Nikdy jsem nechtěla řešit odjíždění narychlo. Ať dělám, co dělám, vždycky se snažím vyhnout příliš náhlým velkým změnám, a na odlet do příští práce jsem chtěla mít čas se psychicky i fyzicky připravit, alespoň dva týdny.

Jenže najednou je tu nabídka, která nepočká, a najednou musíte žonglovat s x věcmi naráz, aniž byste měli jakékoli záruky, že všechno vyjde. Boj s úředním šimlem je vysilující a nervydrásající. A vlastně i když vyjde, pořád tak úplně nevíte, do čeho jdete.

Proč to všechno tedy podstupuju? Protože to potřebuju. Musím něco dělat, něco velkého, o čem můžu doufat, že z toho jednou budou zajímavé vzpomínky. Vždycky jsem s napětím četla o lidech, kteří se zničehonic sebrali, chopili se příležitosti a změnili svůj život. Vyskočili ze své komfortní zóny bez padáku a bez představy, co bude, a ten volný pád je zocelil a dal jim sílu a inspiraci k úžasným věcem. Otevřel jim oči v tolika směrech, a vždycky je co nového se učit. Takové lidi vždycky obdivujeme, závidíme jim, možná, mnozí z nás „vědí“ (respektive jsou předsvědčení), že jimi nikdy nebudou. A mě baví to přesvědčení bořit. Dokazovat pořád znovu sobě i světu, že tohle může potkat opravdu kohokoli, jen stačí se tomu otevřít. Svět příležitostí a lákavých cizích světů, svět bláznivých událostí není otevřený jen těm, kdo jsou vyloženě dobrodružné povahy nebo jsou kdovíjak fit a zdatní, jak to mnohokrát působí. Ten svět je otevřený každému a je to jen a jen na vás, jestli ty příležitosti budete vyhledávat nebo se jich chopíte ve chvíli, kdy kolem vás proletí. Čapnout to za prdel může každý, jen buďte připraveni, že se vám z té rychlosti bude zezačátku nejspíš dělat blivno, protože na to nejste zvyklí. To ale neznamená, že to není pro vás.