phobaloonČas se krátí. Přešla jsem z fáze paniky, nevolnosti a neklidného usínání do fáze relativního klidu, která ale podle mě zase brzy pomine.

Něco málo z toho, co jsem potřebovala nakoupit, jsem nakoupila, a něco se našlo doma. Něco mi pořád chybí, ale čím dál tím víc si říkám, že bych se měla klidnit a vyřešit to prostě tím, co už doma mám. Dobře, možná nemám skvělou bundu, možná nemám super boty, ale něco přece jenom mám, homelesák taky nejsem 😀 Trochu si nadávám za nákup poměrně tlustých a dost drahých termoponožek, které mohly být o dost levnější, kdybych nebyla líná zajet znovu do Palladia. Ale už je nevrátím, už jsem je rozdělala, a kdoví, třeba za ně budu ještě ráda.

Od kamaráda jsem dostala kontakt na jeho kamarádku, která se v oblasti, kam poletím, vyskytovala několik let. Nechtěla jsem ji zneužívat moc, ostatně zase tolik dotazů mě nenapadá – jsem už tak zkušená nebo je mi to všechno už tak jedno? 😀 – ale i tak mě zaplavila spoustou informací, které se ostatně budou hodit, ne že ne. A uklidnilo mě to a to je hlavní. Začínám věřit tomu, že to zvládnu, a jak tak poslouchám lidi, co mi destinaci závidí, snažím se přimět se k tomu, abych si pomyslně neťukala na čelo, ale abych si namísto toho uvědomovala, že možná vážně je co mi závidět.

Když to je to pozlátko cest do daleka a o zdánlivě „divokých“ destinací, které já už nevnímám, vidím za něj. Už jsem cestovala do tolika míst, která ve výsledku až tak fantastická nebyla, že to beru celkově tak nějak s klidem. A hlavně nemám ve zvyku se těšit, takže na dotazy toho stylu běžně odpovídám krčením rameny. Nevím, věru. Těším se, až budu zpátky, to vám můžu říct. Další odškrtnutá položka, která vlastně možná ani nikdy na seznamu nebyla, ale to je v pořádku. Pořád tak nějak věřím tomu, že se to jednou bude hodit. A že si tak celkově průběžně plním ten jediný velký sen, co mě provázel snad odjakživa – abych měla na co vzpomínat a o čem mluvit.

Postupem let si člověk tím cestováním čím dál tím víc ujasňuje spoustu věcí. Třeba:

  1. že to jde.
  2. že jsou lidi, co to dělají celý život.
  3. a že jsou různé způsoby, jak ho prožít podle mého gusta, i když se vymykám běžným parametrům.

Donedávna jsem si myslela, ostatně mi to bylo a stále je vnucováno, že mě to „rajzování“ jednou musí přejít a začnu toužit po usazení. Což o to, po vlastním bydle toužím velice a čím dál tím víc. Ale s usazením to nemá podle mě nic společného. Mám jen samozřejmě logicky pokrk toho, být uzurpována a omezována, a čím dál tím víc toužím po tom, abych si mohla chodit nakupovat věcičky a serepetičky do svého krásného vlastního hnízdečka.

Jenže když myslím na to hnízdečko, nevidím žádný dům v Čechách, byt v Praze, apartmán v Londýně. Vidím různé verze tiny housů, eko hobitích nor a podobných úžasností a pokaždé je vidím někde jinde. Proto se mi líbí myšlenka domku putovního, na kolech, a nebo holt stěhování po různých místech, protože svět za tebou nepřijde, ty musíš za ním.

A další zajímavost – systém nás vždycky usměrňoval, že nemůžeš mít všechno. Nemůžeš bydlet u moře a zároveň bydlet v horách, nemůžeš mít domek v lese a zároveň prochodit poušť.

Nojo, jenže život, i když se snažím žít přítomností, neprobíhá na druhou stranu pouze „teď“. Pokud je vám nějak jako mně, tak vás čeká přinejmenším dalších čtyřicet let života. To znamená, že můžu klidně po pěti i víc letech žít na x různých mých vysněných destinacích a po podobných intervalech se mohu věnovat i x různým kariérám. Můžu být klidně pět let cestovatel, další pět šít zakázkové polštáře nebo dělat návrhy kuchyní. Můžu pěstovat byliny a vyrábět domácí kosmetiku, a dalších několik let se věnovat navrhování webovek. Spousta různých věcí se dá dělat pohromadě, ale taky je v klidu můžu dělat zvlášť, jednu po druhé, vždyť proč ne?

Jen s tím postupem času člověk samozřejmě trochu začne přemýšlet, jak správně nakládat s penězma, aby mu nakonec po tom všem „rajzováním“ zbylo něco na důchod, a kam, jestli a v jaké podobě vmáčknout rodinu. To jsou tak jediné směry, v nichž cítím, že se možná trochu „usazuju“, ale přestat cestovat? Nikdy. Dokud nebudu muset.

kufr