Busy, busy bee…

Už jsem si i říkala – vykašlu se na čekání na IT pomoc. Když nemá čas, tak ho poprosim jen o zálohu a pak si tu šablonu přenastavim sama. Protože to už docela začíná být trapné, že jsem ten blog nespravila tak dlouho. Jenže když já na to taky nemám čas!

Nechápu, jak se někdo může nudit. Dokonce nechápu, co to mám za život, že ani jako nezaměstnaná se nedovedu nudit a mívám třeba měsíc, dva v kuse, kdy se nezastavím a blog už skoro ani nevím, že mám. Zvládám tak maximálně Instagram. Jako ne že bych si tu na to nevzpomněla, občas si pořád hraju s kreslením různé grafiky, vymýšlením nového loga nebo vzhledu, a občas tu nad tím vážně přemýšlím. Ale to jsou aktivity na pět minut, víc času v kuse jsem tomu poslední dobou nebyla s to věnovat, dokonce jsem už aspoň dva týdny vůbec nesedla k počítači O.o

To bylo zhruba tak:

V půlce dubna jsem s našima a babičkou byla ve Fata Morganě a Botanické zahradě. Hezká dlouhá procházka. Zjistila jsem, že si můžeme koupit Trojskou kartu, s níž můžu ještě kdykoli do Zoo a do Trojského zámku a vyplatí se to už jenom s jedním z toho  – což bude s největší pravděpodobností zase Zoo, tam to máme rádi.

S bráchou jsem byla na józe, kde mi poprvé přišlo, že fakt dělám jógu a ne jen nějaké protahování. Byl to celkem záhul, ale hodně mě to bavilo a nabilo, a s radostí jsem shledala, že to zvládám naprosto v pohodě – dosavadní planky asi k něčemu byly – a instruktorka mě ani jednou neopravovala. Doufala jsem, že tam od té doby budu chodit, ale zatím se to bohužel nepovedlo. Nicméně není všem dnům konec.

Prozatím jsem sekla s badmintonem, přestalo mě to bavit a přišlo mi, že je to moc daleko, moc dlouho se tam jede a nějak to celkově není moc efektivní trávení času. Že se to dá určitě dělat líp.

Konkrétně že jsem začala s Maude chodit do posilovny, kde se od ní učím, co a jak mám dělat. Můj cíl není ani tak zhubnout, toho bez změny jídelníčku nedosáhnu a mám pocit, že na tu nejsem v současné době dost silná (u našich to fakt není lehké), jako spíš se prostě posilovat a formovat a celkově něco dělat. Baví mě to hodně a konečně jsem měla pořádný důvod nakoupit si nějaké nové sportovní oblečení, o kterém jsem beztak přemýšlela už víc než rok.

S tátou jsem byla na mineralogické exkurzi po Barrandienu. Byl to boží výlet do dětství a navnadilo mě to na další trávení času v přírodě.

IMG_2959
IMG_2958
IMG_2960
IMG_2964
IMG_2965
IMG_3062
IMG_3061

Vyklikala jsem si vstup na letošní Junktown už v první vlně! 8) Nárazově se věnuju tunění kostýmu a z počátečního zoufalství a nihilismu se začala rodit radost nad tím, jak to postupně nabírá formu. Radost je umenšena tím, kolik to všechno stojí, ale přesto veliká 😀 Tedy konkrétně mě zarazily ceny sprejů a barev na oblečení, až jsem si pak říkala, že jsem na to radši nenamatlala tempery. Nicméně narozdíl od nich mě ty koupené barvy aspoň při dotyku nebarví, tak to asi k něčemu bylo. Včera jsem se taky konečně odhodlala pustit do výroby opeřené čelenky. Měla jsem v první chvíli klasické dilema – není to škoda takhle „ničit“? Jenže není. Přesně na tohle jsem to peří sbírala a ostatně není všemu peří konec. Zbylo mi ho takové hafo, že ještě asi budu přidávat, a ostatně do Anglie do přírody se snad taky ještě vrátím a budu mít možnost kdyžtak nacházet další. Tímto nenápadně dávám vědět, že peří miluju, a kdyby kdokoli měl přístup k nějakým ne úplně zuboženým kouskům, tak budu ráda, když mi je přihrajete. Poptávka není časově omezená, já už si najdu, na co to použít 🙂 Rovněž sním o malých parůžkách.

