Kdybych na sobě mohla něco změnit…

Nikdo není dokonalý. Hlavně já ne. Kdybych mohla, změnila bych na sobě plno věcí.

Pleť: Je mi osmadvacet, ale můj obličej pořád ještě nedostal memo a obzvlášť poslední dva měsíce se na sebe stěží můžu podívat. Zkoušela jsem už všechno možné, ale nikdy nic nezabralo dost na to, abych mohla říct „aha, tohle je řešení“. Vždycky se to zase vrátilo a já se toho nemůžu zbavit, a ještě k tomu jsem notorický nípal, což tomu taky určitě nepomáhá. Je to kosmetikou? Vystřídala jsem jí už tolik, že není možné, aby to způsobovaly všechny. Je to stravou? Ta se mění a mám to jak doma při masožravém stavu, tak při vegetariánském žití v panem M.. Je to kávou? Tu piju léta a akné chodí ve vlnách, byly i delší doby, kdy žádné nebylo, přestože byla káva. Je to měsíčky? Tak proč to mám ty poslední dva měsíce furt a všude?? O.o

Před pár lety se mi to dokonce začalo rozlézat do dekoltu a na krk, to jsem předtím nikdy neměla a můžu se z toho uvzteknout. Lidi s čistou pletí nedokážou docenit, jaké mají štěstí. Přitom se nedá říct, že bych byla takový ten člověk, co opravdu trpí na akné. Nikdy jsem neměla rudý celý obličej plný uhrů, že bych na to musela plácat tlusté vrstvy make-upu nebo nemohla pomalu vylézt do školy mezi lidi, a těchhle lidí je mi opravdu líto. Přesto se to se mnou v menší či větší míře táhne už léta a já už toho mám fakt docela dost.

Vlasy: Nezdá se to, ale dá mi to práci, abych se sebou byla spokojená, co se vlasů týče. Mastí se dost, hlavně ofina, tak je myju skoro obden (což jim zase neprospívá), pomáhám si suchým šamponem mezitím, ovšem někdy mám období, kdy nepomáhá nic a furt si připadám jako strašidlo, co se neumí ani učesat. Hlavně když je to delší než na mikádo, což je právě teď. Co jsme s panem M., několikrát jsem se snažila splnit mu (i tak trochu sobě) sen o dlouhých vlasech, jenže to nedávám, nejde to. Jakoby se to najednou mastilo dvakrát tolik a vůbec nic se s tím nedá dělat. V pidiculíku si připadám jako retard, ale aby mi to vlálo pořád kolem obličeje, nezvládám. Dávám to do dvou culíčků, dávám to na takový ten horní poloculík, kulmuju to, aby to mělo aspoň nějaký tvar, ale když si to tak přeberu, musím na to prostě pořád myslet a otravuje mě to. Nemůžu se dočkat na víkend, až najdu kadeřnictví a zas to nechám zkrátit. Jenže pak se zas člověku vloudí do hlavy ta myšlenka – neměla bych ještě zatnout zuby a ještě chvíli vydržet…?

Ne, asi to nedám.

Rty: Nesnáším svůj horní ret. A je to venku. Je to ret na prd, nemá žádný tvar ani objem a díky tomu vypadám jako blázen, když na sebe napatlám rtěnku, ještě k tomu výraznou. Párkrát se mi podařilo to pro účely uměleckých fotek vylepšit tužkou, ale v reále to není použitelné. Občas přemýšlím o tom, jak reálná je možnost, že bych se odvážila nechat si s tím něco udělat. Myslím, že je minimální, představa jít s čímkoli na těle pod kudlu mě k smrti děsí a ani se to tak úplně neslučuje s mou filozofií o sebelásce. Ale stejně na to pořád myslím a ty rty mě štvou.

Oči: Hlavně to pravé. Mám ho přikryté, a i když to normálně nevnímám, na fotkách je to hrozně vidět a strašně mě to užírá. Při nešikovném úhlu, hlavně když mě fotí někdo jiný, vypadám jako bych byla ožralá, s jedním okem přivřeným, a vůbec se tak nepoznávám. Nejen že se díky tomu člověk nemůže pořádně malovat (sbohem kočičí linky), hlavně mám pocit, když se pak na sebe z těch fotek dívám, že to vůbec nejsem já – dřív jsem takhle přeci nevypadala. Je to další věc, o které velice slabě uvažuju, že bych s tím třeba nechala něco udělat. Ale už z té představy se mi ježí chlupy na zátylku.

