Článků o tom, jak si během pobytu v Anglii nebo krátce po dojezdu zařídit NIN neboli National Insurance Number, je internet plný. Obvykle to bývá celkem jednoduché vyřídit, jen se pak pár týdnů čeká, než vám ho pošlou. Doporučuji třeba tohle video. Zařídit ale NIN už z České Republiky, tedy ve chvíli, kdy ještě v UK nežijete a čeká na vás dejme tomu horká pracovní nabídka, pro kterou ho musíte mít, to je kumšt a taky trochu peklo, jak jsme se s mou drahou polovičkou nedávno přesvědčili.

Jelikož jsem to sama musela před pár dny řešit a počet rad k tomuto tématu na internetu se blížil nule, pokusím se sepsat svůj vlastní čerstvě ozkoušený návod na to, jak ten systém trochu očůrat a věci urychlit.

Snad to pomůže zoufalcům mého typu, kteří si NIN nezařídili včas během své první návštěvy UK (povídejte mi něco o Bychovi…), teď se to snaží napravit a nemají čas to dělat běžnou cestou.

Nikdy jsem nechtěla řešit odjíždění narychlo. Ať dělám, co dělám, vždycky se snažím vyhnout příliš náhlým velkým změnám, a na odlet do příští práce jsem chtěla mít čas se psychicky i fyzicky připravit, alespoň dva týdny.

Jenže najednou je tu nabídka, která nepočká, a najednou musíte žonglovat s x věcmi naráz, aniž byste měli jakékoli záruky, že všechno vyjde. Boj s úředním šimlem je vysilující a nervydrásající. A vlastně i když vyjde, pořád tak úplně nevíte, do čeho jdete.

Proč to všechno tedy podstupuju? Protože to potřebuju. Musím něco dělat, něco velkého, o čem můžu doufat, že z toho jednou budou zajímavé vzpomínky. Vždycky jsem s napětím četla o lidech, kteří se zničehonic sebrali, chopili se příležitosti a změnili svůj život. Vyskočili ze své komfortní zóny bez padáku a bez představy, co bude, a ten volný pád je zocelil a dal jim sílu a inspiraci k úžasným věcem. Otevřel jim oči v tolika směrech, a vždycky je co nového se učit. Takové lidi vždycky obdivujeme, závidíme jim, možná, mnozí z nás „vědí“ (respektive jsou předsvědčení), že jimi nikdy nebudou. A mě baví to přesvědčení bořit. Dokazovat pořád znovu sobě i světu, že tohle může potkat opravdu kohokoli, jen stačí se tomu otevřít. Svět příležitostí a lákavých cizích světů, svět bláznivých událostí není otevřený jen těm, kdo jsou vyloženě dobrodružné povahy nebo jsou kdovíjak fit a zdatní, jak to mnohokrát působí. Ten svět je otevřený každému a je to jen a jen na vás, jestli ty příležitosti budete vyhledávat nebo se jich chopíte ve chvíli, kdy kolem vás proletí. Čapnout to za prdel může každý, jen buďte připraveni, že se vám z té rychlosti bude zezačátku nejspíš dělat blivno, protože na to nejste zvyklí. To ale neznamená, že to není pro vás.

Prokrastinace se neděje jen tak. O něčem svědčí a něco z ní plyne. Když se vám do něčeho nechce, musíte pro to mít důvod, a pokud se zdržujete od něčeho, o čem jste si mysleli, že to vážně chcete, asi je na místě zapřemýšlet. Možná se vám vaše podvědomí snaží tou prokrastinací něco říct.

Nemalé radosti tu obvykle nevedu, tenhle blogerský trend mě zatím celkem minul, ale kdybych takovou rubriku měla, dneska bych rozhodně měla o čem psát.

Dnes se mi totiž podařilo trefit do správné hvězdné konstelace a pustila jsem se znovu do špajzu. Říkám znovu, protože to je běh na dlouhou trať, zvlášť s přístupem rodičovstva, respektive mámy. Nemůžu to dělat sama, potřebuju ji jako supervizora, potřebuju, aby někdo odsouhlasil, že to a to se může dát tam a tam a tamto ať se klidně vyhodí.

Už jen dostat souhlas k tomu se tím prohrabávat a chodit se ptát na souhlasy, se ale získává podobně snadno jako občanství na Novém Zélandu.

Sníh je tentam. Nedávno nás ještě zachvacovala pořádná chumelenice a všude bílo, tři dny relativního tepla to ale zvládly roztát a připravit Sofi o možnost lítat jako liška po zasněženém poli.

Což o to, jí nevadí lítat po něm i tak, ale mejte si pořád toho zabahněnýho psa.

Jak moc je dospělý člověk těžký, si uvědomíte teprve ve chvíli, kdy se ho bezvládného snažíte nadzvednout ze země a obléct do čistého pyžama.

