Roadtrip: Cornwall v devíti dnech / Bedruthan Steps, Porth Beach, Newquay

V pondělí 14. září se nám vstávalo dobře. Na soukromém pokoji, kde měl člověk možnost se okoupat ve „vlastní“ (tedy nesdílené) koupelně s vanou, oprat si nějaké oblečení, uvařit si čaj a dát si k němu complimentary sušenku, je to prostě přece jenom jiný luxus než share, kde jste rádi za postel, ale nějaký nadbytek životního prostoru nebo něčeho zadarmo k ní většinou není.

Bylo tedy celkem nepříjemné, že mi to oprané oblečení vůbec, ale vůbec neuschlo, a nadávala jsem si, že jsem večer nezapojila do zásuvky elektrické topítko, co bylo ve skříni, když ten žebříček v koupelně zjevně nejel, ale nějak jsem si prostě naivně představovala, že to uschne aspoň trochu. Nu což. Nebylo to jediné oblečení, co jsem měla, ale v autě se takové věci nejlíp nesuší, zvlášť když je zataženo a to auto máte tak narvané, že není moc kam ty věci položit a už vůbec pověsit, aby to aspoň luftovalo. Z toho důvodu bohužel později něco nevonělo nejlíp a bylo třeba to přeprat znovu. Ale aspoň jsem si nemusela nadávat, že jsem si zabalila zbytečně moc triček 😀

První zastávka toho dne byly Bedruthan Steps. Na to se hlavně těšil pan M., který si s sebou přibalil drona a měl v plánu ho tady provětrat, pokud to půjde.

Měli jsme trochu obavy, aby byl vůbec možný přístup na pláž – podle některých recenzí to vypadalo, že je od února zavřený kvůli nějakým popadaným kamenům, ale to už bylo tak dlouho zpátky a ne každá recenze to zmiňovala, tak jsme si říkali, že to je třeba stará informace.

No, bohužel nebyla. Schody byly zavřené, zatarasené, a nazdar. Chvilku jsme tomu nechtěli veřit a snažili se najít jiný přístup, přičemž jsme aspoň našli „tajný“ plácek pod skálou, kam se asi moc lézt nemá, ale bylo znát, že tam zdaleka nejsme první návštěvníci. Hlavně tam na nás nebylo vidět, takže ideální prostor, odkud vyletět s tím dronem. Samozřejmě to bylo o nervy – kdyby se s ním cokoli stalo, pan M. by se pro něj dolů nedostal. Krom toho nechcete, aby na vás někdo vlítnul, že tam s tím nemáte co dělat, nebo že co vůbec děláte za tím plotem, a tak dále. A mně to tam nějak moc nebavilo, byla jsem zklamaná, očekávala jsem něco jiného a vůbec, takové neuspokojivé, celkem chladné ráno, člověku to vždycky nějak vezme vítr z plachet, když věci nejdou úplně podle představ, i když s tím samozřejmě dopředu počítáte.

V těch recenzích tu a tam padla zmínka o jiné cestě, kudy to obejít a na tu pláž se dostat. Mně se tam sice až tam moc nechtělo, protože mě to tam prostě za srdce nechytlo, ale měli jsme čas a byli zvědaví, a že se tedy projdeme alespoň kousek po pobřeží a uvidíme, jestli by to někudy nešlo. Beztak bude záležet na přílivu/odlivu.

Z téhle strany to tedy vypadalo zajímavěji…

Nemuseli jsme jít ani tak daleko a před námi, nebo spíš pod námi, se zjevila malá plážička u Pentire Steps, která nás zaujala hlavně tím, že na ní byli surfaři a někdo se tam i opaloval, a tak jsme začali hledat, kudy se tam ti lidé dostali. Cestička, která zprvu vypadala slibně, se ovšem brzy proměnila v příkré lezení dolů ze skály, která byla ke všemu vlhká a ultra hladká a já třeba nemám největší důvěru k mým botám, co se skluzu týče. V poslední třetině mě tedy svírala čím dál tím větší obezřetnost, jímala mě trochu závrať, a ne že bych to jako vyloženě nedokázala slézt, ale při pohledu na tu pláž mi nepřipadalo, že by to za tu námahu, ať už dolů, tak potom nahoru, stálo, a tak jsem nechala pana M., ať si ten poslední kousek dosleze sám, a já že na něj počkám.

