Nevím proč, ale vždycky, když takhle někam jedeme, dřív nebo později narazíme na pár „detailů“, na které nás nikdo neupozornil. Třeba jsme nevěděli, jaký je váhový limit pro přepravu Skybusem, totiž tím malinkatým letadýlkem, co nás mělo přepravit na ostrov St. Mary’s. Bylo nám k tomu řečeno, že se maximálě může stát, že některá naše zavazadla budou muset jet dalším spojem – ale jak bychom si je pak vyzvedávali nebo jak by se dostala k nám, to jsme se rozhodli řešit až v případě, že tak nastane.

Nicméně když jsme o dost později viděli v našich pracovních smlouvách zmínku, že váhový limit na člověka je 15 kilo, museli jsme se dost smát. Naše kufry měly každý minimálně 22, a to jsme ještě měli těžký batoh, kytaru a nakonec i další tašku, protože z nějakého důvodu nebylo v pohodě, když jeden odbavený kousek měl víc než určitý počet kilo, ale bylo v pohodě, pokud jsme ta kila přendali do zvláštní tašky a tu jsme pak měli navíc. Ok, však co, já se s nimi hádat nebudu, hlavně, že nám nikdo neřekl něco jako „tolik toho mít nemůžete“ a teď jako řešte to 😀 Ale celkem stačilo, jak se na nás dívali, a i to je důvod, proč bych se příště ráda pokusila mít ten kufr lehčí.

Na Skybus jsme měli čekat asi třičtvrtě hodiny, takže jsme mezitím relaxovali v čekárně, snažili se otřepat z probdělé noci a těšili jsme se, že za chvilku už budeme tam.

Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.

Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.

Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀

Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.

Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.

Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.

V to poslední ráno na Thakehamu jsme se rozhodli, že Ashleigh přece jenom věnujeme aspoň tu chvilku svého času a něco pro ni uděláme. Hned po snídani a předbalení (neměla jsem stání, chtěla jsem co nejdřív vědět, jak na tom jsme teď po nákupech v Brightonu, tedy jak dobře to půjde zabalit a kolik bude místa. Kila už jsme tak řešit nemuseli) jsme tedy sešli dolů a optali se, co by potřebovala. Že nemáme toho času moc, ale nějak bychom se jí rádi odvděčili.

No tak to by samozřejmě nebyla ona, kdyby si nevybrala nějakou lahůdku. Panu M. zadala vyčistit agu – taková ta typická anglická kamna/trouba – a mně prý učesat kočky. Jenže shánějte si je po celém panství zrovna dopoledne, kdy jsou obvykle venku. Našla jsem dvě, dala jim kartáčem co proto, a pak jsem se připojila k panu M., protože ta aga je peklo, hlavně proto, že je zapnutá a vařící a i když se nespálíte, potíte se u toho jako prase a i ve dvou to děsně trvá, když je to dlouho nečištěné, což bylo, protože kdo by to tak asi čistil, když my už tam nejsme.

Vlastně si pořádně neuvědomuju, jaké jsme měli štěstí. S trochou snahy jsme si zvládli domluvit pohovory na National Insurance Number už ve chvíli, kdy jsme byli v ČR a neměli v ruce žádné letenky ani záruky, že se vůbec dostaneme na Isles of Scilly, že stihneme svůj let, že nám ta práce neuteče. Všechno se dělo tak narychlo, že měl člověk jen málo času na myšlení a prostě jen konal s tím, že to nějak dopadne.

Když jsme ve středu večer vytahali kufry do našeho starého pokojíčku, těžko se nám věřilo, že už jsme zase zpátky. Napůl se zdálo, že jsme nikdy neodjeli, a napůl jako by to bylo všechno v jiném životě. Pořád ta stejná, jakoby neúplná a chaotická atmosféra, co tam je už od doby, co Squirrel odešla do kočičího nebe plného horkých kamen, před nimiž se dá spát, šunky a smetany. Bez jejího hlasitého chraplavého mňaučení už tu ten život prostě není, co býval.

7. 3. 2015 Nádraží v Penzance. Za pár minut odbije sedmá hodina ranní a svítá. Naše cesta na Isles of Scilly byla zatím tak dobrodružná a vyčerpávající, že se zdá, že samotný pracovní pobyt na ostrově už nemůže přinést většího vzrušení a víc únavy. Ale kdo ví.

