Letošní způsob zimy shledávám nešťastným. Mám pocit, jako by v Praze bylo dokonale mrtvo, a jsem chycená v dilematu „Chci být doma“ vs. „Nechci být doma“. Jako by tu nikdo nebyl, nebo jsou všichni zaneprázdnění, nebo to nejsou ti správní lidé, které chci vidět, a proto se ani nesnažím nikoho kontaktovat. Možná se bojím vlévat energii do přátelství, když vím, že za chvíli se od všech těch lidí zase nechám odříznout. Možná se snažím chránit obě strany od dalšího loučení. Možná to tak dělám už dlouhou dobu, protože někde ve skrytu duše vím, že je tu reálná možnost, že v budoucnu budu žít už jen v zahraničí.

Mám pocit, že stagnuju, a zároveň mi nad hlavou visí „hrozba“ brzkého odjezdu, s jejíž vzrůstající blízkostí si dovedu najít víc a víc důvodů, proč bych tady chtěla zůstat.

Je to samozřejmě hlavně o pohodlnosti.

Je pohodlné zůstat doma a snažit se zapadnout do stejných kolejí, v nichž jedou všichni ostatní. Je pohodlné (fyzicky) bydlet v tomhle bytě, kde je teplo, kde mám vlastní nábytek, kde mám prostředí, které je opravdu moje a nikdo, naprosto nikdo, mi do toho nekecá. Nemusím se na nikoho ohlížet, když si chci přestěhovat nábytek, jsou tu moje věci, jen za tenkou zdí rodina, o stanici metrem vedle mám babičku. Je pohodlné vědět, že jsem jí blízko a že kdyby se cokoli stalo, jako před pár týdny, za pár minut jsem u ní. Je pohodlné být ve středu rodinného dění a o všem hned vědět.