Před třemi lety se nějak stalo, že se nám podařilo jet na letní slunovrat na Stonehenge. Krom toho, že jde o významný pohanský svátek atd., je to akce, při níž je výjimečně možno navštívit Stonehenge zadarmo a navíc se dostat přímo ke kamenům, a taky jedna z asi 25ti věcí, co by údajně člověk měl alespoň jednou za život udělat, a tak jsme byli samozřejmě nadšení, že jsme to zvládli skloubit s prací a vším.

Pamatuju si, že jsem to tehdy žertovně označovala za beta verzi, ačkoli jsem nepočítala s tím, že bychom tam někdy jeli znovu. Na druhou stranu jsem věděla, že kdyby na to přišlo, že bychom v té době zase někdy byli poblíž a mohli bychom, tak by se to docela klidně mohlo stát, však proč ne. Představovala jsem si, že bychom tam nejeli sami, ale s někým dalším, kdo tam ještě nebyl, ono ve víc lidech je to určitě větší zábava, nicméně z místních au-párů neměl nikdo moc zájem, a dostat sem kvůli tomu nemístní Maude zase bylo komplikované, protože jsme měli volno jen na dva půldny a zkrátka jsme usoudili, že bude lepší si na sebe počkat až na jindy, až se to bude víc hodit.

Dostat to volno nebyl velký problém a bydlíme tentokrát dokonce blíž, a tak jsme si tedy řekli, že pojedeme a užijeme si to ještě o něco líp než posledně. Nakonec se nám to trochu zkomplikovalo novými pravidly a omezeními, ale pořád to stálo za to a pořád je to skvělá akce, kterou můžu doporučit všem, kteří se v tomto období v Anglii vyskytují.

Jo, potřebujeme umýt okno…

Můj život už celkem vystihuje, že se často dlouho nic neděje, a pak se toho najednou děje hrozně moc. Jako třeba teď.

Do Anglie přišla vedra. Takovéhle léto nám může kdejaká jiná země závidět, a přitom my si to ani moc nezávidíme – hlavně pan M., který se na zahradě při práci griluje ve vlastní šťávě a snaží se jak může, aby se neuvařil úplně. Čím víc vedra, tím akutnější je potřeba zalévat celou zahradu, s tím bojujeme oba, hlavně o víkendech, kdy máme mít sice volno, ale co naděláš, když je to třeba udělat. Šéf za to samozřejmě přislíbil nějakou odměnu, jako že to bude bráno jako extra hodiny, ale jsou dny, kdy by si ji mohl strčit někam, protože to prostě fakt nemám zájem dělat, není kdy a už mám dost. Jako třeba v sobotu, kdy jsme se vrátili domů úplně mrtví asi v jedenáct večer s tím, že máme ještě hrozně moc věcí na udělání a druhý den zase brzo vstáváme, a fakt se to nehodilo.

V Anglii je stejně nejkrásnějš, když prší… 

Počasí se po týdnu veder zase vrátilo ke svému standardnímu aprílovému chování – neustále se mění, ale poslední týden je spíš pod mrakem, větrno a prší – samozřejmě na střídačku se slunečnými dny, protože člověk nikdy nemá jen jeden druh počasí v týdnu, ale je zase výrazně chladněji, takže já osobně si libuju – a ostatně pan M. taky oceňuje, že nemusí běhat po zahradě v pomačkaném ťamanském slaměném klobouku, v němž při kombinaci s červeným tričkem a červenými šortkami vypadá jako teplá balijská Karkulka.

Mám ten déšť fakt ráda. Chybí mi tu sice krb, ale i bez něj si člověk může udělat při dešti krásnou pohodu, nebo se o to aspoň snažit. Nevadí mi, že se nemůžu koupat v bazénu. Je to s podivem, ale ještě jsme do něj nevlezli, a to je přitom vyhřívaný. Nevím, nějak nás to asi dostatečně neláká nebo jsme na to neměli čas, a pak jsme byli nemocní. A samozřejmě taky nepomáhá, že tu byla rodina většinu času a nebylo moc kdy tam nepozorovaně vklouznout.

