Před třemi lety se nějak stalo, že se nám podařilo jet na letní slunovrat na Stonehenge. Krom toho, že jde o významný pohanský svátek atd., je to akce, při níž je výjimečně možno navštívit Stonehenge zadarmo a navíc se dostat přímo ke kamenům, a taky jedna z asi 25ti věcí, co by údajně člověk měl alespoň jednou za život udělat, a tak jsme byli samozřejmě nadšení, že jsme to zvládli skloubit s prací a vším.

Pamatuju si, že jsem to tehdy žertovně označovala za beta verzi, ačkoli jsem nepočítala s tím, že bychom tam někdy jeli znovu. Na druhou stranu jsem věděla, že kdyby na to přišlo, že bychom v té době zase někdy byli poblíž a mohli bychom, tak by se to docela klidně mohlo stát, však proč ne. Představovala jsem si, že bychom tam nejeli sami, ale s někým dalším, kdo tam ještě nebyl, ono ve víc lidech je to určitě větší zábava, nicméně z místních au-párů neměl nikdo moc zájem, a dostat sem kvůli tomu nemístní Maude zase bylo komplikované, protože jsme měli volno jen na dva půldny a zkrátka jsme usoudili, že bude lepší si na sebe počkat až na jindy, až se to bude víc hodit.

Dostat to volno nebyl velký problém a bydlíme tentokrát dokonce blíž, a tak jsme si tedy řekli, že pojedeme a užijeme si to ještě o něco líp než posledně. Nakonec se nám to trochu zkomplikovalo novými pravidly a omezeními, ale pořád to stálo za to a pořád je to skvělá akce, kterou můžu doporučit všem, kteří se v tomto období v Anglii vyskytují.

Jo, potřebujeme umýt okno…

Můj život už celkem vystihuje, že se často dlouho nic neděje, a pak se toho najednou děje hrozně moc. Jako třeba teď.

Do Anglie přišla vedra. Takovéhle léto nám může kdejaká jiná země závidět, a přitom my si to ani moc nezávidíme – hlavně pan M., který se na zahradě při práci griluje ve vlastní šťávě a snaží se jak může, aby se neuvařil úplně. Čím víc vedra, tím akutnější je potřeba zalévat celou zahradu, s tím bojujeme oba, hlavně o víkendech, kdy máme mít sice volno, ale co naděláš, když je to třeba udělat. Šéf za to samozřejmě přislíbil nějakou odměnu, jako že to bude bráno jako extra hodiny, ale jsou dny, kdy by si ji mohl strčit někam, protože to prostě fakt nemám zájem dělat, není kdy a už mám dost. Jako třeba v sobotu, kdy jsme se vrátili domů úplně mrtví asi v jedenáct večer s tím, že máme ještě hrozně moc věcí na udělání a druhý den zase brzo vstáváme, a fakt se to nehodilo.

V Anglii je stejně nejkrásnějš, když prší… 

Počasí se po týdnu veder zase vrátilo ke svému standardnímu aprílovému chování – neustále se mění, ale poslední týden je spíš pod mrakem, větrno a prší – samozřejmě na střídačku se slunečnými dny, protože člověk nikdy nemá jen jeden druh počasí v týdnu, ale je zase výrazně chladněji, takže já osobně si libuju – a ostatně pan M. taky oceňuje, že nemusí běhat po zahradě v pomačkaném ťamanském slaměném klobouku, v němž při kombinaci s červeným tričkem a červenými šortkami vypadá jako teplá balijská Karkulka.

Mám ten déšť fakt ráda. Chybí mi tu sice krb, ale i bez něj si člověk může udělat při dešti krásnou pohodu, nebo se o to aspoň snažit. Nevadí mi, že se nemůžu koupat v bazénu. Je to s podivem, ale ještě jsme do něj nevlezli, a to je přitom vyhřívaný. Nevím, nějak nás to asi dostatečně neláká nebo jsme na to neměli čas, a pak jsme byli nemocní. A samozřejmě taky nepomáhá, že tu byla rodina většinu času a nebylo moc kdy tam nepozorovaně vklouznout.

To se teď samozřejmě změní. Rodinka čím dál tím častěji trajdá po prázdninách, prodloužených víkendech a podobně, a brzy odjedou dokonce na tři týdny. Zatím nemáme žádné informace o tom, co speciálního bychom měli během té doby dělat (tedy hlavně já), jen víme, že budeme hlídat pejsky, což nás výrazně omezí v pohybu, ale s tím se holt nedá nic dělat, to je součást jobu.

