Jednou z výhod života v Anglii je pro mě i to, že si tu můžu dovolit kupovat věci, nad nimiž bych doma z finančních důvodů jen mávla rukou. V přepočtu stojí sice stejně nebo i víc, ale můj hodinový výdělek je tu mnohem vyšší než o jakém bych si doma mohla nechat jenom zdát, což mi dovoluje občas si takhle pěkně zahřešit. A jednou z těch nádherných hříšností jsou výrobky od Lushe.

Kdo o Lushi nic neví, jedná se o přírodní, ručně vyráběnou tělovou kosmetiku a drogerii, všelijaká patlátka, masky, šampony, kúry, mýdla, sprcháče, pěny do koupele nebo oblíbené šumivé bomby, ale i zkrášlovadla jako třeba tekuté rtěnky či henna na vlasy.

Asi nejzajímavější věc na Lushi (kromě toho, že jejich krámky božsky voní, všechno si můžete očmuchat a osahat a většinu věcí i ozkoušet prostřednictvím testerů, a že v nich obvykle pracují velmi pěkné a nápomocné alternativní slečny s všelijak barevnými vlasy) je to, že bojuje proti testování na zvířatech, takže je to přirozeně oblíbená kosmetická značka veganů, vegetariánů a obecně alternativců, co se snaží nakupovat líp, pokud možno etičtěji a  ekologičtěji.

Všechno, co se v Lushi vyrobí, na sobě testují přímo jeho pracovníci, a na těch slečnách je vidět, že doopravdy vědí, co která věcička udělá a co je nejlepší zkusit zrovna ve vašem případě. Každý lushovský výrobek je taky opatřen podobiznou konkrétního člověka, který ho vyrobil, a originálním krátkým popiskem s tím, k čemu ten produkt slouží, z čeho byl vyroben a proč, a jak ho nejlíp použít.

Normálně na recenze nejsem, nemyslím si, že bych na to měla talent či dispozice, ale vzhledem k tomu, jak jsme se do toho testování v posledních měsících s panem M. obuli, jsem si řekla, že už mám o čem napsat a z čeho vybírat 🙂 Takže jdeme na to.

Pozn.: projela jsem české stránky Lush.cz a zdá se, že milá ČR se opět snaží vytřískat ze všeho co nejvíc (nebo si chtějí zaplatit dopravu) a je to u nás ještě o kus dražší než na kolik to v přepočtech vychází mně. Přesto si myslím, že přinejmenším některé ty produkty stojí za investici, hlavně pokud vám záleží na tom, co na sebe patláte a máte chuť vrazit raději peníze do trochy něčeho opravdu kvalitního než do litrů chemických sajrajtů se seznamem ingrediencí dlouhým jako týden před výplatou.

Ať zvoní zvony
když orlí jezdci přilétají
my máme meče
a ty se nelekají

Začíná úsvit
den summitu se blíží
ti jezdci už přilétají
a meče brzy zkříží

Muž v dešti stojí u brány
a vítá naše hosty:
„Jen pojďte dál a pijte
a jezte do sytosti!“

Ať zvoní zvony
lité z měsíčního světla
my pro strach máme uděláno
z něj rasa naše vzkvetla.

Pro oldfieldí Imaginarius 🙂

Kdepak debordelizování, to mi vždycky spraví náladu. Akce „Pronájem domu na prodloužený víkend“ je za námi a já se zas snažím nabrat trochu pozitivity, abych s ní zalepila ránu vzrůstajícího stresu a touhy jet domů – nebo ne nutně domů, jen prostě kamkoli jinam, abychom tu už konečně všechny mohli poslat do háje.

Akce to byla šílená. V Hovu jsme měli celkem příjemné ubytování, na gauči se nám spalo kupodivu dobře a byl tam na horním patře celkem klid. Ovšem každodenní ježdění na 7:30 zpátky na Thakeham nám dávalo zabrat, hlavně tedy proto, že jsme naprosto nechápali, proč tam proboha máme být tak brzo, když hosté ještě dávno spí. Nepotkali jsme se s nimi mockrát, přijeli o noc později, ale i tak stačilo.

