…je otázka, na kterou bych si přála vyzrát. Už se s ní potýkám sedm let a za tu dobu jsem vystřídala tolik odpovědí a pracovních nálepek, že si už vážně přeju objevit nějakou trvalejší.

Hrozně se mi líbí pojem „digital nomad“, popisující člověka, který je nepokojný na jednom místě, pořád ho to táhne ven, zkoumat svět, zkoušet nové věci, cestovat, a do toho všeho se živit převážně digitálně, tedy třeba přes blogy, weby, life-coaching, videa, podcasty a e-booky.

Nějakou dobu mi to fakt znělo dobře, ale tohle asi nebudu já. Táhne mě to na různá místa, ale nikdy ne dost na to, abych nad tím začala vážně přemýšlet.

Chayaa Reef by nxxos

Hrozně bych se chtěla podívat na Maledivy. Slintám u fotek z tohohle tropického ráje a přeju si procházet se po molu v tomhle totálním middle of nowhere, zírat do nekonečného oceánu a užívat si to odříznutí od civilizace. Na mém budget listu taky stojí podívat se na Kanáry, ale přesto, že mi to bylo zcela vážně nabídnuto a mám tu možnost letět tam na podzim, pořád nejsem schopná nad tím začít uvažovat, jako že vážně, brát to jako plán a fakt a všechno kolem toho zařizovat. Možná je to jen proto, že jsem o podobných věcech s různýma lidma mluvila už tolikrát, že jsem přestala věřit, že by se to vážně mohlo stát.

Bůhvíproč jsem za svůj život získala nedůvěru k celé té ideji dovolené v tropickém ráji – beru to jako něco, co se děje pohádkově šťastným lidem, ale mně prostě ne. Když už jsem se já někdy v životě dostala k moři, tak jedině v kamenitém Chorvatsku nebo v ledové Británii. Ano, během základky jsem sice byla ve Španělsku, kde to nemělo daleko do ideálu – skutečně bylo občas i teplo a pláž byla písčitá, ale jelikož jsem záhy lehla angínou, neužila jsem si to a moje vysněná představa dokonalého tepla, písku a příjemně teplého moře (pokud možno bez medúz a podobných nesmyslů) se ztrácí v nedohlednu a já si už teď ve svém mladém věku připadám jako stařena nad hrobem, co pláče nad tím, co v životě nestihla.

A taky bych třeba chtěla jet do Indie. Samozřejmě, člověk, okouzlený meditací, prostě nemůže nesnít o návštěvě v pravém indickém ashramu. Pár mých známých v Indii bylo a dobře vím, že to není právě nejlepší turistická destinace a že je třeba si dát na hodně věcí pozor. Ale já bych ani tak nechtěla zkoumat indické ulice, tržiště a nepitnou vodu. Sním prostě o někom, kdo ke mně přijde a poví mi:“Ty, hele, mám kontakt na někoho v jednom ashramu, dělají tam to a to, je možnost odjet tam na tři měsíce a vyžaduje to tohle a tohle.“ A já prostě vím, že ať by se mi zrovna v životě dělo cokoli, tak bych jela.

Ale štve mě na tom to, že jsem prostě takový člověk – pořád potřebuju někoho, kdo mě do toho světa vytáhne. Kdo už tam byl a ví, nebo sice neví, ale má dostatečnou kuráž na to, aby si všechno zjistil a zařídil. Čekat několik let na doprovod do Anglie se nakonec vyplatilo, pan M. se našel, ale to budu takhle čekat vždycky?

A pořád si nedovedu představit sebe sama jako životního kouče. Občas mě někdo dostane svou reakcí na moje články nebo komentáře, z níž to vyzní jako že jsem mu právě změnila nebo dokonce úplně zachránila život, ale to jsou zjevy výjimečné a zcela neplánované. Experimenty, které sice vyšly, ale jejich průběh neumím zopoakovat, hlavně asi proto, že jsem sama dost nepoučitelná. Možná že moje první vydaná věc bude prolomením té zdi, co mám v hlavě. Možná mi to pomůže nalézt sebedůvěru. Možná mě to pak líp nasměruje a zjistím, že to jde.

Ale do té doby je to pro mě pořád o střídání nálepek a multipotenciál je taková jedna dost nicneříkající. Líbí se mi anglický pojem Jack of all trades, ten ve mně evokuje člověka, který tak nějak smáčí prsty v tom či onom, co se zrovna namane, co ho zrovna chytne, ale přeložte to do Češtiny a máte z toho „všeuměl“, což rozhodně nejsem. Spíš si připadám jako takový „nicneuměl“ a tím nikoho neohromíte. Fénix? To je moje spirituální nálepka a filozofie, ale jako pracovní vysvětlivka je to k ničemu. Hledač. Zkoušeč. Protloukávač. To všechno v člověku evokuje pocit, že je v tom nějaký problém, nevědět, co se životem, nemít kariérní potřeby a dělat tak různě, co se namane. A označení freelancer je mi vyloženě proti srsti, obecnější by to už být nemohlo?

Osobně se vůbec nejraději označuju pojmem bloger, protože to je prostě něco, čím se opravdu cítím být a kde se podle mě nemám za co stydět. Blog je zásadní součástí mého života, je to můj nejspolehlivější partner ve zločinu, nejlepší a nejužitečnější deník, jaký jsem kdy mohla mít, je to můj vlastní prostor a vůbec mi nevadí, že je jen virtuální. Je jenom můj a já ho utvářím pro sebe a pro lidi, kteří se mnou mají společnou nějakou složku a něco tu tak najdou. Jen kdyby člověk pojem bloger mohl brát jako plnohodnotné zaměstnání, ale mám pocit, že ani spousta blogerů, co se blogováním živí, ho tak neberou. Protože to není ani tak to samotné blogování, co jim vydělává, jsou to spíš přídavné služby a materiály, které poskytují prostřednictvím blogu. Ale stejně. Finanční poradce, au-pair, prodavačka, vedoucí prodejny, student psychologie a společenských věd, jednou se na to všechno vykašlu a budu prostě jen já. A bude mi jedno, jestli to světu stačí nebo ne.