Středeční ráno nás zastihlo plné lehké nervozity, která se proměnila na nervozitu těžkou, jen co jsme začali zápolit s kily a váhovým limitem na kufry. Jako by nestačily už první dva zádrhely – a sice že ani můj táta kvůli práci, ani babička kvůli doktorovi se nepřijdou rozloučit na letiště – pořád se nám nedařilo dostat se na dvacet kilo na kufr, a to jsme ještě vůbec netušili, jak to bude s kytarovým obalem pana M.. Vezmou mu ho jako příruční zavazadlo nebo budou dělat problémy? Přes jeden rozměr přesahuje, budou to měřit? A jeho velký a megatěžký batoh?

Večerní balení – tramtadadá!

Tolik toho bylo zabaleno a zase vyházeno z kufrů ven, protože co pár deka navíc, to spousta peněz navíc (nebo spěšný let do koše). Najednou jsem si uvědomila, že mě to neustálé snažení se o vtěsnání do limitů už zmáhá a nebaví a že mi přijde bláznivé muset se vzdávat gadgetů a věcí, které opravdu miluju a které bych ve svém novém životě chtěla mít. Nemohla se mnou letět moje milovaná aromalampa – jedna z mála věcí, které pro mě dělají jakékoli místo domovem – ani malý plyšový medvídek, k němuž se uchyluju, když není po ruce nic jiného chundelatého na hlazení nebo když je prostě třeba se svěřit něčemu, co neodpovídá, jen soucitně mlčí. Neprošel tělový krém ani nivea, bez níž si housecleaning vůbec neumím představit, a o co snad ještě hůř, oseky nepřežila ani moje nová kulma, s níž už to mám trochu jako Vespa ze Spaceballs. „To je můj extra fén na vlasy a já bez něj nemůžu žít!!!“ 😀

Ne, vážně. Nemám ty svoje splihlé rovné vlasy ráda a kulma byla můj pomocný nástroj, jak se dostávat přes tu blbou délku vlasů, kdy už to není mikádo, ale ještě to není úplně dlouhé. Co mě pan M. před odjezdem ostříhal, vrátilo mě to do doby, kdy je mi té kulmy prostě dost potřeba. A ještě se teď nemůžu rozhodnout – mám zase čekat, až to doroste, nebo to mám vzít zpátky na to mikádo, když už teda? To jsou problémy!

Odlet z Dutch Harboru jako by se odehrál už minimálně před měsícem. Sedím si doma na gauči, zas mám pocit, jako bych nikdy neodjela, a zase se potýkám se stejnými pocity jako obvykle, jen tentokrát je všechno ještě o to zvláštnější, že je venku za okny nádherné jaro, na ulici nevidím pro spoustu listí stromu, který jsem takhle neviděla už spoustu let, vůbec jsem teplo a slunečno a zeleno v Praze neviděla už spoustu let a připadám si tu díky tomu jako Alenka v říši divů.

Čím dál tím víc věřím na to svoje cestování časem, respektive na svou schopnost propojení určitých momentů z různých časů. Nějak krátce před odjezdem jsem si tak ležela na gauči a přemítala, co všechno mě teď čeká, a docela jsem si to přála přeskočit. Přenést se do budoucnosti, do momentu, kdy si budu takhle ležet na svém vlastním gauči doma a všechno to bude za mnou. Cítila jsem ten moment, jako bych se do něj opravdu přenášela a nic mi nebránilo se do něj promítnout.

Včera jsem si pak na ten gauč lehla a aniž bych to plánovala, nevědomky jsem si připomněla ten moment z minulosti a skoro až děsivě jasně jsem pocítila naopak ten. Jako by se mé současné já usmálo na to minulé, podalo mu ruku a říkalo mu „vydrž, už jen za chvilku tu opravdu budeš a opravdu to bude všechno za tebou“.

No co, nikdy jsem netvrdila, že jsem normální.

Jsem M., nebo taky Em, jak se vám líbí. Po netu slyším i na Emko nebo Emátko a v neposlední řadě na různé fénixí varianty.