Hotelové posluhování opravdu není nic pro mě. Tři rána po sobě zjišťovat, jestli v tom pokoji někdo je nebo není, potkat se s jedním obyvatelem, když se zrovna vrací ze záchoda a já mu stelu postel, do níž se ovšem hodlal vracet, vlézt jednomu návštěvníku do pokoje, když ještě spí (naštěstí si toho snad nevšiml), nemoct si tu nikde nic položit, ani tu vlastně být, protože to už není můj domov a bydlí tu někdo jiný, nemoct si tu samozřejmě ani uvařit, takže obědy jsme museli řešit jinak, k tomu to samotné stěhování a prakticky celodenní práce nebo alespoň pohotovost. Denně přejíždění tam a zpátky, naprosto pošahaná sprcha v Hovu, brutálně štípavý šampon do očí… to tedy s celou tou akcí nesouvisí, to byl můj šampon, ale taky mi to nepřidalo 😀

Celkově minulý týden byl prostě totální chaos, všechno na hlavu a my neměli prakticky žádný volný čas a hlavně žádné útočiště, jen ten náš horní pokojík, a tam jsme se dostali jen na spaní. Po celý den jsme jinak byli jako služebníci, ne tak docela vítaní ve dvou cizích domech. Do obou nás někdo přinutil jít a ani v jednom se nikdo netvářil nadšeně, že tam jsme. A člověk čím dál tím víc sní o nějakém tom vlastním bydlení, kde bude fakt doma a kde mu všichni můžou políbit prdel.

Už zase se stěhujeme. Co my všechno pro tu babu neuděláme!

Zadařilo se jí, dům sice pořád ještě neprodala, ale na posledních pár dnů v červnu si ho alespoň pronajala banda cizinců, co jede závodit do Ascotu (velká zdejší událost) a nesehnala na poslední chvíli hotel s tolika pokoji. A tak musíme nejen všechno totálně vycídit, vyklidit a připravit, hlavně ale taky musíme evakuovat náš vlastní pokoj a na pár dní se přestěhovat do Hovu, o který se budeme dělit s Nigelem, zatímco Ashleigh bude na Glastonbury. Ať mi někdo někdy zkusí říct, že nejsem flexibilní zaměstnanec.

Na dokumenty o Stonehenge a podobných záležitostech jsem byla vždycky trochu ulítlá, stejně jako na keltské kříže, hrobky, magii a podobná témata. Teď už z toho neblázním tolik jako v pubertě, ale pořád k tomu ještě mám vztah, láká mě to a mám to na seznamu věcí, které si přeju pochopit, až umřu.

Když mi tedy někdo na facebooku v rámci úplně nesouvisející konverzace řekl, že Stonehenge bývá kompletně otevřen veřejnosti při slunovratech a že to je naprosto parádní akce, zasel mi do hlavy brouka a ta představa, že bychom se tam mohli jet podívat, když jsme jen pár hodin autem odtamtud, mi nedala spát.

A pak se stala spousta jiných věcí a já na to docela pozapomněla a bůhvíproč jsem měla zato, že se to koná až někdy v červenci, když se najednou podívám do kalendáře a hergot, ono je to už tuhle sobotu? Fuuu… 😀

No, ale nakonec jsme to zvládli, pan M. naštěstí nedal na moje obavy, že to časově a silově nedáme, zavelel, že se prostě jede, a tak se prostě jelo.

V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.

Začalo mi docházet, že jedu asi tak za čtyři měsíce domů, a mám z toho šok. Vůbec nechápu, kam ten čas zmizel. A už mám zase plnou hlavu všeho, co mě čeká doma a co by život mohl přinést dál.

S panem M. už z hlavy nejsme schopni dostat vztek na Ashleigh za to, že nás de facto vůbec neplatí a že pro ni pracujeme za stravu a mizerné ubytování (mizerné v tom, že nemáme moc soukromí a musíme se hodně omezovat). Dalo se to očekávat. Doteď jsme měli tolik práce, že jsme prostě neměli čas nad tím přemýšlet, ale jen co jsme práce zkrouhli, vlila se nám do hlavy vtíravá myšlenka na to, jak jsme se jinde mohli mít jinak, a co by kdyby – všechno pocházející z toho prostého egoistického neduhu, z touhy porovnávat se s druhými. Kdybychom na druhé kašlali, mohlo by nám to být jedno, vždyť se peněžně máme dobře, tak proč to řešit? No protože nás to samozřejmě hrozně štve.

Jsem strážcem majáku
moře mám na háku
a dobrou noc dávám rybám

Jsem pánem světa
a koho to leká
ať postaví se svým chybám

Vždyť všichni se, věřte mi
vznášíme nad zemí
když daří se čelit všem výzvám

a v těch já se, panečku, vyznám

pro Imaginarius

Pinda je v Itálii, Nigel je tam s ní, a já se začínám rozpomínat, jak by měl normálně vypadat život. A je to strašně zvláštní.

