Nikdy jsem si nemyslela, že budu vůbec o něčem takovém uvažovat. Ale jak jsem psala v jednom z nedávných článků a jak si ostatně ověřuju už několik let, pokud se jednou rozhodnete vycházet vstříc příležitostem, dost možná se vám může stát, že ty příležitosti najednou opravdu budete potkávat. A často budou větší, než jste si mysleli. A pak už bude jen na vás, jestli zalezete jako poplašený krtek nebo jestli si řeknete „Fuck this shit, jdu do toho.“
Nechci ani v nejmenším působit jako že jsem se zbláznila – i když mi to v těchhle situacích vždycky tak připadá – nebo jako že si neuvědomuju, o čem tady mluvíme. Proto dopředu říkám, že tohle všechno jsou zatím pořád ještě úvahy. Sice je bereme reálně, ale taky je dost možné, že si to na poslední chvíli ještě z různých důvodů rozmyslíme, nebo že to na něčem krachne (například ještě nevíme, jestli nám v Anchorage půjčí auto). Podnikám průzkum, hltám informace, nasávám články a videa a s každou další informací jsem si o něco jistější a zároveň o něco míň jistá. Ale už je to prostě tak, že o tom uvažujeme, tak proč o tom neuvažovat nahlas.
Když už jsme tedy na té Aljašce, přemýšlíme o tom, že bychom si zkusili splnit jeden sen (který jsem donedávna vůbec neměla, ale jak se vám to jednou dostane do hlavy…). Než v květnu doletíme zpátky do Čech, možná podnikneme „slavnou“ (a filmem ještě víc zpropagovanou) túru k Magickému Autobusu na The Stampede Trail.
Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?
Byla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.
Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.
