Co jsem začala jezdit do zahraničí, tu a tam mě přepadala panika z myšlenky, co když se tu mezitím někomu něco stane. Babička nebyla nejmladší, a různými neduhy čím dál tím víc trpěli i rodiče. K tomu tu samozřejmě máme možnost dopravní či jiné nehody – prostě jsem se mohla kdykoli dozvědět, že už někoho neuvidím a že do konce života budu mít na talíři to, že jsem tu nebyla.
Panika přicházela tu a tam, nárazově. Třeba večer před usínáním v Anglii, poté, co jsem celý den řešila úplně jiné problémy. Víte, když jsem tam, mám prostě jiný život. Je to jako byste tu rodinu najednou vůbec neměli, a svým způsobem vám k životu nechybí. Ono by to tak nějak mělo být, žejo 😀 Když už má člověk nějaký věk, měl by vypadnout z baráku, ale já prostě žiju divnej život a jsem z toho baráku jenom když jsem za mořem, no. Nevermind.
Nejste u narozenin a svátků, jste doma jen vánočním hostem, nedá se ani spočítat, co všechno vám uteče, u čeho nejste, jaké vzpomínky se nikdy nestanou – a kolik stesku a bolesti působíte svým blízkým, na to je vážně lepší nemyslet.
Jenže se tomu nejde ubránit, zvlášť když obecně o všem moc přemýšlíte, tak, jako já.
A tak nějak jsem věděla, že přijde doba, kdy to bude horší, než před pěti lety, kdy jsme začínali. Ale to je asi jako takové to že víte, že vaši tu nebudou na věky. Myslíte na to spoustu let, ale pak se to jednou fakt stane a stejně to nechápete.
No, dneska se mnou bude vyloženě zábava, jen co je pravda.