Žiju v Anglii, je to můj druhý domov a miluju to tady. Poprvé jsem tu jako au-pair byla v roce 2007, pak jsem na to dlouho vzpomínala a v roce 2013 jsem se sem prostě musela vrátit, tentokrát s přítelem, který se mi do té doby přimotal do života a stejně jako já toužil po tom někam vyrazit. Od té doby jsme byli v Anglii pečení vaření, i když jsme tu nebyli celou tu dobu v kuse –  mezi pracemi u několika anglických rodin jsme podnikali i jiná dobrodružství.

Je mi 34, což mi nikdo nevěří a furt se mě ptají na občanku.

Jsem snílek, kočkomil, minimalista, milovník české a italské kuchyně, kafe a anglického čaje s nemlíkem, jsem dost geek, zejména whovian a potterhead a taky trochu grammar nazi, miluju steampunk a post-apo, příležitostně se na to ráda obleču (když mám příležitost, nenechám si ujít Junktown), a největší radost mám, když je něco děsně dobrý a zároveň veganský. Nejlepší meditace je pro mě posezení u táboráku nebo krbu, nebo poslouchání šumu řeky či lesa. Vůně jehličí a mechu je pro mě nedocenitelný luxus, stejně jako vůně skořice, kafe či levandule a vibrace kočičího předení nebo tibetských mís.

Bloguju od roku 2005, v současnosti převážně o životě v Anglii, ale tu a tam i o cestách na jiná místa a do jiných časů, o minimalismu a zero-waste nebo o tom, s čím se expat potýká po návratu domů.

Proč Phoenix Rise?

Protože se považuju za fénixe a mám k tomu plno důvodů. Fénix je mým spirituálním vzorem a průvodcem (ačkoli se o to místo neustále pere se všemi kočkami světa… -.-). Žila jsem už x různých životů v různých časových i prostorových dimenzích a spoustu jsem jich za sebou spálila. Miluju nové začátky, už jsem tolikrát spadla z výšin, ale vždycky to zase nějak rozchodila. Věřím ostatně tomu, že s každým pádem a každým zvednutím jsme o něco silnější a krásnější a že naše jizvy, ty viditelné i ty skryté, svědčí nejvíc o naší lidskosti a síle člověčího srdce. Kdyby se i lidské jizvy malovaly zlatem nebo stříbrem jako se to dělá s porcelánem, to by bylo na světě blyštění.

Já a cizina

V zahraničí jsem poprvé bydlela hned po maturitě, na přelomu let 2007/08. Na šest měsíců jsem jela s kamarádkou dělat au-pair do Anglie a změnilo mi to život. Tuto zkušenost vřele doporučuje deset z deseti fénixů.

V dubnu 2013 jsem tam po spoustě různých zpackaných pokusů o nalezení decentního zaměstnání v Čechách odjela s čerstvě nalezeným přítelem (a konečně opravdovou spřízněnou duší) znovu a zůstali jsme na rok a půl.

Celkem nás to vyšťavilo a měli jsme vyděláno, tak jsme si doma chvilku dáchli, vyrazili na první společnou dovolenou za teplem (na Kanárské ostrovy), a po téměř půlroční přestávce (ups, říkala jsem „chvilku“?) jsme se pak začátkem roku 2015 vypravili do třetice všeho dobrého (tedy do třetice pro mě, pro něj jen podruhé) na anglické souostroví Isles of Scilly, o němž jsme do té doby neměli ani zdání, ale člověk se pořád učí. Shrnutí? Krásné ostrovy, svět sám pro sebe, náročná práce, ale dobrý výdělek a skvělá zkušenost. Strávili jsme tam devět měsíců a pak se vrátili domů na Vánoce.

V únoru 2016 jsme vyrazili na tři měsíce na Aljašku a zažili tam minimálně jedno nezapomenutelné dobrodružství v divočině. Říká vám něco Kouzelný autobus číslo 142? Nebo Útěk do divočiny? Taky jsme utekli. A měli jsme vlastně obrovské štěstí, že jsme se dokázali v pořádku i vrátit.

