Tak jsme dojeli a já můžu konečně odtajnit naši destinaci! Musím říct, že mi chvílemi dělalo problém nepodělit se, byť jen kvůli takovým maličkostem, jako je ta náhodička, kterou docení asi jen mí přátelé blogeři – z AK (Autorského Klubu) jsem dávno odešla, ale právě na AK jsem letos v únoru vyrazila. Ano prosím, jsem na Aljašce 🙂

Byla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.

Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.

Mimochodem, připomeňte mi, ať vám povím něco o amerických jízdních řádech autobusů 😀