Tak jsem zpátky z nucené virtuální dovolené, která přišla zhruba stejně nečekaně jako naše nedávné nedobrovolné otužování, ale zdržela se bohužel o kapku déle.

Říkám bohužel, protože to nějak přišlo ve špatnou dobu. Normálně bych byla ráda, že ten internet kiksl a já můžu konečně nerušeně psát. Ale:

• psavá prostě nebyla, kdybych se na hlavu stavěla

• kupodivu nebyl ani čas. Nechápu. Nebyl přece internet, tak co jsme celou dobu dělali?

• nedokázala jsem se uklidnit a navodit poklidné minimalistické smýšlení. Cloumal mnou vztek na tu babu zatracenou za to, že už zase nezaplatila účet, že se nám za ten výpadek nijak neomluvila a že to hodlá řešit nejdřív za týden, až se vrátí z dovolené, za to, že nám už zase dluží peníze, že nám už zase nechala v baráku lísteček s láskyplným vzkazem, který mě vytočil tak doběla, že jsem se z toho musela vypsat (to tu ale pro jistotu zveřejňovat nebudu) a zase zvažovat, že se na ni vyseru a pojedu domů ještě před létem, za to, že nám slíbila dárkem pro pana M. k narozeninám rezervovat a zaplatit večeři v restauraci a nakonec to dopadlo tak, že žádnou rezervaci neudělala, my tam šli na blind a zaplatit jsme si to tudíž museli taky sami, s tím, že nám pak proplatí účtenku (což bude „smooth as fuck and not completely awkward at all“). A taky za to, že na moje loňské narozeniny si ani nevzdechla a já jí to doteď nějak nemůžu odpustit.

• navíc se to brutálně nehodilo proto, že ten net kiksl přesně v dobu, kdy jsme potřebovali nahonem vyřešit prodloužení cestovního pojištění, aby nebyl průšvih. Nakonec jsme se museli internetovat mobilem, z čehož se zase vynořily další komplikace, to budeme ještě muset řešit, a z knihovny, což byl docela solidní návrat do středověku a samozřejmě jsem tam ze sebe musela udělat debila, no, to je jedno… 😀