Mám pocit, jako bych se na spoustu věcí dívala úplně novýma očima. Jako by mi Ashleigh na čas předala otěže mého života, a všechno, co bylo doteď špatně a divně, automaticky přeskočilo do správných, logických kolejí.

Ze sklepa jsem si přinesla rychlovarnou konvici. Rozhodla jsem se, že na tu její kovovou a plynový sporák už nemám nervy, uvařit na něm vodu trvá tak strašně dlouho, že z dělání čaje nebo kafe se stalo utrpení, nikdy nevím, kolik vody tam leju (konev je těžká, špatně se to pozná), takže jí vždycky je zbytečně moc nebo naopak málo, a ať mi nikdo netvrdí, že vařit vodu takhle je ekonomicky výhodnější než pitomá rychlovarná konvice, co má hrnek vody uvařený dřív, než si stihnu nachystat hrnek na zalití.

Samozřejmě představa, že bych jí něco tak prostého a jednoduchého mohla jen tak říct, a ona by řekla něco jako že samozřejmě, proboha, to dá rozum a ať určitě používáme raději tu rychlovarku, je divná a nereálná. Těžko to vysvětlit, ale s ní se prostě opravdu nedá mluvit.

Už jen ohledně té konvice cítím lehce stažený žaludek. Vím, že se jí nebude líbit, že jsem ji vytáhla, když mi řekla, ať ji nepoužíváme. Vím, že by jí ta konvice byla trnem v oku i proto, že stojí na lince v naší kuchyňce. Možná, jen možná, by ji byla schopná překousnout, kdyby byla někde schovaná, jenže v tom to právě vězí – život nemůže být praktický a nemůže dávat smysl, když máte všechno kuchyňské náčiní schované a vyndaváte ho před každým použitím, abyste ho pak zase museli zandat. Totéž platí o našem košíku s kořením na vaření, o naběračkách, vařečkách atd., nebo i o pitomé piksle s cukrem, pro kterou nechci vždycky chodit do skříně, když si chci něco osladit. Chci ji mít postavenou na kuchyňské lince vedle konvice, nad šuplíkem s příbory, abych mohla snadno zalít čaj, osladit, zamíchat lžičkou a tu pak hodit do dřezu nebo rovnou opláchnout. Je to k neuvěření, jak se v Ashleghině domě i z tak pitomého a prostého rituálu jako vaření čaje stane nepříjemně obtížná věc, zahrnující přecházení z jednoho místa na druhé, velmi obtížnou logistiku a starosti o to, co kde smí zůstat poté, co si ten čaj uděláte. Když si udělám čaj, tak si s ním chci jít hned sednout a ne sakra uklízet.

Katarze. Po tom všem stresu a všehosesraní mám žaludek úplně vycukaný z toho, jak se věci najednou začínají dávat do kupy a problémy vyjasňovat.

Měli jsme pořádné nervy a hodně zařizování a plánování okolo Ashleghiných padesátých narozenin, a nakonec jsme to zvládli a dokonce nám pochválila vybrané přání s pávem – prý se jí vždycky líbila představa mít pávy na Thakehamu.

Jo jsme po tom nedorozumění s výpovědí slíbili, že tedy ještě dvakrát přijdeme, aby měla víc času někoho najít, a jak se nám tam včera nechtělo, to vám nevypovím. Nám se k ní nechtělo chodit už pořádných pár měsíců, ale teď už to bylo prostě moc. Všechno v našich tělech řvalo, že to prostě nechceme udělat, bylo nám špatně a byli jsme v depresi. A pak to najednou dobře dopadlo. Byla toho dne nebývale příjemná a usměvavá, zase jsme na sebe hráli šarádu, jak se máme vzájemně rádi či co – typická anglická věc, řekla bych – a to i přesto, že jsem toho dne musela vyklízet naprosto shnilý, rozložený obsah její lednice, plesnivé sýry a zeleninový šuplík v tekutém stavu. Všechno to samozřejmě páchlo nepopsatelným způsobem a já si mohla ukroutit hlavu, jak to může někdo nechat zajít tak daleko a tak brutálně nevědět, co se mu děje v jeho vlastní lednici.Bylo v tom ale taky určité zadostiučinění. Jednak ráda dělám věci, u nichž je poznat rozdíl – a vyhodit půlku lednice je rozhodně rozdíl – a jednak jsem si tím sama pro sebe potvrdila, že tu děláme opravdu dost a že jsme pro ni dost důležití. Nějak jsem ohledně toho měla v poslední době pochyby a dávaly se do mě chmury a tohle mě nakoplo.