Je samozřejmě jasné, že s odstupem celého roku si budu pamatovat tak akorát houbelec. Ale chtěla bych to přesto uzavřít alespoň pár slovy (lol, who am I kidding) a snad i retrospekcí, kterou mi ten rok alespoň dal.

Takže co si vlastně pamatuju z třetího dne naší aljašské odyssey do divočiny a zpět?

Po tom, co jsme se zapsali do návštěvní knihy, podepsali na stěnách, nasnídali, pobalili a naposledy rozloučili s Autobusem, vyrazili jsme směrem domů. Byl to neuvěřitelný pocit. Bolelo mě kdeco – svalstvo na nohách, kotníkách a nártech (musela jsem našlapovat určitým způsobem, aby se to nezhoršovalo a já si neuhnala něco, s čím by se dál jít nešlo), ramena a klíční kosti od batohu, kříž, a ušlapaná chodidla. Na oblečení už bylo znát, že ho na sobě mám dva dny při náročné aktivitě, začala jsem se vážně těšit na sprchu, teplo a suché nohy, a vlasy jsem měla taky v nic moc stavu na to, že jsem si je včera myla. Zjevně jsem šampon nevymyla až tak dobře a chtělo to ještě jeden oplach, protože byly trochu ztuhlé a těžké, ale teď už na to nebyl čas, respektive jsem si nechtěla uhnat zápal plic chozením po aljašské divočině s mokrou hlavou, a tak jsem prostě jen nasadila čepici a co už, tady, kde nejsou lidi, to přežiju. Což už samo o sobě znamená hrozný diskomfort, možná nejhorší, který znám 😀 Extrémně nesnáším mít mastné těžké vlasy a ještě víc nesnáším si na takové vlasy nasazovat čepici.