To se teď samozřejmě změní. Rodinka čím dál tím častěji trajdá po prázdninách, prodloužených víkendech a podobně, a brzy odjedou dokonce na tři týdny. Zatím nemáme žádné informace o tom, co speciálního bychom měli během té doby dělat (tedy hlavně já), jen víme, že budeme hlídat pejsky, což nás výrazně omezí v pohybu, ale s tím se holt nedá nic dělat, to je součást jobu.

Prostě jak se vlastně nic nestalo.

Čas nejvíc letí, když se nedíváš do diáře.

Těžko uvěřit, že za dva dny je červen. Čtyři měsíce za námi, osm zbývá. Už jen dvakrát to, co jsme dali doposud.

Léto bude zajímavé. Jsme zvědaví, jak to bude probíhat. Zatím nevíme, kdy bude mít rodina větší dovolené, ale víme, že budou. Pro nás se tím moc nemění, tedy určitě ne pro pana M., ale podle toho, jestli si budou nebo nebudou brát s sebou psy, si my budeme nebo nebudeme moct někoho pozvat. Tedy ne že bychom se psy nemohli, ale se psy je člověk uvázaný na dům a nemůže výletovat, i kdyby nakrásně měl všechno hotové. Leda je brát s sebou. A ne že by s nimi bylo mezi lidmi zrovna jednoduché pořízení.

Těšíme se na bazén, ještě jsme ho neokusili, ale zcela jistě to bude v létě naše veliká záchrana, tedy opět zase hlavně pana M., protože on je ten, který bude na zahradě trpět pod útoky žhavého slunce, bude-li tak, jako je teď. Minulý týden se totiž počasí zbláznilo a extrém vystřídal extrém – najednou jsme se ocitli uprostřed léta, kraťasy a tílko nestačily a pan M. byl hned pěkně sežehnutý, což mu samozřejmě hrozně závidím. Já zato jen čekala, kdy se začne ozývat dlouho neviděná angína nebo tak něco, protože neustále přecházet z naší pohodové teploty do venkovního pařáku a hned do vychlazeného hlavního domu je přesně to, co moje tělo nesnáší a za co se mi pak obvykle mstí. A navíc, George byl dva dny doma s teplotou a kašlem a já měla za povinnost tam být skoro pořád s ním, takže studený barák, venku hic a dítě neschopné uposlechnout rozkazu zakrývat si pusu, no recept na katastrofu, a ještě k tomu vyčerpání ze snahy donutit ho k čemukoli, co má dělat, a držet ho od všeho, co dělat nemá, což se stává čím dál tím nemožnějším úkolem. Netrvalo to totiž ani tak dlouho, jak jsem čekala, a milému dítku došlo, že mu projde všechno, a i když na něj budou řvát a vyhrožovat mu, tak na něj nemůžou. Oni prostě své výhružky neplní a naprosto nejsou důslední, a tím pádem berou veškerou munici i mně.

Čas si pokojně ubíhá. Máme půlku května a věci jsou teď celkem normální.

Uspořádali jsme první letošní buřtoklání a byl to celkem úspěch i na to, že to byla beta verze a že jsme vůbec nestíhali. Nestíhala jsem hlavně asi já, protože jsem cca hodinu, možná i dýl, strávila hysterčením a hledáním klíčů od domu a prostě nikde nic. Normálně by se bez toho o víkendu dalo žít, jenže rodina odjela a my měli na starosti psy. Tedy ok, budou muset spát u nás a asi bude muset pan M. vyjet někam shánět nějaké granule, pokud je tedy nedoveze někdo z hostů, nicméně bůhvíproč mi větší starosti dělalo prádlo, co potřebovalo pověsit, a celkově zjeb, jakého se mi dostane, až se rodina v neděli večer vrátí a já jim řeknu, že jsem si asi zabouchla klíče vevnitř.

Nikdo není dokonalý. Hlavně já ne. Kdybych mohla, změnila bych na sobě plno věcí.

