Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.
Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.
Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.
Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.
Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.
