PE: První den, vyhrané boje a plány na zítra

BeFunky_elim.jpgČlověk by předpokládal, že po tak náročných týdnech, po tom bláznivém množství plánování a makání na poslední chvíli, po tom šíleně hektickém pakování a vyklízení pokoje (jsme stejně megahustědobří, jak jsme to zvládli) a po dvaceti hodinách v minibusu dojedu domů a padnu do postele. Jenže já se znám moc dobře, než abych nevěděla, že s tím vším, co se kolem mě doteď dělo, bude trvat ještě hezkých pár dní, než se konečně uklidním, usadím a než se zregeneruju. Vůbec než mi to dojde.

Ale je pravda, že jsem nečekala, že budu až tak hyperaktivní a že mě to tak silně chytne hned po dojezdu.

První věc, co jsem udělala poté, co jsem se na Hlaváku rozloučila s (božími) řidiči červeného minibusu, se spolujezdci a s panem M., a co jsem se přivítala s mámou, která mě pak odvezla i s těmi bláznivě těžkými kufry domů, byl trochu překvapivě nákup. Nenechala jsem se zlákat svody pohodlnosti, která spočívala v tom, nechat to na mámě a pak žrát celý týden housky, naklusala jsem a zařídila si dostatek krekrů, řádně zrnitého těžkého chleba, ovesných vloček, zeleniny, banánů a předraženého sojového mléka (64 korun za krabici!), no a pak jsme si zašly na oběd do mé oblíbené La Torrety, kde holt fakt umějí dělat pizzu, ale s těstovinami je to už slabší. Dodnes jsem si sice myslela něco jiného, ale jejich dnešní pokus o Spaghetti Carbonara byl výsměchem všemu italskému a u rádoby italské restaurace holou ostudou.

Nicméně po těchhle příjemnostech, když už to začalo vypadat, že padnu za vlast, mě to popadlo. Amok. Totální připravenost. Vztek a touha skoncovat s tím jednou provždy. Ono se to vždycky tak nabalí – nemohla jsem si jít lehnout, dokud uprostřed pokoje ležely ty dva obrovské kufry. Nemohla jsem z nich nic vyndat a uklidit, dokud ve skříni a v komodách byla spousta starého bordelu, jímž jsem se už – nenechte se mýlit – probrala tolikrát, ale vždycky nade mnou vítězil. Ale ne dnes. Dnes jsem přijela obdařená novou sílou, novou nekompromisností a nově ověřeným přesvědčením, že bez toho všeho dokážu naprosto bez problémů žít a že mi to vůbec nechybělo. Na 99% svých věcí si prostě po celou dobu pobytu mimo vůbec nevzpomenu a kdyby to samo nemohlo být důkazem jejich nepotřebnosti, navíc mě ještě k tomu vždycky, když je znovu uvidím, naštvou, protože mě zaplaví pocit, že můj nábytek je plný bordelu, v němž se nelze orientovat. A já tenhle pocit nechci mít. Moje snahy tříbit si styl oblékání i zařizování bytu by přece vyzněl úplně naprázdno, kdybych své pečlivě zvolené oblíbené kousky hodila někam doprostřed nesourodého prastarého krámoví. To přeci nejde!

A tak všechno ze skříně letělo ven. Tašky už probraného, většinou i nafoceného oblečení, jsem vynesla do vedlejšího pokoje, abych se tu vůbec mohla hnout. Podívám se na ně zítra, hodlám fotit, zakládat profil na mimibazaru a obnovovat ten na votoči. Nové fotky, nové popisky, spousta nových položek, a hodlám trochu zvednout úroveň. Pokud možno se vykašlat na snahu prodávat věci, u nichž je nízký wow faktor, a radši se zaměřit na dražší kousky, které budou po řádné slevě pro někoho kupem za všechny prachy. Což bude vyžadovat i nějaké googlení po původních cenách a nevím, jak to půjde, ale nesmím se zaleknout. Nějak se to prostě odhadne, když to nepůjde najít.

Taky jsem slušně zahýbala s jednou komodou – po mnoha eliminačních vlnách je tentokrát konečně skoro prázdná a taky z ní zmizel organizér, který prozatím poputuje na chalupu, kde se mu možná dostane nového využití. Dva další organizéry ho nejspíš budou následovat a možná už nebudu potřebovat ani své milované krabice MOTORP, na nichž jsem doposud tak ujížděla. Najednou to začíná vypadat, že mi jich většina už k ničemu nebude!

Moje dnešní nekompromisnost si už vyžádala několik obětí, které po velmi statečném a letitém boji rozum vs. nostalgie konečně prohrály:

  • moje první černé džíny z Anglie, koupené před sedmi lety a dávno rozpadlé na cáry (které se ale přece pořád daj nosit, žejo, a vždycky mi to tak padlo!)
  • tmavě modré kalhoty z recyklační akce, které snad byly dokonce zadarmo a přestože mají dávno roztržený rozkrok, nemohla jsem se je přimět vyhodit (tak pěknou látku přece na něco využiju!)
  • moje prastaré žebradlo z Krakatau, asi vůbec první věc tohohle stylu, která se mnou prožila celou mou divokou pubertu a užila si věcí, koncertů, akcí, hospod a vůbec záležitostí, že nikdo nemá potuchy (ani já). Samozřejmě hlavně to pro mě byl důvod si ji ponechávat, ale taky sehrávala roli moje slepota, díky níž jsem byla zaujatá a neviděla jsem, co je to už dávno za příšerně otřesný kus hadru. Spolu s ní letěl do koše i přívěsek medvídka, co jsem si přivezla z Anglie poprvé a co mu už dávno upadla nožička, takže působil trochu morbidně (taky Union Flag v podobě srdíčka na jeho hrudi se už dávno sedřela, takže to Anglii už nijak nepřipomínalo), a taky pár placek, které nemělo smysl se pokoušet udat. Včetně „I love cannabis“, což byla jedna z mých vůbec prvních placek. Zakoupeno v roce 2003, chápete to?
  • Zároveň jsem dnes do koše poslala obě své středoškolské stuhy – tu vínovou s „Právě začínáme„, s níž mám imatrikulační fotku se světlými navlněnými vlásky po ramena, i tu černou s trapným a uboze tuctovým „Zapište do třídnice, odcházíme„. Ta první mi připomínala, jak jsem nastoupila na střední školu totálně nevědoma ničeho, co mě čeká, a jak mě následující život trpce zaskočil. Jak mě totálně změnil a jaká propast vznikla mezi tím, kým jsem byla v prváku, a jako koho mě gymnázium vyplivlo po čtyřech letech. Ta druhá mi připomíná, že celé tři roky po prváku pro mě byly obrovskou dobou temna, na níž mám velmi špatné vzpomínky (a dodnes z toho mám noční můry), mou maturitu, na níž mám vůbec ty nejhorší vzpomínky ever, a mé „úžasné spolužáky“, z nichž se stal kolektiv tak ostudný, že se to nedá vypovědět. Kolektiv, co se nebyl schopný shodnout ani na pitomých stuhách na maturitu, a co na setkání po pěti a deseti letech nebyl schopen pozvat svou třídní, protože zjevně ještě nedospěli dost na to, aby dokázali opustit své středoškolské pozérství á la „tříďa je kráva“. Ne že by neměla svoje. Ale nemít vůli ji po deseti letech znovu vidět a na všechno se podívat jinýma očima? Seriously, co je to za lidi? Každopádně ty stuhy, byť téměř nedotčené, letěly obě do koše, a s nimi i obrovský kus tíhy z mého srdce. Nemůžu pochopit, z jakého pošahaného důvodu jsem to neudělala už dávno. To jsem si vážně myslela, že jednou na to budu vzpomínat jinak? A i kdyby tu ta možnost byla, to ji opravdu ztratím tím, že ty stuhy už mít nebudu? A co ty fotky, na nichž jsou stále ještě zachycené? Copak to nestačí? Proč musím tu věc mít doma? Proč je to tak strašně jiné, když si na ni člověk sáhne a představí si, že tu samou věc v těch samých rukách držel před deseti, dvaceti, padesáti lety? Co je vůbec na tom? Podle mě nic a pevně věřím, že u těch stuh mě to určitě mrzet nebude a i kdyby, tak to bude míň bolestivé než se na ně dalších deset let dívat, schované v šupleti, s myšlenkou:“Tak kdy už se na to konečně budu umět podívat jinak?“ Naser si, nostalgie! Konečně jeden pořádný bod pro mě!

K recyklaci přes facebook (budu se snažit darovat) či přes popelnici v našem domě (vždycky se najde někdo z baráku, kdo si ty krámy přebere a vezme) mám už teď krabičku drobností, a k prodeji přes mimibazar hned několik pěkných doplňků, o nichž si myslím, že by mohly mít úspěch, jen odhadnout jejich cenu a materiál, aby k tomu případní nákupčí taky dostali nějakou tu informaci.

Myslím, že do začátku mám co dělat a uvidíme, jak dobře nebo špatně to půjde, jaké zádrhele mě potkají a s jakými myšlenkami se budu potýkat. Nedělám to poprvé, ale myslím, že jsem doposud před sebou neměla takhle velké sousto, ani omezený čas, během nějž se s tím soustem mám vypořádat. Je to pro mě tudíž v něčem dost nové a jsem na to zvědavá. Bylo by fajn ohromně se posunout každý den, ale nechci se přepínat a nutit se do toho, a tak budu raději následovat vlny chutí a doufat, že nepominou. Krom toho už teď vím o dnech v nejbližší budoucnosti, kdy ani nebudu doma, a nerada bych z toho pak měla nějaké výčitky, takže pravidelnost zatím nečekejte, ale rozhodně se to už hýbe.

A teď si dáme lehkou večeři, díleček Broadchurch (yay, Maudě, první díl zatím good :D), naskládáme právě dovezené šatstvo do krásně vyklizené skříně, ať je uklizeno, a pak uvidím, jestli bude ještě síla dál uklízet nebo se na to vydlábnu. Už teď jsem ale provedla jednu razantnější změničku v pokoji a jedna z komod se stěhovala vedle postele namísto nočního stolku. Nechápu, proč mě to doteď nikdy nenapadlo. Ten titěrný stoleček udělaný vlastně ze stoličky, už mě dávno štval tím, jak se na něj nic nevejde. Teď je to rozhodně jiná.

Miluju tu svobodu zařizovat si věci po svém. Hýbu si tu s věcmi, jak se mi zachce, vyhazuju, co se mi zachce, a nemusím se nikoho ptát. Jen máma mi stojí za zadkem a kdejakou blbinu tahá z koše, že si to chce nechat, že se jí to líbí. Nikdo nemůže říct, že bych to měla zbytečně jednoduché, křeččí máma je rozhodně komplikace dostatečná. Ale já se stejně nedám, jen mě sledujte!