Prostě jak se vlastně nic nestalo.

Čas nejvíc letí, když se nedíváš do diáře.

Těžko uvěřit, že za dva dny je červen. Čtyři měsíce za námi, osm zbývá. Už jen dvakrát to, co jsme dali doposud.

Léto bude zajímavé. Jsme zvědaví, jak to bude probíhat. Zatím nevíme, kdy bude mít rodina větší dovolené, ale víme, že budou. Pro nás se tím moc nemění, tedy určitě ne pro pana M., ale podle toho, jestli si budou nebo nebudou brát s sebou psy, si my budeme nebo nebudeme moct někoho pozvat. Tedy ne že bychom se psy nemohli, ale se psy je člověk uvázaný na dům a nemůže výletovat, i kdyby nakrásně měl všechno hotové. Leda je brát s sebou. A ne že by s nimi bylo mezi lidmi zrovna jednoduché pořízení.

Těšíme se na bazén, ještě jsme ho neokusili, ale zcela jistě to bude v létě naše veliká záchrana, tedy opět zase hlavně pana M., protože on je ten, který bude na zahradě trpět pod útoky žhavého slunce, bude-li tak, jako je teď. Minulý týden se totiž počasí zbláznilo a extrém vystřídal extrém – najednou jsme se ocitli uprostřed léta, kraťasy a tílko nestačily a pan M. byl hned pěkně sežehnutý, což mu samozřejmě hrozně závidím. Já zato jen čekala, kdy se začne ozývat dlouho neviděná angína nebo tak něco, protože neustále přecházet z naší pohodové teploty do venkovního pařáku a hned do vychlazeného hlavního domu je přesně to, co moje tělo nesnáší a za co se mi pak obvykle mstí. A navíc, George byl dva dny doma s teplotou a kašlem a já měla za povinnost tam být skoro pořád s ním, takže studený barák, venku hic a dítě neschopné uposlechnout rozkazu zakrývat si pusu, no recept na katastrofu, a ještě k tomu vyčerpání ze snahy donutit ho k čemukoli, co má dělat, a držet ho od všeho, co dělat nemá, což se stává čím dál tím nemožnějším úkolem. Netrvalo to totiž ani tak dlouho, jak jsem čekala, a milému dítku došlo, že mu projde všechno, a i když na něj budou řvát a vyhrožovat mu, tak na něj nemůžou. Oni prostě své výhružky neplní a naprosto nejsou důslední, a tím pádem berou veškerou munici i mně.

Čas si pokojně ubíhá. Máme půlku května a věci jsou teď celkem normální.

Uspořádali jsme první letošní buřtoklání a byl to celkem úspěch i na to, že to byla beta verze a že jsme vůbec nestíhali. Nestíhala jsem hlavně asi já, protože jsem cca hodinu, možná i dýl, strávila hysterčením a hledáním klíčů od domu a prostě nikde nic. Normálně by se bez toho o víkendu dalo žít, jenže rodina odjela a my měli na starosti psy. Tedy ok, budou muset spát u nás a asi bude muset pan M. vyjet někam shánět nějaké granule, pokud je tedy nedoveze někdo z hostů, nicméně bůhvíproč mi větší starosti dělalo prádlo, co potřebovalo pověsit, a celkově zjeb, jakého se mi dostane, až se rodina v neděli večer vrátí a já jim řeknu, že jsem si asi zabouchla klíče vevnitř.

Jsme tu tři měsíce. Už jsme přišli na to, co nás tu nebaví a co nám nevyhovuje, a nevím, jak pan M., ale já si ověřuju, že tři měsíce jsou vážně tak akorát. Pak už se mi chce zas pryč.

Pořád se mi nějak nedaří najít čas na věci, co bych potřebovala dělat. Pan M. to má podobně. Samozřejmě si za to teď z velké části můžeme sami tím, že jsme opět spadli do pasti seriálové, ale ani předtím to nebylo nic moc – máme prostě hodně práce a pořád co jiného dělat.

