Jsme na ostrově tři týdny a věci se už celkem ustálily a nastala trochu nuda. To, že přesně vím, co mě celý týden čeká, je trochu na palici. Jediné variace se projevují v tom, že cesta k chatkám bývá rozličná podle toho, kam zrovna jedeme (samotné chatky nám pak ale připadají dost stejné, hlavně proto, že v mnoha případech skutečně jsou), a v tom, jak moc je která chatka zasviněná, které nádobí bylo použito, kolik postelí se musí přeměňovat ze singlů na doubly či naopak, a co po sobě hosté zanechali pro nás.

Začínají se vykreslovat vztahy. Koho budeme mít rádi a kdo bude mít rád nás, a naopak s kým si asi nikdy nad plechovkou cideru nebo guinesse nepokecáme.

Připadá mi, jako bych přímo fyzicky cítila každý vztah, který tu s kám mám. Velmi citelně si uvědomuji jejich křehkost a každý pohyb, který v něm udělám, může buď utvrdit nebo dost změnit směr, kterým se ten vztah bude vyvíjet. Mohu být odtažitá a někoho si postupně znepřátelit, mohu někomu dávat najevo, že jím pohrdám, a jednou mi to vrátí, nebo mohu být za všech okolností vstřícná a někdy možná až moc – což ale možná způsobí, že se mi otevře i někdo, u koho by to nikdo jiný nečekal. V tak uzavřené malé komunitě na tom všem hrozně záleží.

Na to, kolik mi je, jsem už dělala docela hodně prací, hlavně proto, že jsem se nezdržovala vysokou školou. A většinou to byly chuťovky, třeba jako moje práce v Ječmínku, jejíž náročnost mohou pochopit tak možná ti, kdo mají podobné pracovní zkušenosti z fast foodů či obchoďáků. Šestnáctihodinnové směny, pracovní měsíc o 250 až 300 hodinách, šílené podmínky a mzda pod patnáct tisíc, normálka.

A vloni jsme se taky neflákali, během teplejších měsíců jsme měli práce nad hlavu a časová organizace nám taky dávala zabrat, zvlášť krátké přestávky na oběd, přejezdy, nervy, teď přijedeme pozdě, teď co tam budeme vlastně dneska dělat… Přesto mám pocit, že tentokrát jsem se vrhla zase ještě do náročnějšího kola. I když se snad vážně potvrdí, co nám všichni meldují od prvního dne – že se do toho dostaneme a že to budeme zvládat. Ne že to bude pohoda, to ani zdaleka. Ale že to budeme zvládat.

Přijet na ostrovy v sobotu je velká výhoda. Neděle je tu totiž jediný volný den, a to vás samozřejmě nechají být, takže zdejší příroda dostala svou šanci získat si nás dřív, než nás zaskočí vražedné pracovní tempo.

David s Aničkou se jali nás na ostrově uvítat, co nám neukázala Katalin, to že nám ukážou a vysvětlí oni, a mimojiné i díky Davidově neutuchajícímu optimismu a pozitivnímu náhledu na svět jsme se nechali ukonejšit, že to půjde a že to bude skvělý zážitek.

Nevím proč, ale vždycky, když takhle někam jedeme, dřív nebo později narazíme na pár „detailů“, na které nás nikdo neupozornil. Třeba jsme nevěděli, jaký je váhový limit pro přepravu Skybusem, totiž tím malinkatým letadýlkem, co nás mělo přepravit na ostrov St. Mary’s. Bylo nám k tomu řečeno, že se maximálě může stát, že některá naše zavazadla budou muset jet dalším spojem – ale jak bychom si je pak vyzvedávali nebo jak by se dostala k nám, to jsme se rozhodli řešit až v případě, že tak nastane.