S Maude jsem byla na malém výletě na kole. Seděla jsem na tom asi poprvé od Tresca. Půjčila mi starého Favorita, sledovaly jsme západ Slunce nad rybníkem a viděly nutrii.

Jeli jsme na burzu do Příbrami, kde jsme se nakonec moc nezdrželi, protože se ukázalo, že táta vloni zapomněl objednat stoly 😀

Jeli jsme na burzu do Tišnova, kde jsme naštěstí stoly měli, a kde jsem poprvé naživo potkala Bels!

Konečně jsem navštívila Veggie Náplavku. Příjemně strávené dopoledne, nějaké dobře utracené peníze a nějaká freebiečka 8)

No a pak přišel ten zlom. Šla jsem s bráchou na koncert God is An Astronaut, o nichž jsem se zmiňovala minule. Pan M. si na Kanárech rval vlasy, protože by na ně samozřejmě rád šel taky, ale co se dalo dělat.

No, zjevně něco jo. Protože když jsem si tak stála pod pódiem a oddávala se prvním písničkám, najednou se ke mně někdo zezadu nečekaně a nemístně má. Tak se otočím a tam pan M..

O.o

Jo. Prostě přiletěl z Kanár 😀

Věděla o tom celá moje rodina (byť většina až na poslední chvíli), a taky Maude.

Co na to má jako člověk říct.

IMG_3304
IMG_3367
Processed with VSCO with g3 preset
IMG_3366

Pan M. usoudil, že business, do kterého se měl na Kanárech přidávat, za ty nervy, výdaje a všechno okolo nestojí, a vrátil se. Potíž je, že jeho  maminka mezitím prodala jeho rodný dům a momentálně přebývá u příbuzných, takže se tak úplně neměl kam vrátit, krom tedy ke mně – což taky neni ideální, když vlastně též přebývám u příbuzných. Ale je tu na něj aspoň trochu místa.

Všechny plány a neplány se tím pádem převrátily na záda zas jsem ve stavu, kdy úplně nerozhoduju o svém volném čase a nějak se furt něco děje. Například jsme byli v kině na Infinity War a Ready Player One (to mě hodně bavilo, báj d vej), na Střeláku, na Creme De La Creme, v Dhabbě na slevách (furt děsně drahé, nechápu) nebo na chatě, kam se teď chystáme znovu, na delší dobu, a kde jsme baštili lívance a pekli buřty, což všechno pan M. protrpěl, jelikož narozdíl ode mě to veganství zvládá docela dobře i v Čechách (což je taky tím, že má mnohem kulinářsky otevřenější zázemí). Byli jsme dvakrát v lese a viděli čápa za barákem. Procházel se nám po posekaném poli aspoň hodinu. To byla pro celou rodinu velká slavnost, protože to jsme tam asi nikdy neviděli. Samozřejmě se taky hodně uklízelo, vařilo a vůbec chystalo – čekali jsme návštěvu na babiččiny narozeniny, skoro celé příbuzenstvo (ono nás zas tolik není).

IMG_3422
IMG_3423
IMG_3565
IMG_3426
IMG_3554
IMG_3567

Pan M. nám pomohl rozmontovat a odnést mámin rozkládací gauč, na němž nějakou dobu spala, a teď si hledá novou postel. Taky jsme rozmontovali a přestěhovali můj starý stůl! YES! Je pryč z mého pokoje! Palte oslavné salvy 😀 Na jeho místě konečně stojí můj nový singerový stolek, nicméně pořád je tu ještě pár základních věcí k vyřešení, než budu spokojená a přestane mi připadat, že ten pokoj není dodělaný. Hlavní ale je, že se to výrazně pohnulo, čemuž taky pomohla naše další návštěva Ikey, kde jsem si nakoupila nějaké proutěné koše do knihovny, o nichž jsem taky snila x let, a hned nějak zmizela spousta bordelu z očí.