Měli jsme další tři dny volna a tentokrát jsme nejeli vůbec nikam. Počasí, únava, nezájem… zkrátka jsme nakonec zůstali tři dny doma a mně to vůbec nevadí. Odpočinuli jsme si. Necítím se být nijak nabitá, pořád bych spala, ale mám pocit, že mi to přece jenom kupodivu alespoň vyčistilo hlavu a trochu mě to zrestartovalo. Protože jsem se mohla vyspat a i po vyspání jsem se mohla celý den válet. Civěli jsme do seriálů a povídali si a bylo to fajn. No a co, že jsme toho moc neudělali. Člověk nemusí furt něco dělat. A v neděli a pondělí tak krásně pršelo… <3 Dáchla jsem si na gauči s pejskama a bylo mi dobře.

Moje zvěrozáchranné zkušenosti nejsou mnohé, ale když se mi naskytne příležitost, tak to prostě musím aspoň zkusit. Minule jsem se pokoušela zachránit myš a nevyšlo to. Tak jsem pořád doufala, že jednou dostanu šanci něco opravdu v tomto směru dokázat a pomoct. Člověk je až příliš často svědkem takových těch malých tragédií jako přejetých nebo jinak osudem stižených zvířat, kde nemůže pomoct, takže když pak jednou může zkusit do světa vlít trochu dobra, myslím si, že by mělo být naprosto přirozené, že do toho dá veškerou možnou energii. Z toho důvodu jsem taky o víkendu na Covent Garden nasypala asi tunu ořechů do přítomných jednonohých a jinak pochroumaných holubů. Připadala jsem si sice poněkud jako ta holubí dáma ze Sám doma, ale jsou věci, které by prostě slušný člověk měl považovat za samozřejmost. Třeba pomoct, když může.

Takže když se mě včera ráno přišel pan M. zeptat, jestli si chci zase zahrát na Matku Terezu, sice jsem ho trochu v zoufalství sjela, že už tím martyriem nechci procházet znovu (myslím dívat se na zmrzačené zvíře), ale bylo jasné, že to aspoň zkusím.

„Tyjo, vy to máte dobře vymyšlený“, obdivoval náš způsob užívání si Londýna kamarád pana M., který se, aby se to nepletlo, taky jmenuje M., takže mu říkejme třeba Karel.

Řekla bych, že po těch letech má docela pravdu, pár věcí jsme už určitě vychytali a navíc jsme letos dostali pár dalších skvělých tipů, jak na to, a vůbec se to tak všechno sešlo, že se naše poslední návštěva nedala moc přirovnat k žádné jiné a měla pár významných pozitiv.

Continue reading

Rodinka je zpátky a stále na dovolené. Není mi moc jasné, proč mi mladej tvrdil, že mají od pondělka školu, každopádně to nebyla pravda – ani by to moc nedávalo smysl, když jsou teď od pátku do pondělí Velikonoce. A tak se mi děcka skoro denně motají pod nohama, a to ještě hned tři, protože nejstarší žába je samozřejmě na prázdniny taky doma.

Výhoda je, že můžu vstávat později. A taky teď nedělám večery. Nevýhod je ovšem taky pár – ať už to, že jsou dost doma, a když ne všichni, tak aspoň ten nejmladší, což je snad ještě horší, než kdyby tu byli všichni. Například na celé pondělí mi ho paní domácí hodila na krk a bylo velmi těžké mu vysvětlovat, že s ním teď opravdu nemůžeme hrát fotbal a hry, když máme oba kotle práce.

Středa

Rodinka ráno odjela – a že to bylo poměrně hektické ráno. Pan M. vstával v pět ráno, aby zavezl šéfa na vlak, a tak mě několikrát vzbudil jeho budík. V osm mě vzbudilo klepání na dveře, to za ním přišel zahradník, zadávat úkoly na ten týden a půl. A pak moje tři budíky před devátou. V 9:10 jsem byla v domě a chystala snídani, měli odjíždět ve :45, ale tou dobou ještě zdaleka nebyli dospělí ani dole a děti dělaly všechno jiné, jen ne snídaly. Neměla jsem v té době moc do čeho píchnout, tak jsem se potloukala okolo, chytala se každé drobné prácičky na udělání a doufala, že už brzy vysmaží.

Nakonec odjeli snad až po desáté, ještě jsme jim skládali tašky do auta – každý gigantickou tašku, na týden a půl toho měli víc než já na celý rok. Vždycky přemýšlím, jak by se takovým lidem líbilo jednou někam jet bez všeho toho balení a přidruženého stresu, s minimem věcí a krámů. Myslím, že by si to nakonec užili, tedy určitě aspoň dospělí.