V kouzelné naší knihovně
knihy jsou rovnány nerovně
stropy jsou vyšší, než jen tušíš
a stěny plné skrytých uší
v lampách to praská varovně

V kouzelné naší knihovně
rád šeptám si pro sebe spisovně
co kdyby náhodou někdo slyšel
a chtěl se ptát, odkud jsem probůh přišel
kdepak, já jsem člověk úrovně

V kouzelném tomto vlastním světě
po každém slově a každé větě
následuje odveta
ať čekáš ji či nečekáš
tak nenahlížej pod pečetě

a pst! Neběhat! Neslyšels o etiketě?

*

pro Imaginarius

Letošní způsob zimy shledávám nešťastným. Mám pocit, jako by v Praze bylo dokonale mrtvo, a jsem chycená v dilematu „Chci být doma“ vs. „Nechci být doma“. Jako by tu nikdo nebyl, nebo jsou všichni zaneprázdnění, nebo to nejsou ti správní lidé, které chci vidět, a proto se ani nesnažím nikoho kontaktovat. Možná se bojím vlévat energii do přátelství, když vím, že za chvíli se od všech těch lidí zase nechám odříznout. Možná se snažím chránit obě strany od dalšího loučení. Možná to tak dělám už dlouhou dobu, protože někde ve skrytu duše vím, že je tu reálná možnost, že v budoucnu budu žít už jen v zahraničí.

Mám pocit, že stagnuju, a zároveň mi nad hlavou visí „hrozba“ brzkého odjezdu, s jejíž vzrůstající blízkostí si dovedu najít víc a víc důvodů, proč bych tady chtěla zůstat.

Je to samozřejmě hlavně o pohodlnosti.

Je pohodlné zůstat doma a snažit se zapadnout do stejných kolejí, v nichž jedou všichni ostatní. Je pohodlné (fyzicky) bydlet v tomhle bytě, kde je teplo, kde mám vlastní nábytek, kde mám prostředí, které je opravdu moje a nikdo, naprosto nikdo, mi do toho nekecá. Nemusím se na nikoho ohlížet, když si chci přestěhovat nábytek, jsou tu moje věci, jen za tenkou zdí rodina, o stanici metrem vedle mám babičku. Je pohodlné vědět, že jsem jí blízko a že kdyby se cokoli stalo, jako před pár týdny, za pár minut jsem u ní. Je pohodlné být ve středu rodinného dění a o všem hned vědět.

Konec roku se přese mě přehnal jako buřina, ani jsem se nestihla rozkoukat. Najednou byly Vánoce a Štědrý den neprobíhal úplně podle mých představ – bolela mě hlava a bylo mi všelijak. Nebavilo mě zdobení stromku. Událost, kterou si každý rok nejvíc užívám, můj tajný rituál plný dojímání se, pouštění příjemné hudby, věšení pěkných třpytivých kuliček na voňavý stromek – tentokrát to šlo všechno kolem mě, na hudbu jsem neměla chuť, zdobení mi přišlo bezduché a o ničem, k ozdobám jsem si nedokázala najít vztah a na stromek jsem jen tupě čučela, neschopna přenést se přes to, že mi není dobře, plná vzteku. Večer to nebylo o moc lepší. S prášky v sobě jsem se snažila si to maximálně užít, ale nebylo to ono, a druhý den ráno už jsem věděla, že je to chřipka.

Nejhorší na tom byly dvě věci – kromě toho, že mi bylo zle: zkazilo mi to Štědrý den, tedy den, na který jsem se z celého roku nejvíc těšila. A taky to ohrozilo plány do příštích dní, kdy jsme s panem M. a partou měli jet na hory. Samozřejmě, že my dva jsme nakonec nejeli nikam. Chřipku za dva dny nevyležíš a já nebyla s to si dojít pomalu na záchod, natožpak abych někam jezdila. Pan M. se mě tedy jal ošetřovat a zůstal u mě po celé zbylé svátky, aby se ujistil, že mám všechno, co potřebuju. To mě samozřejmě připravilo o to, co bych chtěla v tu chvíli (tedy jakmile mi opadne horečka) nejvíc – viset na internetu 😀

Což mi zase změnilo plány. Žádné blogové bilancování nebo povánoční dárkový soupis, žádné psané těšení se na Silvestra, a tak se to všechno holt muselo odložit na neurčito, což vždycky „potěší“. Nevím, jak vy, ale já vážně nemám ráda dopisování článků v době, kdy už to téma není aktuální. Jako psát recenzi na koncert měsíc poté, v době, kdy už je ten pocit a první dojem stokrát přebitý jinými akcemi a už to prostě není ono. Proto to taky obvykle nakonec neudělám a takový rest se prostě promlčí.

