To já vim dobře, že jakmile něco nenapíšu hned, bude pak hrozně těžké se k tomu vracet, respektive že si už na půlku věcí nevzpomenu. Ale co naděláš, když je málo času a člověk se k tomu prostě včas nedostane…

Minulý pátek byla docela pohodička. Skončila jsem rozumně brzo a měla tak čas se okoupat a připravit na večerní výlet do Brightonu. Zařídili jsme si totiž volno (respektive volno pro mě), abychom mohli jet navštívit kamarády Junkyard Sons na jejich koncertě. V Junkyardech hraje náš kamarád Cy, který dělal zahradníka na našem dávném au-pairském místě, a chtěli jsme ho taky překvapit tím, že jsme zase v Anglii, protože to neměl vědět. Jenže jsme samozřejmě podcenili informační embargo a už to dávno věděl 😀 Ale nevadí, překvapená byla celá kapela stejně a bylo to fajn. Jen škoda, že hráli jen asi dvacet minut, ale ty dvě kapely, co je pak na stejně krátké úseky vystřídaly, byly taky super. Hned jsme se samozřejmě domluvili na dalším hudebním sraze a já si tak lámu hlavu, kde a kdy mám shánět to zatrolené djembe. Svoje mrně jsem totiž nechala doma s tím, že mě to alespoň přinutí sehnat si konečně nějaké větší a silnější. Jenže teď na to shánění nemám vůbec kdy.

Jet do Brightonu takhle na večer by samozřejmě nedávalo moc smyslu, kdybychom tam nezůstali do druhého dne, takže pan M. našel další levné ubytko za 9 liber na osobu (to je na poměry celkem šíleně levná cena, bylo to v akci a Cy na to prohlásil, že pronajme barák a jde bydlet do toho ubytka 😀 No, kdyby to tam viděl, asi by do toho nebyl tak hr…).

Největším bonusem byla samozřejmě kromě ceny lokace – takhle nízká cena by byla super i někde dál od centra, ale když si vezmete, že je to hned naproti Pieru, tak to už je vážně šílenost a to jsme prostě museli zkusit.