Knír: Ano, ženy, ano, pánové, mám dámské vousky nad rty. A docela tmavé, což při mé bezbarvé pleti je opravdu terno, tedy aspoň při bližším pohledu, což je mimochodem další důvod, proč nemůžu moc nosit rtěnku – nechci na to ještě víc upozorňovat. A nesnáším je. A nesnáším, když se na mě někdo podívá zblízka a upozorní mě na ně, jako bych snad o nich nevěděla. Je to zvláštní, jak taková drobnost může podrývat ženě sebevědomí. Odhodlávám se zajít si s tím na takové to niťotrhání, ale vždycky, když jdu okolo, najednou někam hrozně spěchám a vůbec se to v tu chvíli prostě nehodí… trhat to nejde, to bolí jako sviňa a dorostlo by to zpátky, holit je nesmysl a s laserem to může dopadnout ještě hůř, nehledě na to, že je to drahé a stejně to není permanentní.

Postava: Ne, nebudu nadávat na to, jak vypadám. Za to si můžu z velké části sama a navíc s tím nejsem až tak zásadně nespokojená a jsou věci, které na sobě mám náhodou ráda 8) Spíš si tak člověk občas povzdychne nad nešikovným způsobem, jakým jeho tělo pracuje s tukem, tloustnutím a hubnutím. Já třeba když tloustnu nebo hubnu, projeví se to vždycky nejprve na prsou, což není vždycky dobré. Je třeba otrava muset mít dvě velikosti podprsenek, na „tlusté“ a „hubené“ období 😀 A mám bříško, za které sice vděčím převážně svému životnímu stylu, nicméně zlobím se na něj za to, jak odhodlaně se mě drží i v obdobích hubených.

Kdybych se mohla lehce upravit, měla bych štíhlejší nohy a žádné kejty. A pevnější nehty. A těch pár dalších věcí. Jsou ale věci dané, s kterýma nic neuděláte. A je třeba se i přesto umět mít rád. Já se mám ráda, protože vím, že nejsem ošklivá. Respektive nepřipadám si tak, i když někdy jsem. A taky vesměs všechno to, co mě na mně štve, se dá nějak napravit nebo zakamuflovat. A nemyslím nutně make-up, korzet a vůbec oblečení, ačkoli móda je samozřejmě gigantický a mnou celkem nevyužívaný nástroj na udělání předností z nedostatků. Vím, že kdyby mě dostal do pracek někdo, kdo tomu rozumí, udělá ze mě snadno kočku, ostatně občas se to podaří i mně samé a je mi fuk, jestli to vyzní arogantně – myslet si, že vypadám dobře, by mělo být normální, a já se sama sobě většinou líbím.

Myslím tím ale třeba úsměv a osobnost. Energii a humor. Myslím tím lásku a kamarádství, což jsou nástroje, které schovají a zneviditelní téměř jakýkoli fyzický nedostatek, zvlášť pokud jsou upřímné.

Pan M. má taky nedostatky, ale já je nevidím, protože mi na nich nezáleží. A i moji kamarádi mají nedostatky, ale mně připadají krásní a sexy, protože takoví jsou, a často jsou to právě ty nedostatky, kvůli kterým mi to tak přijde. Přijde mi sexy, že je mají a neřeší je, díky čemuž nejsou vidět, alespoň pro mě. Vůbec si nevšimnu, jestli má někdo míň vlasů nebo víc kilo, pokud to sám neřeší a neodráží se mu to třeba na sebevědomí.

Je to v očích a v náladě, je to ve vtipu a otevřenosti a je to hlavně v té upřímnosti a opravdovosti, díky které má člověk chuť s nimi trávit co nejvíc času. Čím víc se mi někdo otevře, tím víc si ho vážím a tím víc mě zaujme. Protože dneska jsou všichni na internetech hrozně krásní a dokonalí a mají perfektní životy plné splněných přání a dokonalého fotogenického jídla. Kdekdo má dokonalý byt, v němž to na všech fotkách vypadá ťip ťop i přesto, že tam bydlí mimina a psi a já nevím co všechno ještě. A tak mě vždycky nejvíc dostane ten, kdo poodhalí tu zlatou roušku internetové dokonalosti a napíše to tak, jak to je, a ukáže tak, jak to vypadá. Já nemám koule na to, abych se tu ukazovala tak, jak teď vypadám (byť moje včerejší koupelnové selfíčko s kurkumovou maskou na ksichtě by vás jistě pobavilo), ale snažím se aspoň psát to tak, jak to je.

Ono to je podle mě správné, aspoň jednou za čas.

A je správné pěstovat vděčnost za to, co máme. Jsem vděčná za to, že vypadám alespoň tak, jak vypadám, a že se s tím dá něco dělat. Jsem vděčná za to, že jsem taková, jaká jsem, i když sama sebe některými věcmi nekonečně štvu. Jenže na druhou stranu nejsou tak důležité – no a co, tak nejsem perfektní. Dělá mě to člověkem a dělá mě to mnou. Mám se ráda a překvapivě (na to, že jsem hater a sociofob) mám ráda i spoustu jiných lidí. Teď ještě aby to tak viděli i oni. ;P 🙂

Inspirováno Anie.