Maminka pana M. měla včera kolem šesté ráno mrtvici a leží v nemocnici s ochrnutou levou rukou a nohou.

V noci ze soboty na neděli jsem dostala zajímavou lekci.

Při editaci designu jsem zabloudila do vod, kam by žádný wordpressář raději bloudit neměl – do funkcí šablony. Dobře – pokud se vyznáte v HTML, je to věc jiná, ale pokud se v tom nevyznáte a chcete něco vyzkoušet tak, jak to děláte třeba s úpravou barviček a fontů, radím vám dobře – nedělejte to.

Celý web mi totálně spadl a s ním i administrace, takže se nebylo možné dostat dovnitř a chybu napravit. K tomu si přidejte fakt, že byly asi dvě hodiny ráno, můj blog není zálohovaný, a máte vymalováno.

Když je krize, tak je krize, a tak jsem se ji rozhodla řešit po svém – pozměnit zase trochu design. Momentálně s tím ale fakt bojuju. Není to to, co bych chtěla – už proto, že mě zase jednou popadla touha zrušit sloupek, což ale není jen tak. Už v tom zase cítím nějak moc chaosu a nijak tomu nepomáhá fakt, že nevím, jak to provést, aby se v nadpisech článků zobrazoval mnou vybraný font. Díky tomu je tu teď těch fontů na moje oko až příliš, což je mi tak akorát k vzteku, ale aspoň to záhlaví!

Potřebovala jsem větší změnu a došla jsem k závěru, že když si člověk potřebuje připomenout vůbec ten smysl všeho tohohle, tak záhlaví je dobrá cesta. Záhlaví má přiměřeně uhodit do očí a dát světu vědět, o čem že to bude, a já jsem ráda, že mi to teď zase jednou trochu vnitřně sedí.

Při té příležitosti mě napadlo spojit to oznámení – a tak trochu i vylití – s takovým menším (zase lžu) bilancem ohledně blogu vůbec.

Nedávný příspěvek Zdeňky M., která se rozhodla debordelizovat  si pokoj – a potažmo i život – a velkoryse mě uvedla jako svou inspiraci, mi připomněl, že mám resty a že na tu rubriku dlabu, jen to sviští. Asi je třeba, v rámci odprokrastinace, si říct, jak na tom s eliminováním jsem a proč o tom vlastně nepíšu.

Faktem je, že jsem se celkem zklamala v hlavním bodě, o který mi šlo, a rozmrzelost z tohohle záseku mi dost vzala chuť. Toužila jsem udělat něco se svými starými hračkami, přebrat je a udělat si minimálně přehled, co kde je. Doufala jsem, že bych mohla zkusit na aukru udat kindervajíčkové figurky. A co si budu chtít nechat – určitě toho bude hodně – to jsem chtěla lépe poskládat a odnést do sklepa, kde si to počká na maybe baby a nebo na dobu, kdy se třeba zblázním, a tak nikoho nebude pohoršovat, když si s tím budu hrát sama 😀 Jenže o figurkách jsme se rafly s mámou, ke svým hračkám a vůbec tomu bordelu v kutlochu se nedostanu přes její bordel, s nímž mi zakázala hýbat, a já jsem v koncích. Nebo jsem spíš byla okolo Vánoc a pak jsem to kvůli jiným věcem vypustila z hlavy, což je přinejmenším stejně zlé.

Pan M. před nějakou dobou objevil slevový portál, jímž od té doby téměř neustále lustruje a hledá kdejakou výhodnost. Narazil přitom i na voucher na zlevněné profesionální focení v jednom pražském studiu, které zahrnovalo vizážistku a stylistku, nejmíň tři různé styly a samozřejmě profesionálního fotografa, který tomu všemu bude šéfovat. Nějak jsme pocítili potřebu nechat si udělat fakt pěkné fotky, jak každý zvlášť, tak i pár dohromady, a tak jsme ten voucher koupili a v domluvenou dobu se dvěma sportovními taškami plnými vlastního oblečení a doplňků (podle domluvy) dorazili na místo určení.

Abych to uvedla – mám hrůzu z toho, když mě někdo fotí. Neumím se uvolnit. Mám asi tři stupidní výrazy, a pokud se neuvolním nebo mi někdo neporadí, nezvládám k nim dodat naprosto žádnou tělěsnou pozici. Mám prostě Chandlerův syndrom, tzn. že pokud mě fotí někdo cizí, nastává obrovský blok a já neumím vypadat normálně, natožpak přirozeně. Takže jsem logicky z celé akce měla ještě o to větší obavy, ale důvěřovala jsem tomu, že profi fotograf si s tím poradí, vizážistka ze mě udělá kočku a výsledek bude epesní.