nádražíčko, kde zkrátka sotva poznáte, že to vůbec je nádraží, ale mám nějaký problém vystupovat do kolejiště, to mi nepřipadalo správné. Nikde nebylo vidět žádného průvodčího nebo kohokoli a neslyšela jsem ani žádnou píšťalku nebo hlášení, tak jsem si říkala, že vlak zatím zastavil jen kvůli nějaké překážce (vpředu byl vidět nějaký jiný vlak, zdálo se mi tedy, jestli mu nedáváme přednost nebo tak něco.

Chtěla jsem popoběhnout vagonem blíž a najít nějakého člověka, ale mezitím se vlak samozřejmě dal znovu do pohybu a vezl mě proti mé vůli na prodloužený výlet.

befunkycollage

Jsem debil a nechápu to. Já a vlaky si prostě nerozumíme. Přitom v cestování vlakem spatřuju spoustu kouzla a nádhery, vrací mě to do dětství a raného mládí, ke spoustě pěkných vzpomínek. Navíc jsem potterhead, což rovněž zahrnuje zvláštní pozitivní vztah k vlakům a nástupištím, nejen těm divně očíslovaným 😀

Jenže vlaky a nástupiště asi nemají rády mě, jinak si neumím vysvětlit ty svoje neustálé patálie s cestováním tímto způsobem, jimiž jsem už ve svých kruzích léta pověstná. Kdo mě opravdu dobře zná, zná taky slavnou historku o tom, jak jsem omylem cestou z chalupy jela do Německa. Samozřejmě, ve vyprávění si to člověk přibarví 😀 Ale faktem je, že jsem zkrátka nedávala pozor, nechala jsem se zmást a jela jsem někam úplně jinam, než jsem měla. Ježto průvodčí nedělal svou práci tak, jak měl, přišla jsem na to za víc než půl hodinu a měla jsem velké štěstí, že jsem působila dostatečně zmateně a nedal mi pokutu. Totiž on měl taky štěstí, že mi ji nedal, bo takhle zmateného, cestou už tak notně zmoženého fénixe štvát nechceš.

Zase na mou obranu, nemůžu pochopit, proč je takový problém v těch vlacích hlásit zastávky! Opět přidávám náruč bodů na stranu Anglie. Tam má i ten nejzaprdlejší spoj digitální obrazovku, která ukazuje nejen kam jedete a příští zastávky, ale také ve kterém vagoně přesně sedíte a kam který jede. Pokud se tedy v některé z následujících zastávek má vlak rozpojovat, dopředu víte, ve které jste části a jestli se musíte přesunout. To kdyby měl ten vlak tehdy, tak z toho žádná historka nevznikla, protože by se to prostě nestalo.

ff

No ale teď si vemte, že bych měla takhle cestovat někam dál. Na dovolenou, třeba. Zařizovat letenky, lístky na dopravu atd., to u nás převážně má na starosti pan M.. Já pak ale kupodivu docela zázračně funguju při orientaci na letištích a podobně. Jako ryba ve vodě jsem od začátku v Londýnském metru, které spoustě lidí způsobuje noční můry. Ale naše vlaky? No way.

Další demence – ačkoli jsem si vybírala sedadla na obrázku vlaku, nějak se mi povedlo myslet si, že ulička je na druhé straně, a vybrat si tudíž přesně opačné sedadlo, než jsem chtěla 😀 Ono mi to bylo jedno, naopak to nakonec bylo mnohem lepší, být u okýnka s velkým stolečkem, ale asi pět minut jsem do toho diagramu pak znovu zírala ve snaze pochopit, co jsem to včera měla za zatmění mozku, když je tam ta ulička jasně vpravo od kupéček a ne vlevo. Nepochopíte…

No a nepamatuju si ani jak to chodí v tom Regiojetu s obsluhou. Přijde steward a nabízí překapávané kafe, mošt a čaj. Já chci cappuccino a dort a z logiky věci si říkám, ok, teď se ptal vyloženě na tyhle tři věci, takže ještě přijde určitě na ten zbytek… jenže když za ním zapadnou dveře, zase konsternovaně sedím a čumím za ním a přemítám, jestli jsem mu neměla svou objednávku přece jen nahlásit už teď. Zas ale ten hlas logiky v hlavě, který mi napovídá, že chodit na xkrát je sice z jeho strany trochu zvláštní, ale na druhou stranu tyhle tři věci už mají připravené, kdežto ten zbytek musí dělat na objednávku, tak to tak asi zkrátka mají… a do toho na mě řve ten hlas třetí, který mi nadává, co jsem to za retarda a pokolikáté už tím Regiojetem proboha jedu?!

Poslyšte, já se normálně považuju za celkem inteligentní a sečtělou osobu. Ale zaprvé mám vážně paměť jako cedník a nic s tím neudělám (můžu si to leda všechno psát, což se taky snažím dělat), a za druhé jsem možná na některé věci prostě vážně debil. Je to tím, že je můj mozek nepovažuje za důležité? Je to tím, že to nedělám moc často? Je to tím, že mám z takových věcí coby sociofob hrůzu, a tak je při jejich průběhu zkrátka nedovedu vnímat tak jako normální člověk, tedy abych si je pak zapamatovala? Kdoví…

Ovšem když jsem konečně po hodině čekání nasedla na svůj spoj zpátky o tu jednu zastávku, sedla jsem si pro jistotu na tahle sedadla. Přesně na ně patřím :/

fullsizerender_5

m

Meh.