Nicméně když jsme o dost později viděli v našich pracovních smlouvách zmínku, že váhový limit na člověka je 15 kilo, museli jsme se dost smát. Naše kufry měly každý minimálně 22, a to jsme ještě měli těžký batoh, kytaru a nakonec i další tašku, protože z nějakého důvodu nebylo v pohodě, když jeden odbavený kousek měl víc než určitý počet kilo, ale bylo v pohodě, pokud jsme ta kila přendali do zvláštní tašky a tu jsme pak měli navíc. Ok, však co, já se s nimi hádat nebudu, hlavně, že nám nikdo neřekl něco jako „tolik toho mít nemůžete“ a teď jako řešte to 😀 Ale celkem stačilo, jak se na nás dívali, a i to je důvod, proč bych se příště ráda pokusila mít ten kufr lehčí.

Na Skybus jsme měli čekat asi třičtvrtě hodiny, takže jsme mezitím relaxovali v čekárně, snažili se otřepat z probdělé noci a těšili jsme se, že za chvilku už budeme tam.

Expat: Člověk, žijící a pracující převážně mimo svou rodnou zem.

Když nad tím tak přemýšlím, ten náš životní styl si bez minimalismu vůbec neumím představit.

Jistě máme co dohánět – například při balení si budeme muset (i chtít) v budoucnu počínat mnohem lépe. Až budu mít víc času, pročtu si třeba návody na pod7kilo.cz, protože i když leccos už vím, neškodí si to připomenout a nabrat další nápady.

V tomhle nejsme úplně nejlepší, protože to neděláme často, a i když jsem třeba na Isles of Scilly přijela s rozhodně dobře vymyšleným obsahem kufru, mohlo to být i lepší.  Celkově si ale myslím, že si počínáme velice dobře, protože tak nějak musíme. Zkušenost nás už naučila šetřit si čas a energii, zvlášť proto, že obojího je při podobných pracích často málo a job je náročný.

Vážně ani nevím, jak jsme se dostali do Penzance. Vím jen, že řidičovy tankovací a cigárkové pětiminutové přestávky s důrazným zákazem vzdalovat se od autobusu nám vůbec nepomohly – potřebovali jsme si dokoupit nějaké jídlo a hlavně pití, protože jsme před sebou měli náročnou noc v cizím městečku, zásoby jídla se výrazně ztenčily a zásoby vody došly hned na začátku cesty úplně, takže jsme si nemohli udělat ani manu.

Na konci cesty se do mě dávala čím dál tím větší nervozita, jak to hlavně zvládneme s tou zimou. Teplo tedy vážně nebylo, takže jakmile nás řidič vyhodil po druhé ráno na konečné na tom liduprázdném autobusovém nádraží, naše první starost byla kam se vrtnout a kde se přiobléct.

Pan M. mě v první chvíli nechal stát na nádraží a šel obhlédnout nejbližší okolí a výskyt toalet. Hned zkraje nás tak Penzance naštvala – na tamějších veřejných toaletách byl nápis:“WC nefunguje“ a pod tím přeškrtnutý nápis „Použijte WC pro invalidy„, kde jsem z toho přeškrtnutí vyrozuměla, že tu prostě žádná alternativa není a záchod nebude. No dobře, jsem už velká holka a umím leccos vydržet 😀

Čapli jsme tedy kufry a že se půjdeme podívat o ulici dál, kde to vypadalo, že bude jakási high street, tedy hlavní ulice, kde by mohl být třeba nějaký fast food nebo nonstop á la čongové u nás? Prostě cokoli, kde bychom mohli koupit aspoň tu vodu nebo tam na chvíli pobýt. Tahat se s těmi kufry už bylo čím dál tím víc na palici, tomu mému upadla další část podvozku a začínala jsem mít vážné obavy, že na Tresco vůbec nedojede. Ale jinak to holt nešlo, protože kde je jako necháte? Stát na tom nádraží? Ono totiž až tak liduprázdné nebylo, hned o čekárnu vedle mrznul nějaký zřejmě bezdomovec. Byl by sice trochu blázen, chtít se tahat s pětadvacetikilovým kufrem, ale na druhou stranu nemůžu vědět, jak moc je zoufalý.

