Milé děti. Virtuální dovolená stále trvá, nicméně dnes mi zasvitlo na lepší časy. Zničehonic to naskočilo a internet po minutě nevypadl – dokonce ani po dvou – a jelikož jsem zrovna měla na příjmu svého dvorního ajťáka Ježíše (Ježíš je nejvíc, Ježíš je bůh… znáte? Ne? Buďte rádi, je to děsně chytlavý), hned jsme se chopili příležitosti, naistalovali Team Viewer a začalo prohrabávání počítače. Zatím je v něm asi kolem třiceti virů, ale jinak to prej neni tak zlý 😀 Každopádně internet zatím nevypadl, a tak skoro i začínám věřit, že to bude fungovat a že nebudu příští dva měsíce bez počítače, což bych upřímně řečeno moc nedala. Už ty dva týdny mi daly dost zabrat.
Existují tři základní typy blogerské krize:
- strašně chce psát, sedí u otevřeného editoru, ale prostě neví, co
- strašně nechce psát, ví co a ví, že to potřebuje vypustit, ale nechce se mu
- strašně chce psát, ví, co, ale nemůže – a to několik dloooouhých dní až týdnů
A do toho skoro všechna odpoledne volná, tolik byste toho mohli napsat, nebo upravovat fotky nebo číst, no ale nemůžete nic, notebook se většinou ani nedá spustit, neustále probíhají kontroly a restarty a při každé příležitosti Avast najde nějakou další libůstku a zase čištění, restart a další dlouhá kontrola. No nepicli byste se?
No vy možná ne, vy jste normální.
