Další perličky ze soužití

S tím naším sousedem se to má tak, že bych mohla psát denně články o tom, co zase provedl, a pořád by mi nedocházel materiál. Protože to prostě nepochopíš, a denně to nechápeš čím dál tím víc 😀

Jak se posledně ohrazoval, že po sobě uklízí, tak samozřejmě neuklízí. V pátek večer tu měl další párty (to byla taky sranda, ale o tom později) a samozřejmě po nich zůstaly v kuchyni talíře, plech od nějakého zapečeného masa, a asi patnáct flašek od chlastu. Bylo to tam jak v sobotu ráno, tak v sobotu v poledne, a uklidil to tuším až večer. Neřekla jsem ani fň, už nevím, co bych tak ještě říkala.

Několikrát jsem ho viděla vynášet koš plechovek – bodejť, jsou jeho – ale to je tak všechno.

Dneska znovu nachcal na záchodě. V noci a ráno znovu zíval – samozřejmě poté, co šel na záchod, takže všichni víme, že byl vzhůru. Když jsme přišli na oběd, v kuchyni opět ležely talíře, asi z rána, jelikož on sám dorazil asi dvě minuty po mně. Po obědě jsme se oba nepříjemně motali jeden druhému pod nohama, jak jsme uklízeli. Neměla jsem chuť čekat, až vypadne, už proto, že když jsem tam, můžu ho upozorňovat na věci, které ještě neumyl – jako třeba „Je tamta pánev tvoje?“, zatímco se má na odchodu. Zabručí do toho, že neví, že možná, a jde ji umýt. Samozřejmě, že JE jeho. A je tam už taky asi dva dny.

Jednou z věcí, co mě na něm nejvíc sere, je jeho spotřeba utěrek na nádobí. Ony na to nádobí, pravda, ani tak moc nejsou, protože blbě sajou, ale například na ruce se dají používat v pohodě, a občas tím něco nouzově taky usušíš. Z nějakých důvodů je schopen takovou utěrku, která by mně vydržela třeba týden, zasrat třeba za půl hodiny – a dneska to dokonce zvládl za rekordních deset vteřin, a to jsem teprve zírala. Jak pan M. zjistil, on ty utěrky zasírá prostě tím, že si do nich po jídle utírá svou zamaštěnou hubu – což je o to šílenější, že si asi vážně myslí, že sem po velkém chodí ze skladu po vlastních nožičkách samy. To je samozřejmě blbost, donáším je já, a taky je pak špinavé odnáším na vyprání, takže mě už pěkných pár měsíců sere, že jich tu je taková spotřeba. Donedávna jsem si nemohla být jistá, kdo to dělá, teď už to vím bezpečně, a stejně mi to je k ničemu. A jak se mu podařilo trhnout ten rekord? Zatímco jsme oba už dodělávali, já se ohlížela po utěrce a nikde nic. Došla jsem si tedy pro novou a položila ji přes židli. On to dobře viděl. Přesto byl schopný ji okamžitě vzít, a zatímco já stírala všechny povrchy od bordelu mokrým hadříkem, on setřel zasraný stůl – tou čistou látkovou utěrkou. Jako co na to prostě řekneš? Nic. Jdeš na hajzl a vytřeš tam pochcanou podlahu, protože víš, že nic jinýho ti nezbejvá 😀

Kdyby to samotné nestačilo k udělání si představy, jaké zase máme pondělí – když přišel na ten oběd, do dřezu postavil nádobku s mraženým hráškem v balíku, co zrovna vytáhl z mrazáku. Pustil do toho horkou vodu z kohoutku, a to takovým proudem, že to stříkalo všude okolo. Dobrých pět minut, než to vypnul, a to i přesto, že jsem se po něm i po tom nadělení celou dobu dost významně koukala a pohybovala se okolo takovým způsobem, že to stříkalo i po mně.

Do toho si na sporák postavil hrnec a rozehříval ho naplno, než si uvaří vodu v konvici. Ten hrnec se za pár minut začal pálit jako svině, ale on nic, teprve až se voda dovařila, vchrstnul ji do hrnce, až to syčelo.

Mrazák, z nějž si vyndal ten hrášek, nechal otevřený, než k němu došel pan M. a zavřel ho. Na záchodě nechal svítit světlo, asi pět minut, než se tam vrátil a zhasnul (to je u něj bohužel taky normální, že nechává všude rozsvíceno, a nic).

A když vyhodil konvicí, stojící ve vodě (jeho práce, samozřejmě), už asi posté pojistky, vůbec neměl potřebu to jakkoli komentovat, když jsem přišla do kuchyně a ostentativně se pokusila rozsvítit, což samozřejmě nešlo. Jen řekl:“Nesvítí světlo?“ a já na to odsekla, že ne. Žádat ho, vzhledem k tomu, že to má na svědomí, aby je šel nahodit, už taky nemá smysl. Tak jsem se tam vztekle odebrala sama. A on? Neřekl ani fňuk.

Bavíte se u toho dobře? Mě by vážně strašně zajímalo, co se může proboha takové kreatuře honit hlavou, a co to má za vnitřní svět, že mu vůbec není blbé, že já po něm vytírám pochcaný záchod, a že je obecně takové prase a neandrtálec. On se u toho ani nesměje nebo tak, nedívá se na mě, prostě to nevidí, nebo dělá, že to nevidí. Musím říct, že jsem už za těch sedmadvacet let života potkala všelijaké magory, ale tenhle to spolehlivě přebíjí. To se musí zažít, takovou zkušenost prostě nepředáš. Ale fakt doufám, že se aspoň bavíte 😀

Mimochodem, taky jsme se od něj dneska dozvěděli (dvakrát), že je to jeho poslední pondělí. Kdyby věděl, že z toho máme asi desetkrát větší radost, než on… a taky nám oznámil, že je dneska hezky. To kdybychom to náhodou sami během pobytu venku nepoznali.

Taky máte někdy pocit, že facepalm nestačí?