Jsem strážcem majáku
moře mám na háku
a dobrou noc dávám rybám

Jsem pánem světa
a koho to leká
ať postaví se svým chybám

Vždyť všichni se, věřte mi
vznášíme nad zemí
když daří se čelit všem výzvám

a v těch já se, panečku, vyznám

pro Imaginarius

 Pro Imaginarius a pro Wendulku.

Neodcházej, příteli
ty věci, co spolu jsme viděli
a mnohé bitvy nevyhrané
tvoje hrdlo rozedrané…
kdo mohl tušit, co se stane?

Držím tě, ještě naposled
tvé rty jsou tvrdé a jako led
a já ti chci ještě poděkovat
tváře máš pořád dorůžova
uvidím kdy tvůj úsměv znova?

Jsi na lepším místě, to je mi jasné
a stejně když něčí duše zhasne
jak na světě je náhle neveselo
když v náručí držíš jeho tělo
a studené hladíš jeho čelo

Tak drž mi tam místo, Rafaelo…

Pro Imaginarius.

Jsme snílci. Duše bez limitů
S pohledy vtisklými do zenitů

Průzkumníci v jiných světech
Na snech a jednorožčích hřbetech

Válčící za božské ideály
Za kočky v botách a famfrpály

Jsme děti jiné gravitace
Nás táhnou hvězdné konstelace

A vzducholodě plné dveří
Kdo neviděl, ten neuvěří

Portály do tisíce zemí
V nichž noc co noc jsme pohroužení

A knihy plné magie
Co realitu rozpije

Jsme snílci. Duše nespoutané.
Nás, piráty, nikdo nedostane.

aerroscape @ deviantart

Poznámka: Původní obrázek byl z profilu autora odstraněn, takže jsem vybrala jiný, od někoho jiného, ale tématicky vhodný. Škoda, tamten byl boží, ale tenhle je taky 🙂

Zase jedna Imaginární 🙂

Pospěš si, Claire, už se stmívá
a loďky míří k jezeru
už rozsvěcejí lampiony
a rosa padá k večeru

Už vyplouvají duše živých
snů a bdělých nápadů
už poletují hvězdy ve tmě
Slunko spí už v západu

Bludičky a teplé vody
za jasných nocí léta
jsou kolébkou pro snílky spící
a ta jim ty sny splétá

Dokud den zas křídly svými
se zívnutím nezatřepetá

Pro Imaginarius. (Vida, megatruh je má oblíbená autorka :))

Svět skončil. A já tu sedím sama. Nohama klátím do neznáma a myslím na svá dávná přání. Na vstávání a usínání. Na setmění a rozednění, na vítr, jak svůj směr vždy změní, na ptačí zpěvy v poměnkách, na prach ukrytý v slaměnkách, na pochyby a odpouštění…

Shlížím dolů. Na svět, co zmizel v hlubinách, na nebe a jak zhasíná, na vzpomínky, co utekly mi, na rána a plané sliby a jak to všechno usíná.

A stuhou zlatou tě vážu k sobě, při vší té lásce a vší té zlobě se nevzdám nikdy naděje, že se to zdá a neděje. A jak dítě poutané pupeční šňůrou se i já bráním splynout s tou noční můrou a doufám v návrat do nebe. A všechnu tu krásu velebě skáču do propasti: a už jsem chycená v pasti, z níž cesta nevede.

Vždyť my dva jsme spojeni dlouhou stuhou, však vzpomínky někdy jenom zbudou a na jejím konci je prázdno, tma. A jiný svět zas začíná, za zasněnýma očima.

Pro Imaginarius.

Never to interfere, only to watch
he swore in the mighty Capitol
The Time Lords‘ Citadel without a scratch
the looks of it purely magical

The deep grass of red, the silver leaves
of trees ‚round the Abydos lake
the shining two Suns in both hearts of a thief
could they at any point break?

He went to the Time Vaults and took his chance
one that has been deeply dormant
he broke through the gates without asking twice
„Can I steal you a Moment?“

And then he lived eleven lives of pain
to obtain his final atonement.