Přesto mám pocit, že letos si ten obvykle nenáviděný novoroční bilanc udělat musím. 2014 totiž nebyl rok ani trochu podobný všem těm předchozím, byl to rok docela jiného života a nových výzev a byl to v podstatě rok šťastný a naprosto báječný. V podstatě to celkem splnilo předzvěsti psané podle čínského zvěrokruhu – rok 2014, tedy rok koně, měl přinést divokou jízdu nových příležitostí a zážitků, a přesně to jsem od něj dostala 🙂

Stromeček čeká na nazdobení, kočky už jsou obalené a čekají na smažení, zatímco řízky běhají po bytě, mňaučí a honí se…

Letos mám dárky zabalené, abych parafrázovala Dese, jako od retarda, co si hrál s balicím bapírem 😀 Rozhodla jsem se totiž skoncovat se všemi těmi kousky starého nechtěného papíru, co už ho léta všichni přehlíží a vyhýbají se mu ve prospěch nových trubek pěkného moderního, a starý se zatím akorát víc a víc zmuchlává.

Abych řekla pravdu, nejvíc by mě bavilo dárky balit do obyčejného hnědého balicího papíru, ovázaného obyčejným motouzem. Vyhrála bych si případně s vlastnoručním ozdobením toho papíru jen tak v minimalistickém stylu, fláknout na to občas nějaký zdobný dřevěný kolíček nebo pěknou zrovna udělanou cedulku. Ale ty naše obrovské zásoby ještě snad z dob komunismu mi pijí krev už léta, a tak jsem se do toho letos dala – co na tom ostatně záleží, do čeho je dárek zabalený? Ošklivého papíru si nikdo nevšimne o nic víc než by si všiml pěkného, za pět minut je rozbaleno a nikdo si ani nepamatuje, v čem jeho dárek byl. To důležité je to uvnitř, a nezáleží moc ani na mašličkách.

Už dlouhou dobu mám pocit, že to chce dát dohromady novou výzvu. Něco do nového roku, něco, na co se můžu těšit a připravovat. Když to vyjde, obrovskou výzvou pro mě bude opět odcestování do další země za zase trochu jinou prací, jinou krajinou a novými lidmi. Bude to další rok bydlení s panem Mysteriózním a objevování sebe sama i nás dvou. Počítám s tím, že se opět – a ještě víc než tento rok – zaměříme na kvalitní stravování a i nějaké to cvičení. Věřím tomu, že se mi podaří konečně trochu ponořit do jógy, možná zase proběhnou nějaké břišní výzvy a snad se mi povede opět zhubnout (bydlení bez pana M. bohužel přineslo své pneumatiky :D), tentokrát třeba až na 55 kilo (ovšem cíle si v tomto směru nedávám, obrovským cílem je mi už sama ta cesta).

Bude-li to místně a oganizačně možné, chci se v příštím roce zaměřit na získání certifikátu z angličtiny, a pokud nějakou část roku opět strávím doma, bude třeba ji využít na spáchání řidičáku, jelikož potřeba ho mít mi už dost klepe na dveře.

Chtěla bych opět jet s panem M. na dovolenou, tentokrát třeba do Thajska nebo jiné exotické země. Přála bych si potkat se s lidmi, kteří mají s nějakou takovou zemí zkušenosti a k nimž bychom se mohli přidat, abychom si odpustili jak další bídnou zkušenost s cestovkou, tak topení se v moři zařizování, zjišťování a nevědomostí.

To jsou ale všechno drobné plánečky, které považuju za něco, co se dá dělat „při cestě“, při plnění nějakého většího úkolu, který mě má opět udělat o něco šťastnějším člověkem, opět mě otestuje a dá mi možnost nahlédnout do vlastního nitra, zkoumat a pokud možno posouvat vlastní hranice.

A tím úkolem mi bude The Buy Nothing New (and Love What You Already Have) Challenge.

