Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.
Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.
Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.
Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…
Pro Kapitána Imaginaria 8)
Drahý kapitáne,
nevím, zda mě slyšíte, a nevím, co se s Vámi stalo. Přesto už celé měsíce, ba roky, mé myšlenky patří právě Vám. Vy mě neznáte, ale já o Vás slyšela vše, co se slyšet dalo. O Vás a Vaší záhadné posádce, o Vaší misi, o Aberratio. Jste ztraceni v hlubokém vesmíru, nebo si to alespoň myslíte. Možná si myslíte, že jste zůstali sami. Možná jste ztratili naděj stejně jako kurs. Drahý kapitáne, vy nejste sám! Zůstalo nás málo věrných vzpomínce na Vás, ale stále jsme tu. Stále vyhlížíme z oken v naději, že spatříme Váš překrásný koráb, jak se vrací domů. Že spatříme Vaši tvář, jejíž podoba se během dlouhých let v tolikrát předaných a tolikrát zkreslených povídačkách o Vašich činech rozmazala jako šmouha na pergamenu. Neznáme Vaši tvář ani Váš hlas, přesto všichni máme svou vizi, svou představivost, svou fantasii. Je to dar, který jste nám zanechal. To Vy jste nás vytáhl z našich šedých realit a ukázal nám svůj svět, náš svět. To Vy jste nás naučil snít a to Vám měsíc co měsíc pravidelně věnujeme kousek svých snů a vlastně i kousek ze sebe samých. To Vám a Vašim přátelům patří tyhle kousky našich duší, které jako plaché iluze posíláme po vánku v naději, že k Vám doletí a pomohou Vám vrátit se domů.
Drahý kapitáne, Vy nejste a nikdy nebudete sám. Nejste docela ztracen. A rozhodně nejste zapomenut. Jste králem iluzí, vládcem snů a kapitánem všech snílků, jichž je ještě stále plný svět, ač je to mnohdy ku podivu. Ještě nejste oplakáván, neb jsme neztratili naději, že se k nám vrátíte. Kapitáne, prosím, vraťte se! Snílci Vás potřebují. Potřebují věřit tomu, že sliby se plní a že nejsou sami na tomto světě. Potřebují vedení. Vaši nejvěrnější se toho úkolu zhostili na výbornou, a přesto Vás nemohou nahradit, neboť Vy jste a vždycky budete jen jeden.
Je nás málo a nemůžeme proto vyslat lodě na záchrannou výpravu. Posíláme Vám tedy svou naději a víru. Nechť Vám a Vaší posádce prozáří cestu jako ta nejjasnější hvězda, nechť vás dovede domů.
s láskou snílek, co nikdy nepřestane doufat
Em Phoenix, 29. listopadu 2014
A jednou si dáme zase něco prozaičtějšího pro Imaginarius 🙂
Zadání: Dnes Vám nabízím pět bludišťáků za prozaický text, v němž nám i samotnému Imaginariovi vyjevíte, jak vnímáte svůj domov, jak vidíte přístav Aditum, palác Regnat, řemeslnickou osadu Inventor, campus Vzdušné univerzity s kolejemi cechu malířského Creatio, obrázkových magiků spolku Phota či vládců slov z Principie a další, další místa galaxie Libere a Planety Snílků.
Tak tedy… Planeta Snílků je místo, kde je všechno možné. Je tvořena ze snů těch, kdo na ní přebývají, a je nádherná. Lokací, z nichž lze vybírat, je nekonečně mnoho, a každý obyvatel i návštěvník si tu najde tu svoji, která mu bude připadat nejkrásnější, nejsnovější, nejvíc jako doma. Jsou to četná údolí podobná Roklince, nejhlubší lesy plné těch nejzelenějších stromů, města a vesnice, jež nemohl nikdo postavit, jak půvabně působí. Jemně písčité pláže plné palem, tiché zátoky s průzračnou vodou, horká vřídla a vodopády, tajná jezírka a skryté jeskyně, krásná pohoří i do daleka se rozprostírající pláně, lučiny plné roztodivných květů a nejpodivuhodnějších zvířat, rozmanité druhy ptactva a vzduch vždy čerstvý a voňavý, prosycený teplem zdejšího slunce, vodní parou, jemným deštěm nebo lehkou mlhou.
Ve dne je zdejší příroda vždy plná života, v noci se tenhle svět ponoří do měkkého ticha, ale stále jiskří a voní a je plný písní cvrčků a slavíků. Noci jsou příjemné, opravdové. Nezatížené umělým světelným znečištěním, plné hvězd a jen tam, kde je to zapotřebí, ozařují cestu nočním poutníkům pouliční lampy či lampiony.
