Není vám jasné, o co jde? Čtěte předchozí článek The Stampede Trail: Jít či nejít?
Před pár týdny jsem dočetla Into The Wild a myslela si, že se rovnou vrhnu i na doplňkové čtení, knihu od Chrisovy sestry Carine, která dovysvětluje hodně o jejich dětství a zázemí, v němž vyrůstali. Jenže se k tomu nemůžu dostat a obtížnost zařizování téhle srandy mě celkově dost znechucuje, tak to vidím spíš na čtení až doma, až bude po všem. Nebo po ničem. Zatím pořád nevíme.
Až vám zase někdy budu tvrdit, že neplánuju, neposlouchejte mě. Alespoň ne letos 🙂
To se mi to totiž nějak nasbíralo, a jak jsem si nejprve myslela, že nebudu mít celé léto pomalu do čeho píchnout, začínám si říkat, že se nezastavím.
Schválně, jestli se mi do toho nakonec podaří zakomponovat i dostatek odpočívání, což byl vlastně první a hlavní plán…
Se změnou prostředí často snadno přichází změna přístupu. Někdy stačí zpřeházet nábytek – nebo když ho zpřeházejí někde, kam často chodíte. Nevím, jak vás, ale mně vždycky hrozně nakopne, když někdo udělá něco pro to, aby se vymanil z vlastní rutiny. Obvykle se potkávám spíš s lidmi z opačného konce, co si pořád na něco stěžují, a přitom největší změna, kterou za posledních patnáct let udělali, byla ta, že změnili značku toaletního papíru nebo si koupili nové auto – ovšem to jen proto, že to staré kikslo. Takže vidět lidi, co s tím bojují, je příjemná změna.
Když je řeč o změnách – o víkendu se zničehonic udělalo hezky, a navíc i docela teplo. Vyjeli jsme si do neznámých končin a potkali tam psouna.
Pozvolna mi ustal kašel. Mám pocit, jako by to bylo po sto letech, a najednou je kolem mě hrozné ticho. A spím jako špalek. Tedy většinou se uprostřed noci stejně aspoň jednou vzbudím, ale pak zase docela rychle usnu a to je nádhera.
Neděle ráno. Po zasněžených horách se nádherně rozlévá sluníčko. Je to jako bílá pohádka, jako sladká sněhová poleva na cupcaku. Pan M. servíruje palačinky a oba je následně jíme s čumáky zabořenými do facebooku 😀 Romantika.
Se zdejším internetem je to ale tak zlé, že když to zrovna jede normálně, máme oba svátek a nic nás od toho neodtrhne. Okamžitě číst, rozklikávat, načítat videa, na která jsme se celý týden nemohli dívat, nakupovat online, psát do blogu atd. atd..
Kdybych měla nějak charakterizovat svůj momentální cíl a proč vlastně vůbec cestuju, důvodů mám hned několik, ale jeden z takových zásadních je asi podávání ruky příležitostem.
Protože když budu sedět doma za počítačem, tak se mi přihodí tak maximálně to, že vypadne elektřina, a z takové „životní výzvy“ asi vážně jako člověk nevyrostu…
Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?
Samozřejmě, že jsem vám zapomněla říct o těch aljašských autobusech. Tady je totiž sranda v tom, že na jízdním řádu jsou časy, ve které ten bus staví na všech možných ostatních stanicích, jen ne na té vaší 😀 Pokud chcete info o tom, kdy vám jede další bus, musíte si někam zavolat (a pochybuju, že to jde z české simky) nebo se podívat už doma na netu, ať víte. Eventuálně pokud víte, mezi kterými stanicemi leží ta vaše, dá se to odhadnout podle časů, kdy má být na sousedních stanicích, ale kdo tohle ví, žejo. Pod tabulkou je v tomto směru „šíleně nápomocný“ nákres trasy, který je tak maličký a tak rozmazaný, že nepřečtete jedinou stanici. Very fucking useful, Go America! 😀
Tak jsme dojeli a já můžu konečně odtajnit naši destinaci! Musím říct, že mi chvílemi dělalo problém nepodělit se, byť jen kvůli takovým maličkostem, jako je ta náhodička, kterou docení asi jen mí přátelé blogeři – z AK (Autorského Klubu) jsem dávno odešla, ale právě na AK jsem letos v únoru vyrazila. Ano prosím, jsem na Aljašce 🙂
Byla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.
Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.
Mimochodem, připomeňte mi, ať vám povím něco o amerických jízdních řádech autobusů 😀