Na high street nebylo otevřené vůbec nic kromě dvou olezlých fast foodů s kebabem. Všechno ostatní včetně Poundlandu a Coopu mělo otevírat až tak k sedmé ráno a my věděli, že to bez toho pití prostě nevydržíme (a hlad už jsme měli taky), a tak jsme se po důkladném prozkoumání ulice rozhodli, že už tu kosu nedáváme a že tedy dáme radši ten fast food. Z těch dvou jsme si vybrali ten, kde bylo pár lidí, což se později neukázalo jako spolehlivé vodítko a myslím, že příště si dáme větší pozor. Ale kdo to mohl tušit.

Ten kebab byl jedno z nejhorších žrádel (tomu se nedá říct jídlo) a blivajzů, co jsem kdy jedla, a kdybych to měla jíst znovu, to si radši dám místo toho třikrát porci fish and chips (připomínám, že ryby fakt nejím a je mi z nich blbě) a zapiju to houbovým milkshakem (s houbami je to podobné) 😀 Navíc to nebylo ani levné a ještě jsme vyplázli dvě padesát za flašku Spritu, což bylo asi tak to jediné rozumné pití, které se tam dalo koupit (kromě light coly). Pak jsme se nějakou dobu tvářili, že jíme (čím byl ten blivajz studenější, tím hůř to šlo) a s láskou jsme vzpomínali na kebab brightonský, kolem jehož kvality tenhle prostě ani neletěl. Snažili jsme se ten pobyt co nejvíc protáhnout, protože i když to bylo nechutné, bylo tam tepleji než venku a dalo se tam sedět. Nakonec nás odtamtud ale přece jenom vyštípaly jednak debaty, co tam vedli místní ožralci, a jednak pocit, že je poněkud hloupé tam tak dlouho oxidovat. Řekli jsme si, že to zvládnem a kolem čtvrté se vydali zase na průzkum liduprázdných vymražených ulic.

V to poslední ráno na Thakehamu jsme se rozhodli, že Ashleigh přece jenom věnujeme aspoň tu chvilku svého času a něco pro ni uděláme. Hned po snídani a předbalení (neměla jsem stání, chtěla jsem co nejdřív vědět, jak na tom jsme teď po nákupech v Brightonu, tedy jak dobře to půjde zabalit a kolik bude místa. Kila už jsme tak řešit nemuseli) jsme tedy sešli dolů a optali se, co by potřebovala. Že nemáme toho času moc, ale nějak bychom se jí rádi odvděčili.

No tak to by samozřejmě nebyla ona, kdyby si nevybrala nějakou lahůdku. Panu M. zadala vyčistit agu – taková ta typická anglická kamna/trouba – a mně prý učesat kočky. Jenže shánějte si je po celém panství zrovna dopoledne, kdy jsou obvykle venku. Našla jsem dvě, dala jim kartáčem co proto, a pak jsem se připojila k panu M., protože ta aga je peklo, hlavně proto, že je zapnutá a vařící a i když se nespálíte, potíte se u toho jako prase a i ve dvou to děsně trvá, když je to dlouho nečištěné, což bylo, protože kdo by to tak asi čistil, když my už tam nejsme.

Vlastně si pořádně neuvědomuju, jaké jsme měli štěstí. S trochou snahy jsme si zvládli domluvit pohovory na National Insurance Number už ve chvíli, kdy jsme byli v ČR a neměli v ruce žádné letenky ani záruky, že se vůbec dostaneme na Isles of Scilly, že stihneme svůj let, že nám ta práce neuteče. Všechno se dělo tak narychlo, že měl člověk jen málo času na myšlení a prostě jen konal s tím, že to nějak dopadne.

