Začínáme přicházet na to, co a jak. Věci se vyvíjejí slibně, a i když se trochu bojíme dělat si naděje, snad si je i děláme a už se tu vidíme na delší dobu. Je to vidět i v tom, že jsme nakoupili spoustu věcí – něco základního do kuchyně, protože když jsme přijeli, nic tu nebylo – a něco navrch – věci, které jsme chtěli vyzkoušet už delší dobu, nebo které potřeboval pan M. coby stále nekompromisnější kuchař v naší domácnosti. Pan M. vaří hodně a vaří rád, a kdo by se pořád chtěl vztekat s nefunkčními řešeními, když ví, že to jde líp. A tak jsme přivítali velké prkýnko, odšťavňovač nebo destilátor (který už tedy pan M. měl delší dobu, ale doteď byl uložený u jeho kamaráda v Londýně), a čekáme taky třeba na wok. Mávám šátečkem svým plánům na „minimalismus do té doby, dokud neřekneme, že tu fakt zůstanem“. Asi  jsme si to předběžně už řekli. Jsme připravení na všechno, ale za ty tři týdny jsme už vcelku přišli na to, že v mnohém to tady může být lepší než kdekoli jinde, byť je to pořád práce, plná výzev. Ale to je samozřejmé, zadarmo ty peníze nedostáváme.

Vždycky jsem si říkala, že si nepřipadám nijak zvlášť zkušená. Že mám tolik věcí v životopise, tolik jsem toho zažila, a přitom si furt připadám jako teenager, co ví o životě prd. Teda aspoň někdy. A když přijdu do nové práce, nepřipadá mi, že by to vůbec byly moje zkušenosti, že bych se měla jako čím prokázat. Tak nějak si nevěřím. Samozřejmě vždycky, když přijdu do kontaktu s někým méně zkušeným, ono to vidět je, že vím víc, než ten člověk. Ale možná jsem s takovými nepřicházela do kontaktu dost často, nebo jsem prostě musela přijít na to správné místo, kde si konečně budu připadat na svůj věk a na své zkušenosti. A ono to snad fakt přišlo.

Ne, že bychom v prvních dnech nepanikařili. Tedy hlavně než jsme přijeli, to byla panika veliká, kamarádům jsme psali snad s každým prdem, protože oni byli v té naší au-paiří grupě prvními průkopníky na tomhle „vyšším levelu“ a my pořád potřebovali slyšet, jak to mají oni 😀 Odjezd byl taky velká panika, hlavně moje, protože klasicky odjíždět od rodiny je příšernost. A po příjezdu sem zas přišla panika, že některé věci jsme si přeci jen neřekli dopředu a teď jak to bude.

V prvních dnech jsem panikařila, že mám pracovat tolik hodin, a co mám vlastně kdy přesně dělat. Než člověk přijde na to, jak ta která rodina funguje, chvilku to trvá. To my samozřejmě víme, a tak hlavně já si to svým způsobem užívám jako takový psychologický experiment – vím, proč moje tělo a mysl reagují tak, jak reagují, a tak je to pro mě do určité míry zajímavé, ale bohužel mi to moc nepomáhá je kontrolovat. A tak stejně panikařím a ty první noci nespím a hodně kašlu a mám střevní potíže a vyraší mi zas akné a mám furt hrozně suché ruce a rty a dost se mi zvedá žaludek. Jsem zvědavá, jestli mě to někdy v budoucnu pustí a přijde vytoužený stoicismus. Zatím to prostě beru v tom začátku tak, že jsem rozhozená, ale vím, že to přejde. Stoicismus v panice.

V pondělí a úterý jsem měla nervy největší. Ve středu trochu taky, přišly nějaké nečekané situace, ale celkem rychle jsme oba s panem M. pochopili, že jsme dostali do vínku velmi zvláštní rodinu, která má obrovský potenciál být asi nejlepší rodinou, kterou jsme kdy měli. Jistě, týden je brzy na závěry. Ale jsou věci, které jsme nikdy nezažili, a – přesně jak říkala naše paní domácí – z nichž prostě poznáte, že je člověk skutečný. Jako bychom dostali sice další bohatou anglickou rodinu, která ale mentálně není ani tak bohatá, ani tak anglická. Navenek tak vypadají. Ale při komunikaci s námi se projevují jako naprosto normální lidé, kteří jsou poměrně flegmatičtí a pohodoví a nijak nepanikaří z toho, že my panikaříme, nebo že mají nové lidi. Takoví jako „však ono se to neposere“, což jsme zatím popravdě asi nezažili a z toho možná panikaříme taky 😀

Příklad za všechny – v au-paiřích kruzích našeho typu je obecně známo, že tyhle rodiny jsou velmi rozhazovačné, pokud jde o ně samotné (a tím velmi myslím velmi), ale mají-li uhradit nějakou dlužnou částku nám (jakkoli drobnou), dokážou být až absurdně malicherní a precizní v odpočítávání pencí. U člověka, který má plnou skříň Ralpha Laurena, Gucciho, kabelek od Vuittona a vlastní několik absurdně luxusních aut, je zkrátka poněkud humorné, když vám z částky typu 52,35 udělá nanejvýš 52, 50, spíš vám tam dokonce fakt vysází těch 35 😀 A to i přesto, že tihle lidé běžně hotovost u sebe ani nemají.