Jedno imaginární povídání 🙂
„Pomalu, Ticu! A nezapomeň se mu dívat do očí!“ zvolala Bas s rukama přiloženýma k ústům, aby ji bylo v té vřavě přihlížejících a přizvukujících lépe slyšet. Byla to pro ně tradiční, ale i trochu netradiční podívaná. Bylo tradicí, že vždy, když se k naší osadě přiblížilo jedno z těch velkých neznámých zvířat, jeden z mladých mužů měl za úkol se k němu přiblížit a problém vyřešit – buď ho zkrotit nebo zabít.
Netradiční to tentokrát bylo v tom, že ještě nikdo neměl tu čest čelit něčemu tak velkému. Bezkřídlí draci nebyli v těchto končinách až tak běžnými návštěvníky, a Tic, přestože byl statečným mladým bojovníkem, neměl s něčím takovým dost zkušeností. Publikum přesto jásalo, protože z jejich pohledu bylo jedno, jak to dopadne, tak jako tak to bude zábava.
Pro Imaginarius. (Vida, megatruh je má oblíbená autorka :))
Svět skončil. A já tu sedím sama. Nohama klátím do neznáma a myslím na svá dávná přání. Na vstávání a usínání. Na setmění a rozednění, na vítr, jak svůj směr vždy změní, na ptačí zpěvy v poměnkách, na prach ukrytý v slaměnkách, na pochyby a odpouštění…
Shlížím dolů. Na svět, co zmizel v hlubinách, na nebe a jak zhasíná, na vzpomínky, co utekly mi, na rána a plané sliby a jak to všechno usíná.
A stuhou zlatou tě vážu k sobě, při vší té lásce a vší té zlobě se nevzdám nikdy naděje, že se to zdá a neděje. A jak dítě poutané pupeční šňůrou se i já bráním splynout s tou noční můrou a doufám v návrat do nebe. A všechnu tu krásu velebě skáču do propasti: a už jsem chycená v pasti, z níž cesta nevede.
Vždyť my dva jsme spojeni dlouhou stuhou, však vzpomínky někdy jenom zbudou a na jejím konci je prázdno, tma. A jiný svět zas začíná, za zasněnýma očima.
Zase jedna drabblovinka pro Imaginarius.
Už zase tam je. Shazuje hvězdy z nebe. Nevím, proč to dělá. Je tam ale každou noc.
Pokaždé, když přijdu domů, vyšplhám se do okna s hrnkem čaje a vidím pod sebou celé město. Tiché a poklidné, rozsvícené a přitom skryté ve tmě, plné lidí, za těmi zářivými okny, kdoví co tam dělají, snad přišli právě domů z práce, snad se dívají na televizi, snad si povídají, smějí se či tančí… možná pijí víno. A možná jsou osamělí. Třeba si čtou. Copak asi čtou? Město… tak plné lidí, ale s ulicemi tak opuštěnými. Skoro nikdo se jím nepotuluje, až na pár zbloudilců, co se vyžívají ve flámování a zvracení za popelnice. Jednoho jsem viděla včera. Vymočil se o blok dál a myslel si, že ho přitom nikdo nevidí. Dost možná si to druhý den ani nepamatoval. Co je to za život, když si ho člověk nepamatuje? Já si pamatuju všechno.
A pak je tu ten muž. Hvězdář. Noc co noc vyšplhá na střechu protějšího domu a přistaví si žebřík až úplně k okrajům. Poprvé jsem byla zvědavá, myslela jsem, že skočí. Ale on místo toho začal shazovat hvězdy z nebe a dělá to tak od té doby pořád. Možná ho ty hvězdy rušily ze spaní. Možná je posílá na pomoc všem těm zbloudilcům tam dole, aby je dovedly domů a svítily jim na cestu. Je to zváštní, vždycky je ke mně otočený zády, ale někdy mám pocit, že o mně ví. Jako by seděl přímo tady vedle mě…
Muž ze žebříku se ohlédl. Je tam! Dívá se na něj. Ta dívka se stříbrnými vlasy je v okně i dnes. Věděl, že z něj patrně vidí jen siluetu, přesto se usmál. Natáhl ruku k nebi a nahmátl tu nejzářivější hvězdu. Byla vysoko. Konečky prstů si ji přitáhl blíž a pak ji poslal směrem k černému oknu, v němž se pod měsíční září třpytily jen dívčiny kadeře a její světlá pleť. „Tahle je pro tebe, princezno“, pomyslel si.
