PE: Hlouběji do minulosti

Jsem nemožná, ale ten design prostě lepší neudělám 😛 Chtěla jsem to mít vánoční a měla jsem i nápad, ale po cca deseti minutách snahy o nalezení způsobu, jak ho zrealizovat, jsem usoudila, že už na to holt nemám trpělivost a že na to kašlu. Nechápu, jak může mít někdo problém nastavit si design podle libosti na blog.cz, vždyť je tam jen jedno pitomý okýnko na kód! Tady jich je asi deset a vůbec nevíš!

Ale jinak má WP milion pozitiv a rozhodně si nestěžuju 😉 Třeba dneska mě napadlo:

1) že jsem vlastně dost neobvyklá blogerka v dnešních poměrech. Nejen že reaguju téměř na každý komentář (pokud jde reagovat, tak reaguju vždycky), já navíc ještě opravuju komentáře návštěvníkům, co se uklepli, až taková jsem dobračka 😀 Pokud tedy nejsou rychlejší než já a neopraví se dalším komentářem, ale někdy i tak, aby to měli hezčí. Nevím, prostě mě to baví, vycházet jim takhle vstříc, hlavně proto, že vím, co je to za vopruz něco odeslat a pak zjistit, že fuuu, já tam mám chybu! 

2) tahle možnost lézt někomu do komentářů by se dala perfektně využít ve chvíli, kdy by se mě snažil někdo vytrollit nebo mi prostě psal debilní komentáře. Prostě bych ten jeho koment přepsala na něco jako „Bože, ty jsi tak úžasná, já ty tvoje články žeru“ a nechala tam viset jeho přezdívku. Ten nápad mě tak nadchl, že mě skoro zamrzelo, že mi sem takoví exoti moc nechodí. (Úplně vidím, jak se teď strhne vlna trollingu.)

BeFunky_elim.jpgAnyway, byla jsem navezena do další vlny debordelizování. Máma KONEČNĚ!!! (to by si zasloužilo mnohem víc vykřičníků, ale nemám ráda přílišnou agresivitu v psaní :D) pokládá nový koberec ve svém budoucím pokoji, a tak všechen tamější nábytek na pár dní zakotvil u mě – což mě nebaví. Jelikož se z něj ale muselo skoro všechno vyndat, vyplulo na povrch hafo dalších věcí k probrání – což mě baví. A taky několik krabic, které byly doposud v tom provizorně zřízeném pokoji odložené, se přihlásilo o slovo. Ono totiž když konečně dojde na lámání chleba a ten pokoj se konečně dělá pěkný, najednou už nemůžete ignorovat fakt, že s tím musíte něco udělat, protože prostě víte, že odteď už to tam stát nemůže.

Pořád se nepřestávám divit, kolik tu toho je, ale ono je to možná i v tom, že třeba každý jeden sešit ze základky nebo každé razítko s ovečkou jako by vážily tunu, měřeno v nostalgických jednotkách. Ono toho není až tak moc na množství, ale dá to hodně práce, hlavně té psychické, kdy musím důkladně zvažovat, co se ještě může hodit a co ne, kdy je vyhazov plýtváním a kdy krokem ku svobodě. 

Ty sešity, to šlo třeba samo a vůbec nechápu, proč tu ještě jsou a z jakého důvodu jsem si je minule ponechala. Pořád čekám, kdy ve mně hrkne a vzpomenu si „bože, proč já vůl tohle vyhodila“, ale v tomhle mi asi dost pomáhá ta moje mizerná paměť. Sejde z očí a už o tom nevím.

S některými věcmi je to horší. Vyhodila jsem jeden starý pouťový prstýnek. To jsme se tehdy, ještě na základce, s jednou kamarádkou rozhodly „vzít„. Vůbec to nechápu a nevím, odkud to přišlo 😀 Neměly jsme žádné lesbické sklony nebo tak něco, mám pocit, že šlo spíš o to dát nějak najevo, že jsme nejlepší kamarádky (haha, dávno tomu, dnes už s ní nemám kontakt a nijak mi to nevadí), ale proč jsme si zvolily zrovna tuhle formu… tak jako tak je to už pryč a já nějak nemůžu pochopit, proč mi na tom hnusném prstýnku tak dlouho sešlo. Možná mi nepřišel až tak hnusný a říkala jsem si, že ho třeba někdy budu nosit, možná prostě proto, že šlo asi o jedinou hmatatelnou vzpomínku na tu kamarádku a vůbec na základku (když nepočítám naše psaníčka), prostě nevím a už mě to nezajímá. Zlomila jsem nad tím hůl, prstýnek už leží v koši a kašlu na to snažit se ho někomu udat. Nemá to smysl.

