Ahh, sobota. Už zase. Nějak nechápu, kam ten čas furt letí O.o

Jsme za půlkou ledna, druhý letošní týden na Thakehamu je za námi a věci se mají asi tak nějak pořád stejně. Nějakým zázrakem se nám sice povedlo mít míň práce, ale od nachlazení jako kráva mě to stejně neuchránilo, takže přemýšlím, že půjdu zbytek soboty zaspat do teplé postele, aby si tělo pořádně odpočinulo.

Snad jen duševně mám teď větší klid, ale to zase „kompenzují“ věčné domluvy s někým, připomínky od Ashleigh i od Nigela, co máme jak dělat, nebo spíš co nemáme dělat a co musíme kontrolovat. Zatím se mi daří většinu věcí ignorovat a příliš se jimi nezatěžovat, ale zima tu je holt problém, dům se rozpadá, po oknech a parapetech crčí při dešti voda (a že teď je mokro nebo vyloženě deštivo furt), Squizzie trápí ledviny a pořád řve o jídlo (její dietní jí pak samozřejmě nechutná, takže teď mám defacto na fulltime na krku péči o čtyřnohé uřvané mimino), Daisy je po operaci, vyřezávali jí ze zátylku bouli – rozbor ještě nemáme, tak se nebudeme unáhlovat – a dvakrát denně jí krmíme antibiotiky kvůli infekci. Hlavní info ale je, že ji máme pořád na krku, o což jsme se neprosili a co mi přijde od Ashleigh značně sprosté. Obvykle ji mívá u sebe v Hovu a nikdo nám neřekl, že se s ní budeme patlat odteď pořád. A taky nikdo neřeší nákup krmení pro tu všechnu zvěřinu, takže se i o tohle musíme zničehonic starat sami, aniž by se nás někdo ptal na náš názor, a nemám pocit, že by tu extra práci někdo dostatečně oceňoval.

A aby toho nebylo málo, od Vánoc nám ještě nezaplatila, takže nám už zase dluží za dva týdny.