Pleť: Je mi osmadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo a obzvlášť poslední dva měsíce se na sebe stěží můžu podívat. Zkoušela jsem už všechno možné, ale nikdy nic nezabralo dost na to, abych mohla říct „aha, tohle je řešení“. Vždycky se to zase vrátilo a já se toho nemůžu zbavit, a ještě k tomu jsem notorický nípal, což tomu taky určitě nepomáhá. Je to kosmetikou? Vystřídala jsem jí už tolik, že není možné, aby to způsobovaly všechny. Je to stravou? Ta se mění a mám to jak doma při masožravém stavu, tak při vegetariánském žití v panem M.. Je to kávou? Tu piju léta a akné chodí ve vlnách, byly i delší doby, kdy žádné nebylo, přestože byla káva. Je to měsíčky? Tak proč to mám ty poslední dva měsíce furt a všude?? O.o

Před pár lety se mi to dokonce začalo rozlézat do dekoltu a na krk, to jsem předtím nikdy neměla a můžu se z toho uvzteknout. Lidi s čistou pletí nedokážou docenit, jaké mají štěstí. Přitom se nedá říct, že bych byla takový ten člověk, co opravdu trpí na akné. Nikdy jsem neměla rudý celý obličej plný uhrů, že bych na to musela plácat tlusté vrstvy make-upu nebo nemohla pomalu vylézt do školy mezi lidi, a těchhle lidí je mi opravdu líto. Přesto se to se mnou v menší či větší míře táhne už léta a já už toho mám fakt docela dost.

Vlasy: Nezdá se to, ale dá mi to práci, abych se sebou byla spokojená, co se vlasů týče. Mastí se dost, hlavně ofina, tak je myju skoro obden (což jim zase neprospívá), pomáhám si suchým šamponem mezitím, ovšem někdy mám období, kdy nepomáhá nic a furt si připadám jako strašidlo, co se neumí ani učesat. Hlavně když je to delší než na mikádo, což je právě teď. Co jsme s panem M., několikrát jsem se snažila splnit mu (i tak trochu sobě) sen o dlouhých vlasech, jenže to nedávám, nejde to. Jakoby se to najednou mastilo dvakrát tolik a vůbec nic se s tím nedá dělat. V pidiculíku si připadám jako retard, ale aby mi to vlálo pořád kolem obličeje, nezvládám. Dávám to do dvou culíčků, dávám to na takový ten horní poloculík, kulmuju to, aby to mělo aspoň nějaký tvar, ale když si to tak přeberu, musím na to prostě pořád myslet a otravuje mě to. Nemůžu se dočkat na víkend, až najdu kadeřnictví a zas to nechám zkrátit. Jenže pak se zas člověku vloudí do hlavy ta myšlenka – neměla bych ještě zatnout zuby a ještě chvíli vydržet…?

Ne, asi to nedám.

Občas zkouším různé věci, různé hacky nebo výrobky, a málokdy si zaznamenám, jak to vlastně šlo. Jsem v tomhle hrozná. Zčásti je to asi proto, že jsem nikdy nechtěla mít takový ten blog plný recenzí (nebo spíš že nesnáším to slovo „recenze“), převážně je to ale spíš lenost a neschopnost dotahovat věci do konce.

Nejvíc je to vidět na faktu, že za celých asi patnáct let, co si barvím hlavu, jsem si nebyla schopná vést pořádný žurnál o tom, které barvy a značky jak fungují a které jsou tedy vlastně nejlepší. To znamená, že kdykoli potřebuju novou barvu, vlezu do drogerie a vezmu prostě to, co se mi zrovna líbí podle obalu či ceny, nebo co mi připadá povědomé 😀 Což je ostuda.

Abych k sobě nebyla nefér, nezapomínám na to pořád – třeba jsem už několikrát zmiňovala mýdlové ořechy, s nimiž jsem zatím spokojená, a ze starších témat jsou tu rozhodně vždycky recenze na věci od Lushe (chystá se další) a někdy i další důležité věci, které mi příjemně vylepšují život. Ale nejsem konzistentní a někdy se tak ohlédnu zpět za tím vším, co jsem už vyzkoušela a na co jsem přišla, a zlobím se na sebe, hlavně proto, že si toho půlku nepamatuju. A kdo chce pořád dělat stejné chyby?

