Bali? Ještě ani nebalim…

dpp07de03130f2004_by_chaerul_umam-d7asdkqDo odjezdu na Bali nezbývá ani týden a zatím mám ze spousty věcí strach a vnímám to hrozně negativně, což mě štve. V posledních týdnech jako by se proti mě všechno bouřilo, věci nefungují, lidi neodpovídají včas, expirační data procházejí, technika selhává… jako by nám to prostě někdo nepřál, a vždycky, když se už už chystám, že vyřeším nějakou položku ze seznamu, něco mi do toho vleze.

Je to i tím, že nejsme s panem M. pohromadě – normálně tak velké věci řešíme společně a odsýpá to, jenže když jsme oddělení a ke všemu má každý svých vlastních sto padesát věcí na řešení…

Takže se už zase nemůžu dočkat, až budu tam, a budu mít za sebou alespoň první noc, abych věděla, že cesta proběhla v pořádku a že to dobře dopadne. Potřebuju nasát nějakou pozitvní náladu, dostat odpovědi na svých x otázek, a pak si to budu moct konečně užívat. Samozřejmě se budu snažit už po cestě – i tam jsou věci, na které se těším, ale jsou tu právě ty nezodpovězené otázky, které jsou ke všemu dost podstatné, co člověka znervózňuje a to těšení mu kazí. Nesnáším nevědět, co jak bude, a zatím je to nemilé i s bungalovem. Mého e-mailu si Anie všimla pozdě, tak to vypadá, že u ní nakonec budeme jen na dvě noci.

Naštěstí se mi alespoň podařilo ještě na poslední chvíli se objednat na očkování. Není sice povinné a někdo ho možná ani nemá, ale zase, všechny ty články mě tak vynervovaly, že chci mít alespoň tu jednu věc podchycenou. Hned mám o něco lepší náladu.

Zatím máme jen velice přibližný itinerář, zbytek se bude skládat až na místě podle nálady, sil a vzdáleností. Až budeme vědět, kde budeme spát, bude možné plánovat, kam se který den půjdeme podívat, co máme poblíž. Zprvu taky bezpochyby budeme vyřízení z jízdy na jednom skútru, což jsme v životě nedělali a ještě povezeme bagáž. Uklidňuju se zprávami o tom, že místní na skůtrech běžně prevážejí celou rodinu i s nábytkem a taky to jde 😀 Tak se tam snad vejdeme dva s bágly.

Odlétáme v sobotu večer a naše první zastávka bude v Paříži. To je děsně „po cestě“, ale to je zkrátka cena za levnou letenku, a ostatně kdo by si stěžoval, když ho čeká 15 hodin přestávky v Paříži? 🙂 Pan M. se těší na Eiffelovku, kterou ještě nikdy neviděl, a já si krom toho říkám, že bych si dala třeba francouzskou bagetu. Myslím, že to nejhezčí na cestování je baštit lokální věci, protože takové, jaké jsou tam, nikde jinde na světě nebudou.

Z Paříže už ale v neděli opouštíme známé území a další zastávka bude v Číně, přesněji v Šanghaji, a to v pondělí ráno lokálního času. Tady už nastupuje moje nervozita z toho být v zemi, kterou naprosto neznám a nic o ní nevím. Strávíme tam 10 hodin a zatím nevím, co tam přesně budeme dělat. Určitě spát, ale pokud to půjde, ráda bych se mrkla i ven. Otázka ovšem je, jestli u toho letiště něco bude nebo to je takové to letiště daleko ode všeho. Tohle je ovšem informace, kterou nepovažuju za důležitou vědět dopředu, takže to budu zjišťovat třeba až po cestě. Třeba v Paříži.

K večeru nasedáme na poslední let a po půlnoci, tedy už v úterý, budeme v Denpasaru, Bali.

Kromě spaní budou prvotní plány zahrnovat rozhodně výměnu peněz, byť bychom to rádi oddálili až do momentu, kdy si nás vyzvedne řidič, aby nás pak mohl hodit k nějaké rozumné směnárně, jenže zatím nevíme, kdy pro nás přijede a jestli ty peníze nebudeme potřebovat dřív.

Řidič by nás pak měl převézt k Anie, kde bychom měli strávit ty asi dvě noci a pak se uvidí, co dál. Věcí k vidění je hodně a já se těším, až budu mít ty všechny nejistoty za sebou a budu moct plánovat, co fantastického uvidíme zítra. Těším se a doufám, že nás nikdo neokrade, že budeme moct fotit, že nás Bali okouzlí a všechna ta nervozita a strach, kterými mě naplnilo čtení všelijakých článků, opadnou a budu se jim smát. Doufám, že nás čekají krásné věci a že bude občas internet, aby o nich člověk mohl napsat. Doufám, že nebudou žádné problémy s penězi a že to bude pohoda. Že nebudeme mít smůlu na zdravotní problémy a bude nám chutnat místní kuchyně. V tak vzdálené zemi a tak exotické zemi jsem nikdy nebyla, a tak je to pro mě obří krok. A svým způsobem se taky těším, až to budu mít za sebou a budu moct konečně řešit ty miliony jiných důležitých věcí, na které teď vůbec, ale vůbec nemám čas.

Letošní to-do list se celkově tak nechutně vleče a spíš narůstá, že už z toho mám nervy v kýblu a nutně potřebuju, aby to konečně bylo hotové. Debaty se zahraničními úřady, sliby, jejichž splnění je podmíněné x různými věcmi, a že letos tak nějak skoro nikdo neplní svá slova a já se neustále jen zklamávám a na někoho čekám, všechno mě to unavuje. Bylo to prostě divné léto, ke všemu plné zdravotních komplikací a nasávání divných emocí z lidí, a já se proto těším, že to Bali za tím vším bude skvělou tečkou.

Akorát je blbý, že první věc, kterou pak budu řešit, bude odjezd pana M. na rok do Ameriky.