Byla to sranda, ale popojedem.

Je zvláštní, jak snadno může člověk spadnout do starejch kolejí, rozdmýchat starý vášně, chcete-li – obzvlášť tehdy, kdy se jich nevzdal proto, že by vyhasly, ale v podstatě z donucení. Za poslední tři dny jsem nadatlovala tolik písmenek, že se sama sebe začínám bát, a bolí mě prsty. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tím řešením věcí ohledně AK strávila tolik času, ale vím, že to nešlo udělat jinak. Je to pořád ještě moje vášeň. Ale toho času už fakt neni tolik a musela jsem kvůli tomu notně zaostat s prací pro Ashleigh a jsem celkem zvědavá, jak to teď budu dohánět – naštěstí máme snad ještě celej víkend.

Pracovní vytížení neklesá, naopak stoupá. V úterý jsme šli poprvé do nové „práce“ k sousedovi a já si zase nadávám, co blbnu. Minulý týden za námi přišel Cy s tím, že za ním přišel souded s tím (muhaha :D), jestli by pro něj mohl udělat na zahradě nějakou práci. Cy na to, že bohužel nemá čas, ale ať se zeptá nás, a on se zeptal. Řekl nám zhruba jak by si to představoval, nabídl nám sedm liber na hodinu, my na to zahučeli to proklaté ok s myšlenkou v hlavě, že si to rozmyslíme, ale jsme idioti, měli jsme se ozvat hned.