No, nakonec jsem tam čekala tak dlouho, že se mezitím udělalo neuvěřitelné horko a moje ranní nabalení se se proměnilo v prokletí. Když jsme vyráželi, teplo fakt nebylo a fučel ledový vichr, a nějak jsem nepočítala, že tam zůstaneme tak dlouho, krom toho jsme neměli být daleko od auta, ale nakonec se ty plány holt nějak změnily. Nějakou dobu jsem tedy seděla hned dole nad tím posledním nepříjemným kouskem skály, když jsem ale pochopila, že pan M. hodlá dole strávit víc času, než jsem předpokládala, odebrala jsem se zpátky výš a našla aspoň kus stínu, kde jsem mohla posedět a očekávat tak maximálně kouřové signály, protože signál nebyl a že bychom na sebe z té dálky nějak dobře viděli, to se taky říct nedalo.

Surfaři a opalovači byli prostě místní sebranka be zábran, kteří slézali po skalách jako kamzíci naboso a nalehko, kdežto já v pohorkách a s báglem, a ještě v docela teplém oblečení, jsem na to v tu chvíli kupodivu nějak neměla náladu.

I když jak tam dostali toho psa, co tam byl s nima, fakt nechápu.

Posedět si mi ovšem taky až tak nevadilo, už tehdy mi bylo jasné, že takové chvilky klidu budou v našem programu vzácné, ale přece jen to panu M. trvalo docela dlouho, exploroval a znovu dronoval, takže než se konečně vrátil zpátky ke mně, byla jsem už napůl uvařená, hladová a notně potřebovala na záchod.

Naštěstí u parkoviště na nás čekalo otevřené občerstvení, kde se to sice za těch pár hodin strávených dole dost naplnilo, ale přeci jen jsme ukořistili stůl a zvládli si dát oběd a cream tea, což bylo fajn, ale nemuselo by nám do toho tak šíleně fučet. Jestli něco fakt nemám ráda, je to jíst ve větru, kde mi to nejen háže vlasy do obličeje (a je úplně jedno, odkud to zrovna fouká), ale teď v době koronavirové, kdy málokterý podnik s pouze venkovním sezením poskytuje normální nádobí, je fakt o nervy, když se vám ten vítr snaží ten oběd odnést.

Ale nějak jsme to zvládli, já se na parkovišti konečně převlékla zase do lehčího, ovšem i tak jsem z toho uvaření přemluvila pana M., ať zkusíme zastavit ještě cestou na nějaké přístupnější pláži, pokud nějakou potkáme, ať už na proházku a fotky, tak že bych se tam mohla taky osvěžit – protože zatímco on se osvěžil na Pentire Steps, já měla z mozku pomalu plasmu.

Naštěstí jsme opět nemuseli jet daleko a potkali jsme Porth Beach, kde by to sice asi bylo o malinko zajímavější na zkoumání, kdyby nebyl příliv, ale vzhledem k tomu, že mně šlo v tu chvíli hlavně o vodu, byl to ideál.

Pokud jste někdy byli v moři v Británii, víte, že to není žádné kafe ani v létě, a taky tyhle zátohy fakt nejsou stojaté, naopak se do nich valí jedna ledová vlna za druhou, takže to fakt bolelo 😀 Ale bodlo mi to. A i pár mušlí člověk nasbíral.

Nu a odtamtud jsme už byli v cílové stanici toho dne, Newquay, co by kamenem dohodil – což jsme si vlastně při té zastávce ani neuvědomili.

Newquay je ráj surfařů. Takový ten typický, co je člověk vidí vždycky v seriálech a filmech (a my třeba milujeme surfařské filmy), ale co jsme v něm vlastně nikdy nebyli. To, plus fakt, že tam bydlí naše jedna dávná kamarádka, kterou jsme neviděli strašně dlouho a která je ke všemu surfařská instuktorka, vlastně determinovalo celý tenhle náš podnik a byl to de facto hlavní důvod, proč jsme tam vůbec jeli. Pan M. se těšil, že si spolu zasurfují, a mně osobně to sice taky nějakým způsobem láká, ale všechno má svůj čas a svoje místo a protentokrát jsem se do toho pouštět neplánovala, já že si radši posedím v klidu na pláži a budu hlídat věci a společně potlacháme někde u kafe nebo jídla.

Když jsme tedy našli místo na parkovišti, což jsou vždycky nervy v cizím městě a ještě v půlce dne, kdy je nejnarvaněji, shledali jsme, že ho máme úplně vedle ubytování, což je hodně fajn, když taháte kufry na kolečkách. Ano, mohli bychom cestovat s krosnami a bágly, ale kufry na kolečkách mají své bonusy a je to přece jen příjemnější na unavené tělo než muset na sebe všechno házet, a taky se do toho líp leze, když je to taková jednoduchá krabice bez množství kapes a popruhů, co se všude pletou. Ono to vypadá poněkud komicky a nezálesácky, a při nejedné příležitosti jsme obdrželi pár pohledů, dokonce i příserů, nicméně bavíme se tady o kufrech příručních, zase přece jen jsme pořád docela minimalisti, a povrchní lidi mi můžou víteco.

