Příprava je někdy všechno, co potřebuju

Na meditaci neni vždycky nejdůležitější ta meditace samotná. Když si vezmu kolem a kolem, nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy skutečně meditovala, možná párkrát. Většina mých počinů v tomto směru spíš spadá pod přípravu k meditaci, ale to nevadí, stejně si to užívám.

Dneska odpoledne jsem si na to udělala čas. Odtrhla jsem se od psaní kladivounského článku a šla nahoru do pokoje, do oázy internetového klidu. Všímala jsem si, jak mi cesta nahoru utekla, vůbec si ji nepamatuju. Najednou jsem prostě byla nahoře. To jsou ty momenty, kdy moc přemýšlíte o tom, co jste zrovna dělali nebo co budete dělat za minutu, ale ta minuta mezitím vám dokonale uteče. Sice už jste dávno vstali od počítače, ale myslí ještě pořád píšete komentáře a taky přemýšlíte nad svými dalšími kroky, které podniknete, až se zase k počítači vrátíte.

V takovou chvíli je třeba říct si STOP. Baví mě, jak je to pro mě čím dál tím snazší, když se v tom poctivě trénuju, ale i když zrovna netrénuju, pořád je to jednoduché, jako znovu po roce nasednout na kolo. Nejprve  je to trochu divné, ale pak si vzpomenete a jako byste celý rok nedělali nic jiného.

Jak jsem došla do pokoje, maximálně jsem se soustředila na ten pokoj. Rozhlížela jsem se kolem sebe a nutila se vnímat, jak to tam právě teď vypadá. Najednou jsem ten pokoj po několika dnech opravdu uviděla a uvědomila si jeho nepořádek. Plán byl v tu chvíli jasný: pořádná vařící koupel na zahřátí – ostatně kvůli té jsem tam šla v první řadě – a pak trocha meditace, které ovšem bude muset předcházet trocha úklidu a dělání si atmošky. Přece jenom to není jen tak.

Ve vaně jsem mimo tělesné provedla i očistu myšlenkovou. Je důležité se soustředit na věci, které děláte, a uvědomovat si, proč je děláte. Prožít je, vědomě. Každé mytí vlasů, každé holení nohou a každý kousek tepla je třeba plně vnímat a najednou je svět o něčem naprosto jiném, lepším, skutečném. Když jsem ve vaně, zakazuji si myslet na cokoli, co je mimo tu místnost, a neuvěřitelně mi to pomáhá. Všechny blbosti a všichni pitomci, co mi leží v žaludku, jsou najednou pryč a tělo se konečně pořádně uvolní. Mysl je přítomná a čilá, až překvapivě, v kontrastu s tím, jak jsem se do té doby cítila unaveně. Zřejmě je to právě přetěžování mysli, co mě tak unavuje. Moc problémů, kterými se zabývám.

Po koupeli s čakrovou svíčkou a aromalampou jsem se pustila do menšího úklidu, jen zabordelený povrch jedné komody, co mě štval už týden, posbírat pár věcí z podlahy a vyměnit pytel v koši, jak těch pár věcí pomůže naladit se. Taky otevřené okno – přírodní zvuková kulisa a čerstvý vzduch – a voňavá tyčinka. Ustlala jsem po hrozně dlouhé době postel, sedla si na ni do tureckého sedu, a přede mě vyskočila kočka. A já už věděla, že z meditace zase nic nebude a že to je v pořádku, protože meditace jako taková není všechno. Důležité je odpočinout si. Vyčistit si hlavu a vrátit se do přítomnosti. Vnímat kolem sebe kouzelné věci a zase jednou zaplnit ten pokoj příjemnými vibracemi, které se po něm šířily jakoby na bedrech kočičího předení. Jen já a to spokojené zvíře, střed vesmíru a u nás to všechno začínalo.

Na chvilku jsem se narovnala a zavřela oči a hned to začalo. Utišená mysl si začala okamžitě uvědomovat doposud umlčované vjemy. Ptačí zpěv zvenčí. Teplo od radiátoru a průvan od okna. Zabečení ovce. Vzdálený šum aut. Zkondenzované kapky na oknech (tu a tam jsem oči otvírala) a vlnící se proužky dýmu z vonné tyčinky. Plamínek svíčky, její ubývající barevné vrstvy a saténové povlečení pode mnou. Měkká deka na podlaze. A kočka, znovu a znovu se snažící o mou pozornost. Bolí mě záda, v kříži a kolem ramenou. Cítím v nich obrovské napětí, mám hlad a toužím si lehnout a uvolnit se. Usoudila jsem, že to asi vážně potřebuju, a natáhla se dozadu. Kočka toho okamžitě využila, přesunula se ke mně a položila se na mě kolmo na mé tělo. Horní polovinou těla spočinula na mém břiše, zadek na posteli, packy natažené dopředu a střídavě mi zarývala drápky do břicha. Jemně vlnila ocasem, hřála a předla jako o závod. Člověk v takovou chvíli ví, že nepotřebuje meditovat a mít vize, že nepotřebuje spojovat s Bohem či universem, že si jen potřebuje trochu dáchnout a věnovat se tomu zvířeti.

Je to antistresová chlupatá koule. Celodenní bolest hlavy se v její přítomnosti umenšuje a člověk má prostě jen chuť se stulit do klubíčka vedle ní a čumák na čumák takhle po nespecifikovaný časový úsek prostě být. Možná i chrnět, proč ne. Zvenku pořád zpívají ptáci, vítr šumí ve stromech a já si všímám, že už mám zase cuky jít dolů. Nadávám si za to, ale zároveň mě baví moct zase jednou poslouchat čistě vlastní impulsy. Že nejsem nucená chodit nahoru/dolů na základě něčího přání nebo nutnosti něco udělat, někam jít. Jsou to moje vlastní potřeby, které tak mám příležitost sledovat a svobodně se rozhodovat, jakou jim přiřknu důležitost.

Nakonec jsem se rozhodla poslechnout žaludek, jehož prázdnotu jsem si teprve až díky tomu všemu uvědomila, a jít se najíst. Bylo mi jasné, že kdybych nešla nahoru a neužila si tam svůj „moment“, k jídlu bych se dostala až o několik hodin později. A navíc z toho člověku zbyde ta vzpomínka. Ten moment byl totiž jenom náš, ničím nenarušený a ničím nevynucený, jen dostal svou šanci, a tak se prostě stal. A nikdo nám ho nevezme.

A navíc mě na tom všem baví, jak si u toho člověk fajnově uklidí 😀