A tak jsme skoro nevěděli, jak zareagovat, když nám dýškem za první týden jen tak hodili bezmála dvacet liber a ani nemrkli. Byla to jen jedna z mnoha věcí, kde jsme pochopili, že si budeme muset zvyknout na trochu jiný přístup – takový, o jakém jsme vždycky snili a o kterém se možná povídají pohádky u táboráku, ale skoro nikdo to vlastně doopravdy nezažil 😀

Je tedy všechno dokonalé? Zatím ještě ne. Ale už po prvním dnu nám připadalo, že jsme tu aspoň měsíc. A po týdnu mám dojem, že se blíží konec zkušebky a brzy pojedu domů, a přitom máme před sebou ještě skoro celé tři zkušební měsíce a s tím domovem to bude kdovíjak – zůstaneme-li tu, tak snad v létě na dovolenou.

Už za ten týden jsme se toho zkrátka dost dozvěděli o místních lidech a udělali si představu, co se od nás chce. V druhém týdnu tedy budeme aplikovat poznatky z prvního a ověřovat si, že jsme to správně pochopili. Myslím, že ve třetím už budeme mazáci.

A tak si říkám, že jsem toho za ten život vážně už strašně moc naučila. A že možná konečně přicházím na to, jak moc. A samozřejmě, že se ještě máme co učit. Ale v posledním roce jsem si konečně začala připadat na ten svůj věk a konečně jsem přestala mít pocit, že nic nevím a že si o mně každý musí myslet, že jsem neschopná. Možná si začínám víc věřit. Možná to souvisí se šatníkem, na němž se v posledních letech snažím pracovat, abych furt nevypadala jako ten teenager. Možná je to tím, že můj život zase dostává nějaký řád a smysl. Možná si připadám úspěšná. Možná se člověk nemusí zbavit všech svých neduhů, „vyhrát nad vnitřními démony“ a podobně. Život přeci není o tom být v jednom kuse dokonalý. Je to neustálý proces, neustálé řešení různých situací. Ale hlavní je, aby člověk ty všechny situace, co se na něj hrnou, řešil jednu za druhou, vysmívaje se do tváře jejich snaze rozhodit mu sandál, a pak si o víkendu užil přesně takový den, jaký si chce užít, protože on je prostě pánem svého života. Je důležité co nejčastěji zažívat pocit, že ten život žijete správně a že něco vylepšujete. To pověstné směřování někam, já si nemyslím, že jde tak úplně o to, mít nějaké životní plány, to je bullshit. Spíš jde o ten proce vylepšování, budování něčeho lepšího. Tvoření, designování, organizování života. Běh života. Plynutí někam, kde důležité je to plynutí, a ne to kam.

Pan M. se vyžívá v opravování, já v uklízení. Jsme tým. Celý týden vymýšlíme, plánujeme, opravujeme, uklízíme a vylepšujeme. Nakupujeme a píšeme si seznamy toho, co si ještě koupíme, až budeme vědět, že tu fakt zůstáváme, jako že natuty. Už teď si plním tolik svých malých snů, nakupuju zero waste vychytávky a těším se, až budu mít čas o nich napsat – co jsem už zkusila, co mi fungovalo, a co mě strašně baví implementovat do života. Je to věc, pro kterou máme oba vášeň a kterou tady konečně můžeme naplno prozkoumávat.

A v-v-vo tom to je.

Nedělní procházka.

Můj ostružinový milášek v místním pubíčku <3

Slušelo by se tomu dát nějaký začátek. Takže:

Práci jsme hledali zhruba od září, zaregistrovali se u několika agentur a věřili jejich slibům, že nabídky budou – v říjnu jich bude plno! Nebylo. Před Vánoci určitě půjdete na pohovory, když přijedete! Nešli jsme. V lednu se roztrhne pytel! Neroztrhl. Ale to my už jsme měli rozjednanou zkušební lhůtu u jedné jediné rodiny, se kterou se nám vlastně podařilo vůbec mluvit. Začalo to „týdnem, dvěma“, ale za pár dní už nám z agentury psali, že by to byl měsíc, jestli souhlasíme. Jelikož jsme neměli nic jiného, řekli jsme si proč ne, ale ještě než jsme stačili odpovědět, už nám psali znova, že prý nám rodina chce tu pozici nabídnout s tříměsíčním trialem.

Vesměs v tom nebyl velký rozdíl, jestli jeden nebo tři měsíce, ale s tím měsícem jsem si ještě nějak mohla nalhávat, že to je jenom na chvilku. Se třemi to najednou bylo prostě buď ano nebo ne, a my jsme vlastně nikdy nikam nejeli bez nějaké lokální české podpory – vždycky jsme přebírali rodiny po někom jiném (s výjimkou mého úplně prvního au-paiření před dvanácti lety) nebo jsme měli na místě kamaráda, který nám psal, ať přijedeme, že je to tam super. No ono třeba nakonec až tak úplně taky nebylo, ale aspoň jsme z toho na začátek neměli takové nervy 😀 Ale teď? Všechno jsme si to představovali trochu jinak, celý ten proces byl zdlouhavý a únavný, komunikace s agenturami byla přehlídkou trollingu („My bychom rádi pracovali někde poblíž Surrey.“ – „Ok. Co byste řekli na nabídku v Edinburku?“) a nakonec jsme vlastně neměli z čeho vybírat. Buď to riskneme a pojedeme sem, nebo budeme dál sedět doma na zadku a čekat, že nám něco spadne do klína.