Když jsme ve středu večer vytahali kufry do našeho starého pokojíčku, těžko se nám věřilo, že už jsme zase zpátky. Napůl se zdálo, že jsme nikdy neodjeli, a napůl jako by to bylo všechno v jiném životě. Pořád ta stejná, jakoby neúplná a chaotická atmosféra, co tam je už od doby, co Squirrel odešla do kočičího nebe plného horkých kamen, před nimiž se dá spát, šunky a smetany. Bez jejího hlasitého chraplavého mňaučení už tu ten život prostě není, co býval.

7. 3. 2015 Nádraží v Penzance. Za pár minut odbije sedmá hodina ranní a svítá. Naše cesta na Isles of Scilly byla zatím tak dobrodružná a vyčerpávající, že se zdá, že samotný pracovní pobyt na ostrově už nemůže přinést většího vzrušení a víc únavy. Ale kdo ví.

Středeční ráno nás zastihlo plné lehké nervozity, která se proměnila na nervozitu těžkou, jen co jsme začali zápolit s kily a váhovým limitem na kufry. Jako by nestačily už první dva zádrhely – a sice že ani můj táta kvůli práci, ani babička kvůli doktorovi se nepřijdou rozloučit na letiště – pořád se nám nedařilo dostat se na dvacet kilo na kufr, a to jsme ještě vůbec netušili, jak to bude s kytarovým obalem pana M.. Vezmou mu ho jako příruční zavazadlo nebo budou dělat problémy? Přes jeden rozměr přesahuje, budou to měřit? A jeho velký a megatěžký batoh?

Večerní balení – tramtadadá!

Tolik toho bylo zabaleno a zase vyházeno z kufrů ven, protože co pár deka navíc, to spousta peněz navíc (nebo spěšný let do koše). Najednou jsem si uvědomila, že mě to neustálé snažení se o vtěsnání do limitů už zmáhá a nebaví a že mi přijde bláznivé muset se vzdávat gadgetů a věcí, které opravdu miluju a které bych ve svém novém životě chtěla mít. Nemohla se mnou letět moje milovaná aromalampa – jedna z mála věcí, které pro mě dělají jakékoli místo domovem – ani malý plyšový medvídek, k němuž se uchyluju, když není po ruce nic jiného chundelatého na hlazení nebo když je prostě třeba se svěřit něčemu, co neodpovídá, jen soucitně mlčí. Neprošel tělový krém ani nivea, bez níž si housecleaning vůbec neumím představit, a o co snad ještě hůř, oseky nepřežila ani moje nová kulma, s níž už to mám trochu jako Vespa ze Spaceballs. „To je můj extra fén na vlasy a já bez něj nemůžu žít!!!“ 😀

Ne, vážně. Nemám ty svoje splihlé rovné vlasy ráda a kulma byla můj pomocný nástroj, jak se dostávat přes tu blbou délku vlasů, kdy už to není mikádo, ale ještě to není úplně dlouhé. Co mě pan M. před odjezdem ostříhal, vrátilo mě to do doby, kdy je mi té kulmy prostě dost potřeba. A ještě se teď nemůžu rozhodnout – mám zase čekat, až to doroste, nebo to mám vzít zpátky na to mikádo, když už teda? To jsou problémy!

Nekončím, ale pozastavuji na dobu celkem určitou, ze zřejmých důvodů. Ani ne za dva dny odlétám zakusit novou část světa a nový život a eliminační aktivity tak budou muset ustat. Krabice věcí k prodeji bude nejspíš odstěhována do sklepa, protože se mi nepodařilo přesvědčit mámu, aby v prodávání na mém vintedu pokračovala, teď, když se to tak krásně rozjelo – má holt jiné starosti, ale je to škoda. A tak mě napadlo, že to chce udělat si pro sebe takové malé zhodnocení, kam jsem se za těch pár měsíců dostala, co se dalo udělat líp a na čem budu pracovat v budoucnu, až se zase vrátím.