Tenhle článek vám dlužím už hodně dlouho, takže bez zbytečných řečí, tady je 🙂 Předchozí díly nandete tu.

Být konečně u autobusu bylo zvláštní. Shozením batohu mě zaplavila ohromná lehkost. Leccos mě už fest bolelo, hlavně záda, stehna a kyčle, zpocená jsem byla, bylo pod mrakem a já se nemohla dočkat, až si budu moct sednout a mít pro ten den hotovo. Taky jsem doufala, že se mi nějak povede se omýt, alespoň vlasy, a samozřejmě byl celkem hlad.

Rychle jsem se tedy chtěla pustit do vybalování stanu a vůbec věcí, ale samozřejmě pan M. byl mnohem víc natěšený na samotný autobus než já, takže v první chvíli ho mnohem víc zajímalo, jak to vypadá vevnitř, a jaký z toho bude mít první dojem 🙂 Taky mě nenechal vybalovat, dokud neuděláme první autentické foto po doražení na místo. Teprve pak jsem si mohla jít po svém 😀

Okamžitě nás zaplavili komáři, přesně podle očekávání a podle varování ostatních hikerů – abych řekla pravdu, byla jsem dost překvapená, že jsme se s nimi nepotkali už dřív, ale ne že bych si stěžovala.

Zatímco jsem zběsile hledala místo na stan a stavěla ho s touhou mít to tentokrát z krku rekordně rychle a moct se jít opláchnout k blizoučké řece Sushaně a převléct, Pan M. prozkoumal stav vnitřku autobusu a zahlásal, že by se v něm dalo spát. Mně to zprvu nepřišlo jako dobrý nápad. Autobus má vymlácená skoro všechna okna, je sice povyspravován různými celtami, ale bylo jasné, že se v něm teplo moc neudrží. Říkala jsem si, že ze stanu nám ho tolik utíkat nebude, a tak jsem ho tvrdohlavě dostavěla, ale jak začal pan M. zatápět v autobusových kamnech, přece jenom jsem musela uznat, že bude pohodlnější si rovnou přestěhovat věci dovnitř, když už tam každopádně budeme trávit večer a jíst, a koneckonců už tam pak bude lepší zůstat. Bylo by asi pošetilé nevyužít možnosti vyspat se na posteli, byť je to spíš jen taková vrzavá pryčna, a u těch kamen to bude jistě příjemné ležení a příjemnější usínání. Nebylo taky k zahození, že jsem dovnitř nemusela lézt po kolenou a mohla se libovolně procházet. Byla to už třetí noc mimo postel a začínalo mi to přece jen lézt krkem.