Školní sešity jsem vždycky měla popsané a pokreslené a ty hlášky na nich jsou taky dost náročné na psychiku. Nedá mi to a musím vzpomínat, kdo jsem asi tehdy byla, co jsem tím asi chtěla říct. Proč jsem si do sešitu na biologii nakreslila ovečku se slunečními brýlemi a bublinou s textem:“Keep it kiwi“? Proč jsem si do matiky vepsala obřím písmem s mnoha vykřičníky nápis „Nedávat do guláše papriku!!!“? 😀 A jak jsem měla na angličtině přes celou první stránku několikrát výrazně napsáno „sosájety“, to mě taky pobavilo, nehledě na to, že jsem už tehdy měla všechny sešity podepsané svou první blogovou přezdívkou. Jak strašně to pro mě tehdy bylo důležité, být někým, kým jsem si sama zvolila být, a všem dát najevo, že mám přezdívku. Jak nehorázně jsem musela nesnášet svoje jméno. Jak těžké v té době bylo být blogerem, v době, kdy to nikdo neznal a pokud vůbec, bylo to vlastně extrémně trapné a bylo to něco, kvůli čemu si z vás lidi utahovali. Cha, kde jsou ty časy 😀

Do koše dnes taky letěla jedna stará občanka a dvě platební karty. Přestřihla jsem to všechno nůžkami a přišlo mi to fakt cool, i když to bylo dávno neplatné. Kartu mi vždycky pošlou novou a tu starou po mně nikdo nechce, a občanka, myslím, byla „ztracená“, co po čase vyplula znovu na povrch, když už jsem měla udělanou novou. Nevím, na co jsem si to těch sedm let schovávala.

Trochu jsem váhala nad jedním starým blokem. Moje vlastní kresbičky, to je vlastně ze všech věcí asi to jediné, z čeho můžu trochu poznat, kým jsem vlastně doopravdy byla a co mě bavilo. Navrhovala jsem šaty 🙂 A taky jsem měla takovou zvláštnůstku, že jsem si celkem často kreslila podzemní „byty“, jakoby byty pro žížaly či krtky. Bylo to prostě hodně bublin na jedné nebo více chodbičkách, a v každé té bublině byl z průřezu nábytek i různé detaily. Hrozně mě bavilo tohle bydlení navrhovat a vymýšlet stále nové variace rozmístění místností, tak, aby se ty žížaly co nejmíň nachodily a aby to bylo co nejútulnější a nejbezpečnější. Často jsem k tomu vymýšlela i různé brány a dvířka, anebo falešné vstupní dveře. Někdy v takovém komplexu bydlelo i víc rodin.

Taky jsem prošla několik krabiček pastelek a fixek. Už jsem to procházela před Anglií, takže všechny fixy a propisky píšou, tentokrát jsem se ale rozhodla i ořezat všechny pastelky, protože ruku na srdce, nikdo je nikdy nebude používat, dokud se neořežou. Takhle jsou aspoň připravené. Podařilo se mi díky tomu i něco vyhodit, protože jsem usoudila, že prostě nemá smysl se crcat s velmi krátkými ožužlánky nebo s pastelkami, co mají zjevně rozlámanou tuhu. Do koše dál letěla moje stará „průkazka“ se jménem jedné mé oblíbené české zpěvačky, další, kterou jsem si vytvořila na základě své dávné chatové identity, a telefonní točník, který bylo kdysi dávno hrozné peklo sehnat. Rozhodla jsem se ale, že nostalgie nenostalgie, beztak mám dva a kdyby něco, tak ten jeden bohatě postačí. To je jedno, že se to už dneska nedá sehnat. Ať je to užitečné nebo ať to jde do háje. A tak to šlo do háje.

Zmizel pochopitelně i celý další štos papírů, kterých prostě pořád je všude plno. Až se máma přestěhuje k sobě, hodně z tohohle budu moct uklidit do svého stolu, který vlastně vždycky okupovala ona, a hned bude uklizeněji a srovnáno. Ten stůl výhledově taky půjde pryč a koupím si jiný, menší, co se sem bude barevně víc hodit, ale myslím, že to až tak za rok, letos to nedávám. Dost se na to ovšem těším, stejně jako na to, až tenhle pokoj bude poprvé v životě oficiálně jenom můj. Co na tom, že už mi bude sedmadvacet (fuuuuuu!!! :D). Některé věci jsou lepší pozdě než nikdy.

Včera jsem měla v plánu – a zapomněla – odnést další dvě igelitky starého oblečení do sběráku. Holt mě to tedy bude muset čekat zítra, kdy bude ovšem stát o pár ulic dál. Každopádně už za včerejší úspěchy jsem se dnes odměnila novým kamenem do aromalampy a mám z toho ohromnou radost. Konečně to zase funguje tak, jak má, a můžu vyvoňovat, až mi z toho bude blbě 😀

Copak blbě, ale jmelí!

Vzdávat se opravdu dávných vzpomínek, z nichž mám rozporuplné pocity, mě dost baví. Věřím, že tohle je to, co mi nejvíc pomůže.