…aneb minimalismus není strohost a neosobnost. Je to dát něco, co má skutečný význam.

Milí vánoční skřítci,

nějakou dobu jsem si myslela, že letos vůbec nebudu tenhle typ článku psát. Několik let po sobě jsem to vždycky udělala, ale letos, když se přiblížil prosinec, jsem prostě měla pocit, že nemá smysl dávat dohromady update, jelikož je to pořád to samé, já se nezměnila a má přání tedy nejspíš také ne.

Jenže když jsem si ty články přečetla, konkrétně ty z let 2010, 2011, 2012 a 2013, došlo mi, že to vlastně vůbec není pravda –  můj život se změnil hodně a moje potřeby jakbysmet. Najednou je ze mě tak trochu cestovatel, částečně bezdomovec (přechodné bydlení u rodičů nejde moc počítat za skutečný vlastní domov) a hlavně expat, tedy člověk, co po většinu roku žije v zahraničí.

Nemám trvalý domov, kromě svého pokoje „doma“ nemám nic, co by bylo skutečně moje a kam bych se mohla vracet, a to vlastně dost zásadně předurčuje můj životní styl a mění to můj pohled na to, co pro mě bude v následujících měsících důležité a užitečné.

Usrkávám horký grog ze svého oblíbeného hrnku z Poundlandu, poslouchám zenové rádio na shoutcastu, uklízím, vzpomínám a přemýšlím.

Vzpomínám na to dobré, co mi dala práce v prvním pekařství – na tu přátelskou pohodu, kterou jsme si vytvořily nejen s jednou kolegyní (kdepak je té super holce konec!), ale i se skvělou hajzlbábou z vestibulu metra. Na to, jaká byla na té prodejně v zimě kosa, kterou při celodenní víkendové šichtě, kdy se po krámě prohnal možná tak mravenec, ale zákazník určitě ne, nedovedlo rozbít nic než právě ten grog. Sama bych si netroufla – vždyť jsem byla v práci! Ale když mi ho nabídla Vlaďka od záchodů a řádně to zdůvodnila po svém vlastním peprně se vyjadřovacím stylu něčím v tom smyslu, že na to máme při té pakárně sakra nárok, tak jsem si teda dala říct, a byla to fantazie 😀 Narozdíl od svetru, groček dokázal prohřát i zkřehlé ruce a zhmožděné srdce, takže bylo člověku hned veseleji a dostala se do něj trochu vánoční nálada, i když musel smrdět v práci o svátcích. Od té doby si vždycky, když si ten grog dávám, na tuhle maličkost vzpomenu, jak to bylo pěkné, jak mi po zbytek toho dne práce odsýpala a jak mi to pomohlo překonat pracovní depku. V takových zaměstnáních by vůbec ta troška alkoholu měla být povinnou zaměstnancovou výbavou.

Přemýšlím, jak je fajn mít ještě tolik času do Vánoc a být zrelaxován, inspirován a duševně nabit. Necelých pět dní, co u mě pan M. teď strávil, proběhlo jako pohádka. Zezačátku mi to až tak nepřišlo, ale pak se to nějak všechno proměnilo a já si uvědomila, že je mi vážně krásně. Zase jsem si připomněla, jak směšně jednoduché je prokousávat se skrz „velké“ úkoly ve dvou; nebo ani ne ve dvou, stačí, když je ten druhý u toho a může vás kontrolovat. Minulý týden jsem se chválila za takové drobky a teď mám hotovo nebo rozděláno tolik věcí, a nemám potřebu si je zapisovat pro vzbuzení pocitu dobře odvedené práce. Ten pocit mám prostě i bez toho.

Jsem nemožná, ale ten design prostě lepší neudělám 😛 Chtěla jsem to mít vánoční a měla jsem i nápad, ale po cca deseti minutách snahy o nalezení způsobu, jak ho zrealizovat, jsem usoudila, že už na to holt nemám trpělivost a že na to kašlu. Nechápu, jak může mít někdo problém nastavit si design podle libosti na blog.cz, vždyť je tam jen jedno pitomý okýnko na kód! Tady jich je asi deset a vůbec nevíš!