No a včera večer jsme taky navštívili Maude a spáchali společné posezení u vínečka, popcornu a tyčinek, a také nějaké to vařeníčko. Veggie burgery přišly rozhodně vhod 8)

Následovat budou dva týdny na chatě, během nichž mě bohužel taky čeká jedna o mnoho méně milá aktivita, která mě ovšem svým zvráceným způsobem taky fascinuje – půjdu na druhý pohřeb ve svém životě, jedné „tetě“. Mrtvice, která nebyla podchycena včas a skončila špatně. Představte si, že jedete jako obvykle kolem domu své staré maminky do práce a ta na vás mává z okna. Nemáte čas, tak jen mávnete nazpět a nezastavujete se. Nejste tolik v kontaktu, tak nemáte potřebu hned jí volat, ostatně na mávání není nic moc nezvyklého. Když se jí ovšem dovoláte na druhý den, zjistíte, že mávala, protože měla mrtvici. Nebyla schopná si zavolat pomoc. Čekala tam na ni celou noc a půl dne. Pár týdnů nato v nemocnici bylo po všem. 87 let.

A to naše babička oslavila zrovna v té době 85. To člověku taky nepřidá na chuti odjíždět zase do zahraničí.

Na světě je krásně. Ale nebezpečně to utíká.

IMG_3568
IMG_3071
IMG_2619
IMG_2616

Nějaké to další počtení:

5 komentářů

  1. To je krásné překvapení, že za tebou pan M. doletěl a ještě tě takto překvapil na koncertě! Romantika až na půdu. 🙂

    Co se té mrtvičky týká, následky někdy bývají hrozné, i když je podchycena včas. Děda měl štěstí a byl do 15 minut v nemocnici. Je to už 4 roky a sice přežil, ale první rok prakticky nepromluvil a úplně přišel o jemnou motoriku. O těch několika týdnech v nemocnici, kdy to vypadalo zle a nikoho nepoznával, ani nemluvě…

    Ať skončím pozitivně, ta peříčková čelenka je úplně boží. 🙂

  2. Maminka pana M. měla dvě nebo tři, ta první byla asi největší. Nějakým zázrakem to ale rychle vydýchala a funguje téměř normálně, jen je myšlenkově trošku pomalejší. Když si člověk vezme, co se při tom fyzicky odehrává v mozku, v podstatě je to zázrak.

    Jedna moje jiná teta to ale taky chytla špatné – ochrnutá půlka obličeje, spoustu času nepoznávala vlastní rodinu. Je to dost blbej způsob, jak může jít život do háje :/

    Díky, ještě ji budu muset trochu předělat – jedna strana je nějak blbě nasměrovaná a asi tam toho peří budu potřebovat víc. Ale nevypadá to zle už teď, jsem ráda, že jsem se zvládla přiblížit ke své představě. Dlouho jsem to odkládala, protože jsem neměla páru, kde začít a jak to vlastně dát dohromady 😀

    1. No jo, tak pak to znáš, co ti budu povídat. Jsou to naši hrdinové. 🙂 Nejhorší je, jak se do té doby čilý a plně samostatný člověk během pár desítek minut stane totálně závislým na okolí, že si sám ani nepožádá o sklenku vody. Aspoň u dědy ten drtivý dopad na psychiku byl horší než samotné fyzické následky.

  3. Tak ne že bych se nudila, to se říct nedá, ale čas na leccos zrovna teď mám… on se jaksi vyvine, když má člověk dovolenou a do toho onemocní. Jupí.
    Z mrtvice v širší rodině jsem si odnesla ponaučení, že ložnice musí být dostupná. Pomoc se tenkrát hodně zdržela, protože nevymanévrovali lehátko po schodišti… Taky to naštěstí dopadlo v rámci možností dobře, ale je to nepěkná připomínka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.