Takže jsme se šli i s našimi kuférky ubytovat do Palace Surf Lodge, kde už se do nás začala dostávat ta správná surfařská atmosféra. Surfování je samozřejmě hlavní důvod, proč do téhle destinace někdo vůbec jezdí, a bohužel i když jsme doufali, že od pondělka ty davy trochu opadnou, Newquay je přece jenom určitým způsobem mekka, a tak jsme pro sebe tentokrát pokoj neměli, ale naštěstí alespoň tu první noc jsme měli na pokoji dva fajn lidi, o kterých jsme skoro nevěděli, prohodili jsme pár vět, což je pro mě vždycky zároveň strašně zajímavé a potěšující, a zároveň poněkud nechtěné, protože jsem prostě introvert a cizí lidi, co na mě mluví, mě děsí 😀 Ale je to hned jiný zážitek, když si s někým pokecáte, cestovatel s cestovatelem, a dozvíte se byť jen jediný střípek z jeho života a co ho zavázelo na tohle místo v tuhle dobu, a taky se pak míň bojíte nechávat si na pokoji věci. To je jinak na sharech vždycky svým způsobem nervák a člověk se při každém odchodu tak nějak s těmi věcmi loučí a představuje si, jak se mu v nich někdo bude hrabat, pokud si je tedy nejdete uložit někam na recepci, což není vždycky možnost, a taky pokud se nebavíme o vyloženě drahých věcech, až tak mi nevadí ten osud pokoušet.

V Newquay jsem se ten den ale cítila docela dobře, i když celá ta surfařská komunita na mě nakonec působí podivuhodně rozporuplným dojmem. Na jednu stranu se zdá, kdovíjak cool a pohodoví to nejsou lidé, ale jakmile je začnete pozorovat zblízka v jejich vlastním prostředí a ve větším počtu, zjistíte, že asi jako v každé jiné komunitě, i v téhle může něco smrdět. S celou tou „pohodovostí“ a bytím cool se totiž pojí spousta machismu, což částečně asi přirozeně vyplývá z toho, že surfaři jsou většinou ultra ve formě a dobře to vědí, a hipsterismu v té horší podobě. Část z nich působí celkem příjemným hippie dojmem, viděli jsme celé rodiny žijící v karavanech a cestující za vlnami jako poutníci, ale z části z nich, hlavně z té mladší, táhne arogance a povýšenost na sto honů a působí jaksi nepřístupně, uzavřeně. Jako by měli pocit, že objevili nirvánu, a kdokoli, kdo se nevěnuje tomutéž, nemůže mít tušení o smyslu života.

Samozřejmě se nedají dělat závěry po pár dnech strávených pozorováním malého zlomku, ale čím dýl jsme v Newquay byli, tím víc jsem si tam připadala mimo svůj živel, přestože mě to k oceánu vždycky táhne jako lesního elfa a křik racků je pro mě jeden z nejemotivnějších zvuků na tomhle světě vůbec.

Možná to tam na mě bylo jen moc narvané a příliš jednostranné. Tak jako tak jsem si představovala, že by bylo hodně fajn, strávit tam pár týdnů, žít tam, poznat to místo víc do hloubky a tu komunitu z jiných úhlů. Bohužel tolik času jsme na to ale neměli.

Inu naše ubytování bylo vskutku perfektně umístené mezi parkovištěm a hlavní high street, tedy pár kroků k jídlu, obchůdkům, a ani to nebylo tak daleko k plážím. Původní plán setkat se ten den s kamarádkou bohužel nevyšel, nastaly nějaké šumy v komunikaci a nám nezbylo než pokrčit ramy, nu což, tak holt zítra. To odpoledne jsme tedy strávili procházkou po městě k plážím, sezením na pláži, pan M. se snad i znovu koupal, pak jsme se vydali na procházku podél pobřeží až na Pentire Headland a zpět, toužili jsme po ikonickém západu Slunce, ale bylo nějak moc pod mrakem, tak nám to úplně nevyšlo.

Večeři se nám pak nechtělo moc řešit, po ochutnávání místních specialit a svačinkování hlad nebyl velký, tak jsme si dali sváteční fast food a pak už byla venku zima, tak šup zpátky na ubytko, dát si sprchu, Witchera na notebooku a do hajan, abychom byli ready na další den, kdy jsme se tedy plánovali už konečně vidět s tou kamarádkou.

No, ale chceš-li pobavit toho Ultimate Choppera nahoře, řekni mu svoje plány, takže… to be continued 😀