Ale jinak má WP milion pozitiv a rozhodně si nestěžuju 😉 Třeba dneska mě napadlo:

1) že jsem vlastně dost neobvyklá blogerka v dnešních poměrech. Nejen že reaguju téměř na každý komentář (pokud jde reagovat, tak reaguju vždycky), já navíc ještě opravuju komentáře návštěvníkům, co se uklepli, až taková jsem dobračka 😀 Pokud tedy nejsou rychlejší než já a neopraví se dalším komentářem, ale někdy i tak, aby to měli hezčí. Nevím, prostě mě to baví, vycházet jim takhle vstříc, hlavně proto, že vím, co je to za vopruz něco odeslat a pak zjistit, že fuuu, já tam mám chybu! 

2) tahle možnost lézt někomu do komentářů by se dala perfektně využít ve chvíli, kdy by se mě snažil někdo vytrollit nebo mi prostě psal debilní komentáře. Prostě bych ten jeho koment přepsala na něco jako „Bože, ty jsi tak úžasná, já ty tvoje články žeru“ a nechala tam viset jeho přezdívku. Ten nápad mě tak nadchl, že mě skoro zamrzelo, že mi sem takoví exoti moc nechodí. (Úplně vidím, jak se teď strhne vlna trollingu.)

Anyway, byla jsem navezena do další vlny debordelizování. Máma KONEČNĚ!!! (to by si zasloužilo mnohem víc vykřičníků, ale nemám ráda přílišnou agresivitu v psaní :D) pokládá nový koberec ve svém budoucím pokoji, a tak všechen tamější nábytek na pár dní zakotvil u mě – což mě nebaví. Jelikož se z něj ale muselo skoro všechno vyndat, vyplulo na povrch hafo dalších věcí k probrání – což mě baví. A taky několik krabic, které byly doposud v tom provizorně zřízeném pokoji odložené, se přihlásilo o slovo. Ono totiž když konečně dojde na lámání chleba a ten pokoj se konečně dělá pěkný, najednou už nemůžete ignorovat fakt, že s tím musíte něco udělat, protože prostě víte, že odteď už to tam stát nemůže.

…please have some snow and mistletoe and presents by the tree… ♬

Přišli dva chlápci doručit nový koberec do mámina pokoje. A ten jeden vypadal přesně jako válečný Doktor. Sice mladší, ale jinak totálně on. Made my day 😀

„Říkáte první patro? Ukažte mi schody.“

Jestli jsem včera měla ze sebe radost, že jsem oběhala všechny důležité pochůzky, dnes ji mám při pohledu z okna dvojnásobnou. Ne, že by mi vadil sníh, to právě naopak, ale mínus jeden stupeň? Za nic si nemůžu vzpomenout, kdy jsem naposledy zažila takovou zimu. Připadá mi to úplně přízračné, jako by se mi to jenom zdálo.

Inspirace běhá světem a předává se z člověka na člověka, pohánějíc jednoho za druhým jako perpetuum mobile. Předevčírem mi kouzelný skřítek práskl, že ho můj Projekt Eliminate inspiruje, a dnes mě chytla touha s tím zase trochu pohnout.

K hračkám se pořád nemůžu dostat. Pořád si to ještě neumím rozdělit na dostatečně malé kroky a nevím, odkud se toho zhostit. Začala jsem zjišťovat, kam by se případně daly odnést ty, které jsou ještě dost nové, a zdá se, že blíž už tu charitu mít nemůžu, sídlí jen o ulici vedle. Pak jsou tu ale věci, které bych raději prodala – třeba sbírečku malých porcelánových panenek nebo poměrně velké množství figurek z kindervajíček, kde by mělo být hned několik sérií a chtěla jsem vyzkoušet, jestli by o to nebyl zájem na aukru. Mám sice pocit, že takového zboží tam jistě budou přehršle, jenže co kdyby náhodou.

To je ovšem úkol, který jsem chtěla svěřit známému, a jak jsme se o tom chytly s mámou, jsem psala v diskusi pod minulým článkem. Od té doby nějak nemám sílu to téma načínat znovu. Boj s vlastní nostalgií zvládám většinou dost dobře – alespoň v porovnání s dobou před pár lety, bojovat s tou její je ovšem zhola nemožné, a strýček Příhoda, pokud jde o nějakou, byť mizivou možnost, že někdy budu mít děti, které by si s tím mohly hrát, mi taky nepomáhá.