Pořád nemůžu uvěřit, že už je březen. Počasí se chová značně nestabilně, chvíli tvrdí, že už je ready na to jaro, den nato (co den, pár hodin) láme stromy vichřice, je tma a zachmuřeno jako v hororovém filmu a já přemýšlím, jestli mám dát psům pláštěnku nebo co mám proboha dělat, když je mám jít venčit a leje jako z konve.

Minulý týden jsem ještě pořád bojovala, hlavně ze začátku. Měla jsem dny, kdy jsem večer nemohla vůbec usnout z nervů. V hlavě se mi honily nepříjemné myšlenky jako že to tu nedám, proložené všemi těmi zprávičkami, co mi šéfka zanechala v diáři, všemi možnými nesmysly, co mám jak dělat a co jak chce. Snažila jsem se, co to šlo, si to tak nebrat. Vysvětlovala jsem sobě samé, že to nemyslí tak zle, jak to zní napsané nebo jak mi to někdy říká osobně, a že nejsem debil a ona mrcha. Prostě má svou představu a je na ni silně vysazená, na to má nárok. Byla jsem ale hrozně unavená, měla jsem toho moc a naprostý nedostatek volna a PMS způsobily, že se mi několik dnů opravdu nespalo dobře a budila jsem se dost vyděšená, co zase bude a jak to mám vydržet.