Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.