Takže dneska si to zapíšu – zapíšu si, na co jsem přišla nebo co jsem se rozhodla vyzkoušet v posledních pár dnech.

Snad proto, že jsem usínala v teple, a že už bylo po všem, usínalo se mi té noci o něco líp. Že by se mi dobře spalo, to by byla silná slova – všechno mě bolelo a hlavně zase boky, které teď navíc trpěly tvrdým podkladem pod nafukovací karimatkou – podlahou ze sklopených sedaček auta. Asi jsem to ale měla o něco lepší než pan M., který se bolestí vzbudil už někdy v pět ráno a pak už nemohl zabrat. Šel se tak projít k polozamrzlému jezeru 8 mile, na které jsme měli od auta výhled, a měl šanci sledovat a nafotit krásný východ Slunce uprostřed aljašské divočiny. To má určitě něco do sebe a svým způsobem mu to můžu závidět.

Je samozřejmě jasné, že s odstupem celého roku si budu pamatovat tak akorát houbelec. Ale chtěla bych to přesto uzavřít alespoň pár slovy (lol, who am I kidding) a snad i retrospekcí, kterou mi ten rok alespoň dal.

Takže co si vlastně pamatuju z třetího dne naší aljašské odyssey do divočiny a zpět?

Po tom, co jsme se zapsali do návštěvní knihy, podepsali na stěnách, nasnídali, pobalili a naposledy rozloučili s Autobusem, vyrazili jsme směrem domů. Byl to neuvěřitelný pocit. Bolelo mě kdeco – svalstvo na nohách, kotníkách a nártech (musela jsem našlapovat určitým způsobem, aby se to nezhoršovalo a já si neuhnala něco, s čím by se dál jít nešlo), ramena a klíční kosti od batohu, kříž, a ušlapaná chodidla. Na oblečení už bylo znát, že ho na sobě mám dva dny při náročné aktivitě, začala jsem se vážně těšit na sprchu, teplo a suché nohy, a vlasy jsem měla taky v nic moc stavu na to, že jsem si je včera myla. Zjevně jsem šampon nevymyla až tak dobře a chtělo to ještě jeden oplach, protože byly trochu ztuhlé a těžké, ale teď už na to nebyl čas, respektive jsem si nechtěla uhnat zápal plic chozením po aljašské divočině s mokrou hlavou, a tak jsem prostě jen nasadila čepici a co už, tady, kde nejsou lidi, to přežiju. Což už samo o sobě znamená hrozný diskomfort, možná nejhorší, který znám 😀 Extrémně nesnáším mít mastné těžké vlasy a ještě víc nesnáším si na takové vlasy nasazovat čepici.

Jsme tu tři měsíce. Už jsme přišli na to, co nás tu nebaví a co nám nevyhovuje, a nevím, jak pan M., ale já si ověřuju, že tři měsíce jsou vážně tak akorát. Pak už se mi chce zas pryč.

Pořád se mi nějak nedaří najít čas na věci, co bych potřebovala dělat. Pan M. to má podobně. Samozřejmě si za to teď z velké části můžeme sami tím, že jsme opět spadli do pasti seriálové, ale ani předtím to nebylo nic moc – máme prostě hodně práce a pořád co jiného dělat.

Měli jsme další tři dny volna a tentokrát jsme nejeli vůbec nikam. Počasí, únava, nezájem… zkrátka jsme nakonec zůstali tři dny doma a mně to vůbec nevadí. Odpočinuli jsme si. Necítím se být nijak nabitá, pořád bych spala, ale mám pocit, že mi to přece jenom kupodivu alespoň vyčistilo hlavu a trochu mě to zrestartovalo. Protože jsem se mohla vyspat a i po vyspání jsem se mohla celý den válet. Civěli jsme do seriálů a povídali si a bylo to fajn. No a co, že jsme toho moc neudělali. Člověk nemusí furt něco dělat. A v neděli a pondělí tak krásně pršelo… <3 Dáchla jsem si na gauči s pejskama a bylo mi dobře.