V září jsme pak dali šanci naopak tropům a jeli na tři týdny zkoumat Bali, o němž jsem posléze dala dohromady e-book plný rad a tipů – založených samozřejmě hlavně na tom, co všechno se nám podělalo 😀

Po Bali jsme se zajeli na pár dní zchladit zpátky do Anglie, protože se nám po ní stýskalo. Krátce nato jsme našli nabídku na další au-paiření a zůstali pak třináct měsíců v Surrey, do začátku března 2018.

A co bylo dál? Občas mají i ty nejspřízněnější duše odlišné volání, a stalo se to i nám. Pan M. si potřeboval jet splnit jeden sen na Kanárské ostrovy a já tou dobou netoužila po ničem jiném než být zas na čas doma, a tak jsme se na chvilku rozdělili.

Začátkem května se mi ale nečekaně vrátil a od té doby jsme podnikali různé věci v Čechách a taky jsme jeli na druhou společnou all inclusive dovolenou do Egypta.

Po Novém roce, v lednu 2019 jsme odjeli znovu společně do Anglie, už ne jako au-pair, ale jako domestic couple. Práce na vyšším levelu, jak profesionality, tak přístupu rodiny k nám a výdělku, nám první rok připadala jako splněný sen, ale postupně se to začalo komplikovat, přišel Covid, s rodinou jsme si prošli peklem nekonečných lockdownů, domácího školení a rostoucích požadavků. Čím dál tím víc nám zasahovala do osobního života, do víkendů, do nervů, čím dál tím víc nás mentálně i fyzicky vyčerpávala. Ale zejména kvůli lockdownům a cestovním omezením jsme se s tím prali dýl, než by asi bylo zdrávo, až jsme to nakonec rozsekli začátkem roku 2022 a podali výpověď, čímž nám nastaly tři měsíce ve výpovědní lhůtě, kde to s sebou taky nese různá úskalí a spoustu věcí na dodělání a dořešení.

Momentálně máme před sebou poslední týden v Anglii, načež odlétáme za dalším divokým dobrodružstvím na Aljašce a pak konečně objevit New York, a pak si dám pár měsíců pohov doma v Čechách, zatímco pak M. vyráží na cestu kolem Spojeného Království ve vysněné přebudované dodávce. Too much to see, so little time! 

Kdoví, kam nás to zavane příště.

Ok, a co s tím vším mám dělat?

1. 1. Čtěte, je-li vám libo, komentujte a sdílejte, pokud se vám článek zdá sdíleníhodný.
   2. Dotazy či připomínky mailujte na em@phoenixrise.cz.
   3. Najděte si mě na Instagramu, kde se vyskytuju mnohem častěji než tady a sdílím tam všechno možné ze života.

Na viděnou!

Už jenom pár dní do odjezdu!!! 🙂

Máma prý:“Tak to je vážně už za chvilku.“ To bych se nenadála, že tohle uslyším. Jojo, tři měsíce jsou zkrátka tak akorát pro obě strany.

Už jsem zase nemocná. Meh. Ok, počasí je tu teď víc než aprílové, na druhou stranu takhle často jsem nikdy nemocná nebyla a mám toho vážně pokrk. Jsem vyčerpaná, nemůžu dýchat, nemůžu spát. Pálí mě v krku a žádné množství zázvoru nebo paralenu to není schopné zastavit. Už nikdy neodjedu bez spreje do nosu a jitrocelového sirupu!

Jednou za čas je sranda se trochu víc otevřít… 🙂 Budu ráda za komentáře s odkazy na vaše podobně „intimní“ články, jestli takové máte. 😉

Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.

Je neděle. Poslední den, který strávíme na Trescu, a naše poslední noc. Pořád přemýšlím, jak jsme si to představovali a jestli to tomu odpovídá, a pořád nedovedu vymyslet kloudnou odpověď. Ono na to vymýšlení není zase tolik času.

Popíjím mátový čaj. Pro chuť, pro uklidnění, a taky protože se právě potýkám s druhým dnem dámského období a jako obvykle i tentokrát to stojí za to. Výjimečně z toho ovšem mám radost, neboť jsem se bála, že to na mě přijde zrovna zkraje tripu a to by nebylo vůbec dobré. Takže si to trpění doma v teple vlastně celkem užívám 🙂