Na to, kolik mi je, jsem už dělala docela hodně prací, hlavně proto, že jsem se nezdržovala vysokou školou. A většinou to byly chuťovky, třeba jako moje práce v Ječmínku, jejíž náročnost mohou pochopit tak možná ti, kdo mají podobné pracovní zkušenosti z fast foodů či obchoďáků. Šestnáctihodinnové směny, pracovní měsíc o 250 až 300 hodinách, šílené podmínky a mzda pod patnáct tisíc, normálka.

A vloni jsme se taky neflákali, během teplejších měsíců jsme měli práce nad hlavu a časová organizace nám taky dávala zabrat, zvlášť krátké přestávky na oběd, přejezdy, nervy, teď přijedeme pozdě, teď co tam budeme vlastně dneska dělat… Přesto mám pocit, že tentokrát jsem se vrhla zase ještě do náročnějšího kola. I když se snad vážně potvrdí, co nám všichni meldují od prvního dne – že se do toho dostaneme a že to budeme zvládat. Ne že to bude pohoda, to ani zdaleka. Ale že to budeme zvládat.